P. Michal Cyprián Iwene Tansi

P. Michal Cyprián Iwene Tansi rozdával radost...





Článek z časopisu Světlo 44/2009 najdete ZDE


I wene Tansi je africký kněz. Narodil se v Nigérii v malé vesnici v roce 1903.

Jeho rodiče byli pohané, ale velmi nábožní. Záhy mu zemřel otec. Když ještě žil, zhotovil mu osobní amulet gri gri.
Chlapec na něm velmi lpěl. Ale jednou, bylo mu devět let, když se vrátil z křesťanské školy Svatého Josefa v Aguleri, kam chodil na lekce, svůj amulet rozbil. Pater Rubino, který jej připravoval ke křtu, ho požádal, aby tento předmět pohanské pověry zničil.
Krátce nato byl pokřtěn a přijal jméno Michal. Během dospívání zjistil, že vidí jen na jedno oko. Tato vada mu zůstala po celý život. Je však velmi pilný a má ve studiu úspěch. Když v 16 letech končil školu, zeptali se ho, zda by nechtěl na škole zůstat jako vyučující. Mohl jinde získat výnosnější postavení, ale peníze ho nelákaly a rozhodl se, že zůstane. V roce 1922 zemřela náhle za tragických okolností jeho matka. Ve vesnici značně vzrostla úmrtnost dětí. Žádali šamana, aby pomocí kouzel zjistil, kdo je tím vinen. Označil Michalovu matku a obvinil ji, že se brání smrti na úkor dětí v okolí. Musela se podrobit rozhodnutí šamana a vypít jed. Michala to velmi zarmoutilo, ale současně přimělo, aby se přičinil o křest svých bratří. Byli skutečně záhy pokřtěni. Až do svých 22 let Michal pokračoval ve studiu, vyučoval a stal se ředitelem školy v Aguleri. Cítil však Boží volání, aby se stal knězem, a vstoupil do malého semináře, aby zde prohloubil své povolání. Jeho příbuzní byli proti tomuto jeho rozhodnutí a tvrdili, že normální je oženit se. Ale mladý muž se nedal odradit. Po šesti letech studia v malém semináři ho pozvali, aby pracoval rok v misijní stanici Eke.

Všichni oceňovali jeho pokoru a dobrotu. Na závěr tohoto roku založil Michal se svými druhy velký seminář a stal se jeho ekonomem. Když se blížilo jeho svěcení na podjáhna, Michal zneklidněl. Zdálo se mu, že nedělá ve studiu dostatečné pokroky. Svěřil se svému představenému. Dostal odpověď, že je zcela svobodný, jak se chce rozhodnout. Může působit v církvi také jako laik, ale pokud se chce stát knězem, biskup ho ve stanovenou dobu vysvětí. To mladíka uklidnilo, vrátilo mu radost a přesvědčení o kněžském povolání. Pokračuje v kněžské formaci a 19. prosince 1937 přijme kněžské svěcení.
Mladého novokněze poslali do Nnewi, kde pomáhá P. Janu Anyogovi. Vydali se na cesty, aby vyhledali křesťany ve vzdálených obcích. Našli stovky věřících, kterým posloužili svátostmi pokání a Eucharistií. P. Tansi věděl, že v každém člověku je něco z marnotratného syna, jak řekl Jan Pavel II. při jeho blahořečení. Věděl, že na všechny lidi dolehne někdy pokušení odloučit se od Boha a vést nezávislý život ovládaný egoismem. Věděl, že pak jsou rozčarovaní prázdnotou iluzí, kterým podlehli, a nakonec nacházejí v srdci cestu do Otcova domu. Dodával lidem odvahy, aby se vyzpovídali a přijali odpuštění ve svátosti smíření. Prosil je, aby si navzájem odpouštěli, jako jim odpouští Bůh. Snažil se napodobit otce z podobenství. Byl vždy k dispozici těm, kteří hledali smíření. Rozdával radost z opětovného nalezení Boha. Povzbuzoval věřící, aby přijali Kristův pokoj a živili svůj život milostí z Božího slova a svátostí. Po dvou letech byl P. Michal jmenován farářem v Dunkofia. Věnoval všechnu svou inteligenci kněžské službě a horlivosti. Měl v duši mnoho různých projektů. Dělalo mu starosti, že podle kmenových zvyků jen málo dívek zachová do sňatku nevinnost. Aby odpomohl této situaci, zakládá ústavy, kde mohou dívky získat křesťanskou formaci a připravit se na poslání manželky a matky rodiny. To pobouřilo mnoho mladíků, kteří pokládali za své právo mít předmanželské pohlavní styky. P. Tansi však zůstal neoblomný, protože věděl, že pohlavní styk má své místo jedině v řádném manželství. Jinak představuje těžký hřích, který znemožňuje svátostné přijímání. P. Michal si získal mnoho lidí dobré vůle, kteří mu pomáhali v různých situacích a v jeho práci. Ale on sám se věřícím věnoval celou svou bytostí. Protože viděl nouzi svých farníků, projevoval osobní zájem o každého a řešil velké i malé problémy. Toužil především přiblížit svěřené ovečky k Bohu. Mnoho času strávil v modlitbě a sám se umrtvoval. Jeden seminarista, který byl v pokušení opustit své povolání v okamžiku těžké zkoušky, se odebral do kostela a našel tam P. Michala ponořeného do modlitby v pozdních nočních hodinách. To ho tak dojalo, že stržen příkladem faráře našel sílu vytrvat a nakonec se stal biskupem.

Objev jiného života
Jedna řeholní sestra půjčila P. Michalovi knihu bl. Doma Marmiona „Kristus – ideál mnicha“. Objevil v četbě jiný způsob, jak obětovat vlastní osobu službě Bohu. I když ho tento způsob života přitahoval, založil novou farnost, která se nazývá Akpu- -Ajalli. Zbudoval tam centrum pro formaci a přípravu k manželství a věnuje se rodinám, aby je přivedl k Bohu. Návštěvy 50 sídel přidružených k farnosti ho nutí překonávat velké vzdálenosti pralesem a bažinami. Svou sílu čerpal z velké lásky k Bohu. V roce 1949 je P. Tansi jmenován farářem v Aguleri. Setkává se zde i s finančními problémy po předchůdci. Spolu se svým kaplanem usiluje o evangelizaci mezi farníky a vede podobný život jako dosud. Jeho láska ho postaví před úkol vlastníma rukama pohřbít jednoho farníka, který zemřel na choleru, a nikdo se ho nechce dotknout ze strachu před nákazou. Nebojí se vystoupit proti farní radě, jejíž členové nevedou dobrý život. Někteří farníci si stěžují u biskupa, že se jejich farář příliš stará o Boží věci a nechce jednat podle jejich přání.

V té době biskup z Onitshy, kam patří farnost P. Tansiho, touží zavést v Nigérii mnišský život a poslat aspiranty na formaci do Evropy. Navazuje kontakt s různými opatstvími a dostává příznivou odpověď z cisterciáckého opatství Mount Saint Bernard z Anglie. Počátkem roku 1950 navštíví Aguleri a zjistí, že P. Michal a P. Klement touží stát se mnichy. I když má nedostatek kněží, dá biskup přednost zavedení kontemplativního života a pošle oba kněze do opatství do Mount Saint Bernard. Tam je přijala komunita 71 mnichů, z toho třiceti kněží. P. Michal obdrží jméno Cyprián. Mniši se sedmkrát denně shromažďují ke společné modlitbě, aby zpívali Boží chvály. Vedou velice přísný život, který tráví v mlčení.


Jiné klima
Z aktivního života plného odpovědnosti se ocitá v prostředí skrytého života, ve kterém je nováčkem. I když je knězem, žádá, aby s ním jednali jako s novicem, spokojuje se s posledním místem a je ochoten k jakékoliv práci. Zůstává mu nicméně smysl pro humor. Prvních pět let nemá jurisdikci zpovídat. Pak je mu povoleno zpovídat jen Afričany, kteří ho o to požádají. Zvyklý na tropické slunce, těžce snáší studené klima. Přizpůsobuje se postupně základním principům kontemplativního života a vysvětluje je africkým studentům, kteří přijedou klášter navštívit. P. Klement obdržel jméno Marek. Oba touží vrátit se jednoho dne do vlasti a založit zde kontemplativní život. Biskup se radí s opatem o možnosti založit v Africe klášter, ale projekt ztroskotá. Kněží zůstávají s výslovným souhlasem biskupa v klášteře a složí zde 8. prosince 1953 věčné sliby. Pak prohlubují v opatství své teologické znalosti.
Klášterní život není pro P. Cypriána vždy jednoduchý. Osm let pracuje v knihvazárně. Má udržovat v dobrém stavu knihy, které mniši používají při chórové modlitbě. Je to nudná a jednotvárná práce, při které se mlčí. Pracuje v malé studené místnosti. Nestěžuje si, ale uznává, že tato práce není pro něho atraktivní. Mnich, který ho má kontrolovat, pokládá jeho práci za špatnou. P. Cyprián je hluboce zraněn hrubostí tohoto mnicha, ale obětuje Bohu všechny těžkosti.
Po složení slibů obdrží oba afričtí kněží své místo ve velkém sále – „scriptoriu“. Zde mohou číst, studovat a psát. P. Cyprián dostane místo tam, kde je strašný průvan při každém otevření dveří. Přijímá to všechno jako následování Krista v jeho skrytém životě v Nazaretě v modlitbě a pokání obětovaném za dílo spásy. Jeden kněz, který ho velmi dobře znal, řekl o něm, že nikdy nepoznal útěchu z modlitby. Již v roce 1953 napsal P. Cyprián jedné řeholnici do Afriky: „Duchovní život je život víry a nikoliv citu. Po větší část tohoto života se může stát, že se nedostaví žádná útěcha ani žádné vnější znamení, které by ukázalo, že jsme milí Bohu a že je s námi spokojen.“
P. Cyprián má stále srdce otevřené ke své vlasti, odkud dostává četné dopisy. Přijímá s jasnou tváří a s radostí africké návštěvníky, zvláště pokud jsou z Nigérie. V roce 1961 jsou obnovena jednání o eventuálním založení kláštera v Africe. Diskutuje se o spojení komunit a o vhodném místě. Do kláštera přijede biskup, pod kterého afričtí kněží původně patřili. Ukazuje se možnost založit klášter v severní Nigérii. P. Cyprián dává přednost tomu, že zachovává při jednání mlčení. Odevzdává se zcela Bohu a věnuje se vroucí modlitbě. Nakonec začnou přípravy k založení sídla. V lednu 1962 se objeví u P. Cypriána nádor na krku. Ihned podstoupí operaci. Jde o nezhoubný tuberkulózní nádor. To mu nebrání pracovat na zahradě. Projevuje o tuto práci velký zájem a raduje se z výsledků. 19. prosince komunita organizuje oslavy jeho stříbrného kněžského jubilea. Dostane mnoho dopisů z domova i z celého světa a neschází papežské požehnání.

Afrika, nebo nebe?
V té době pokračují aktivity pro založení fundace. Nakonec dojde na jaře 1963 k rozhodnutí umístit klášter v Kamerunu podle přání tamního biskupa. P. Cyprián je určen, aby se založení účastnil s titulem novicmistra. I když je mu líto, že nejde o Nigérii, souhlasí, není však v první skupině, která odjíždí v říjnu 1963 do Kamerunu. V lednu 1964 onemocní a musí na lůžko. Navrhují mu umístění na ošetřovně, ale on dá přednost svému slamníku až do doby, kdy se objeví trombóza a neobvyklý nádor žaludku. Lékař rozhodne o umístění do nemocnice. Ale před transportem dostane velmi bolestivý záchvat, aniž by ztratil vědomí. Modlí se bez ustání: „Můj Bože, můj Bože, tvá vůle se staň. Do tvých rukou se poroučím, můj Bože.“ Dostane pomazání nemocných a svaté přijímání. Je položen na nosítka ze sanitky, která ho dopraví do nemocnice, když jeden z kněží, který má také jet do Kamerunu, mu přijde říct: „Lístek do Afriky pro tebe už máme. Musíš se rychle vrátit!“ – „Pojedeme, jistě,“ odpovídá P. Cyprián, ale za několik hodin prasklá aorta způsobí jeho smrt.

Při jeho blahořečení v Africe řekne o něm Jan Pavel II.: „Byl to především muž Boží. Dlouhé hodiny strávené před svatostánkem naplňovaly jeho srdce velkodušnou láskou a odvahou. Ti, kteří ho znají, svědčí o jeho velké lásce k Bohu. Ty, které potkal, zasáhla jeho nesmírná dobrota.
Byl zvláště pozorný k pastoračním potřebám rodin. Usiloval velmi o to, aby se snoubenci dobře připravili na svátost manželství, a hlásal nezbytnost čistoty. Hledal všemožný způsob, jak vyzvednout důstojnost ženy. Zvláště oceňoval výchovu mládeže.“ Prosme blahoslaveného Michala Cypriána Tansiho, aby nás vedl cestami dobrého vnitřního života i apoštolátu.

Překlad -lš-