Kdo byla Sára Salkahazi, jejíž pomník „In memoriam“ stojí na košickém hřbitově Rozália? Kdo byla ta, k jejíž památce vysadili v Jeruzalémě strom a která má v Budapešti památné místo a podíl na významné poctě jak v muzeu Dům teroru, tak v Muzeu holokaustu?
Často myslím na smrt... chci
na ni myslet... abych ji uměla přijmout od Pána Boha v úplné pokoře, kdykoliv a za jakýchkoliv
okolností, jakýmkoliv způsobem,
se všemi bolestmi... tak, jak se to
líbí Bohu – píše Sára ve svém
deníku.
Po několika letech skutečně
obětovala svůj život jako výkupné za spolusestry a za pronásledované.
Sestra Sára Salkaházi se narodila 11. května 1899 v Košicích
a přesně za měsíc byla pokřtěna v dómě svaté Alžběty v Košicích. Její otec Leopold (Lipót)
byl majitelem známého hotelu
Schalkház, její matka pocházela z Rakouska. Měla dva sourozence, staršího bratra Leopolda
a mladší sestru Janu. Sára měla dva roky, když jí zemřel otec.
Matka zajistila dětem tu nejlepší výchovu. Po skončení základní školy studovala Sára
na Učitelském ústavě sester voršilek v Košicích. Byla vtipná, veselá, u všech oblíbená, neměla nepřátel. Kdo se stal jejím přítelem,
tomu zůstala věrná po celý život.
Vynikala ve slohových pracích
a prokázala, že velmi dobře chápe nejdůležitější události a umí je
popsat. Od mládí sledovala politické události, na všechno měla svůj názor a netajila se s ním.
Během studijních let začala psát
první články pod pseudonymem
SIPHAX, které se objevovaly
v Košických večerních novinách
– Kassai Esti Újság a v různých
maďarských periodikách v Československu. Její krátké články
byly velmi čtené a nikdo netušil,
že je psala dvacetiletá dívenka.
Po skončení pedagogické
školy vyučovala na státní škole
v chlapecké třídě. Ale Sára necítila v sobě učitelské povolání, více se zajímala o osudy a rodinné
poměry svých žáků. Stala se pro
ně opravdovou matkou – mnohdy to byly hladové a otrhané děti. Měla stále po ruce šití a knoflíky a opravovala potrhané šaty
svých nezbedníků.
Ve volných chvílích navštěvovala rodiny, ráda se seznamovala s lidmi, se společenskými
událostmi a sociálními problémy. Hledala kořeny, souvislosti
a příčiny a převážná část jejího
výdělku putovala do cizích kapes. Ochotně dávala, ale smutně konstatovala, že by bylo třeba změnit strukturu společnosti
v jejích základech. Svoji hořkost,
vzpouru a nespokojenost vyjadřovala ve svých článcích.
Po roku učitelské činnosti pracovala v úřadě akciové společnosti své rodiny, ale po krátké době
si hledala jiné zaměstnání. Stala se knihvazačkou. Finančně
na tom nebyla závislá, ale chtěla být zcela samostatná.
V roce 1919 se stala členkou
Československé unie novinářů
a vstoupila do Maďarské křesťansko-sociální strany. Její články se objevovaly v Košických
novinách a později v Pražském
maďarském zpravodaji.
Od roku 1926 se věnovala
jen žurnalistice. Maďarská křesťansko-sociální strana jí svěřila
funkci redaktorky časopisu Nép
– Lid. Živě se zapojovala do veřejného života svého rodného
města. Ve svých fejetonech a novelách pohotově reagovala na aktuální události.
V roce 1927 začala působit
v Košicích Společnost sociálních sester, jejíž přední činností bylo pořádání sociálních kurzů. Na podzim 1927 ohlásila
Společnost sociálních sester sociální kurz v domě Regina pacis, kterého se účastnila i Sára.
V následujícím roce se seznámila se sestrami a sledovala jejich práci. Byla velmi opatrná
a chovala se rezervovaně. Komunikovala s nimi tak, jako by
ji víra nezajímala, i když denně
přistupovala k svatému přijímání. Stále blíže se seznamovala
s duchovním charakterem a sociálním posláním sester. To ji pomohlo utvrdit se v přesvědčení,
že je povolána následovat Krista
a zcela se zasvětit Bohu. V roce
1928 podala přihlášku do Společnosti sociálních sester a projevila tak rozhodnutí vykročit
na cestu vnitřní svobody.
Měla již 29 let a dozrávalo
v ní poznání, že výlučným cílem
svého života nemůže učinit jen
sebeuplatnění. Poznávala podstatu společenských problémů
a chtěla zasahovat do jejich řešení. Nebyla se svou dosavadní činností spokojena a chtěla udělat
něco více. V jejím srdci se ozval
vnitřní hlas povolání.
Setkávala se v Košicích se zakladatelkou Společnosti sociálních sester Markétou Slachtovou, která na ni měla velký
vliv. 6. února 1929 byla přijata
do Společnosti. Po několika měsících seznamování začala noviciát v Szegvári v Maďarsku. Během noviciátu prošla vnitřním
duchovním bojem. Ještě před
složením slibů se cítila nehodná, nepřipravená. Modlila se:
Pane Ježíši, nejsem zde ze své vůle, ze svého rozhodnutí. Tys mě vybral a povolal. Dnes mi už nezbývá
než říct toto: Chvála Pánu Bohu.
Aleluja, aleluja, aleluja. O Letnicích 8. června 1930 složila první sliby. Jako motto si vybrala jediné slovo: Aleluja.
Po složení slibů se vrátila
do Košic. Pracovala v Charitě,
měla velmi mnoho práce, ale
nepřestávala psát. Vydávala časopis Katolická žena – Katolikus
Nó. Organizovala sociální kurzy, pořádala duchovní cvičení
pro mladé dívky. Věnovala se ženám, vychovávala je a připravovala na praktický život v rodinách a ve společnosti.
Na podzim 1932 byla přeložena do Komárna, kde vykonávala podobnou práci jako v Košicích, ale za mnohem těžších
okolností. Po dvou letech se vrátila do Košic. Ve stejném roce ji
biskupové Československa pověřili organizováním maďarských
katolických dívek a žen na území ČSR.
V roce 1934 se v sestře Sáře
probudila touha po misijní činnosti v Latinské Americe. Aby
mohla uskutečnit tuto touhu,
musela změnit státní občanství,
a proto odešla do Budapešti. Ale
druhá světová válka a politická
situace ve střední Evropě znemožnily Sářin odjezd do Brazílie. Napsala si do svého deníku: Už ani o to neprosím, abych
se dostala na misie do Brazílie,
prosím jen o to, abych mohla svatě žít a svatě sloužit Bohu. O Letnicích 1940 složila věčné sliby.
Jejím novým mottem bylo „Aleluja! Ecce ego, mitte me! – Aleluja! Hle, zde jsem, pošli mne!“
Psal se rok 1943. Násilí a pronásledování nevinných lidí nemělo hranic. Byl vydán zákon
o „čisté rase“ , na jehož základě
neúprosně deportovali a vraždili příslušníky židovského národa a ty, kteří je ukrývali nebo
jim jakkoliv pomáhali nebo projevili nesouhlas s fašistickými
metodami.
V březnu 1943 po obsazení
Maďarska německým vojskem
nastalo velké pronásledování.
Sestry byly zapojeny do záchranných akcí. Kolem 1000 osob jim
vděčí za záchranu svého života, Sáře asi 100. Všechny domy
sester v Budapešti i na venkově byly plné pronásledovaných.
Zakladatelka zapojila do záchranných akcí celou Společnost. Vypracovala nový plán
záchranných akcí, který byl z lidského hlediska nemožný. Sestry
ho přijaly, ale nebyly uchráněny
přirozeného strachu. Věděly, co
je při odhalení čeká. Doufaly
však v Boží pomoc. Dobrovolně pomáhaly. Každá sestra věděla, že riskuje život. V této činnosti nejvíce vynikala Sára. To ji
mohlo přivést k rozhodnutí obětovat svůj život za spolusestry.
Obětovala svůj život jako výkupné. Sestra Sára rozmýšlela střízlivě, jasně a jednoduše. Logikou
jejího sebeobětování bylo: Jsem
Kristova snoubenka. Když Ježíš
dal svůj život z lásky k nám, i my
musíme dát život za své sestry
a za pronásledované.
Stále silněji se v ní ozývala touha, aby se mohla obětovat pro případ, že by nastalo
pronásledování církve, Společnosti a sester. Dostala souhlas
od svých představených a duchovního vůdce. V přítomnosti
sestry Markéty, generální představené, pronesla 14. září 1943
v kapli Ducha Svatého v mateřském domě Společnosti v Budapešti tuto svou modlitbu sebeobětování:
Ó tajemná Nejsvětější Trojice, já se dnes z vděčnosti a lásky ke Společnosti nabízím jako
oběť Společnosti pro případ, že
by nastalo pronásledování Církve, Společnosti a sester a v plánu
tvé prozřetelnosti podle tvého nejmoudřejšího rozhodnutí by nebyla moje smrt.
Přijmi moji smrt se vší bolestí
jako výměnu za život sester, zvláště starých a nemocných a slabých a za můj hříšný a ubohý život. Ušetři jejich životy a ušetři je
mučení, hrozeb, zvláště však nevěrnosti vůči tobě, Církvi, povolání a Společnosti. Kdyby v plánu
tvé Božské prozřetelnosti byla zahrnuta moje smrt, i v tom případě přijmi můj život a smrt jako
oběť za ně. (...)
Ó můj sladký Ježíši, nyní v pokoji přijímám takovou smrt, jaká
se ti bude líbit, spolu se vším doprovodným soužením, bolestmi
a mukami. Amen.
Sestra Sára byla tehdy vedoucí dělnického domu v Budapešti, ve kterém bylo ubytováno
mnoho pronásledovaných, kteří
se neměli kam uchýlit. Sestry se
sešly 27. prosince v jednom pokoji k rannímu rozjímání. Sestra Sára hovořila o třech možnostech mučednictví:
* Jsou takoví, kteří nepřijímají mučednictví vědomě, ale vytrpí ho, jako mučednictví svatých
neviňátek.
* Jiní zase přijímají mučednictví, ale nevytrpí ho, protože
Pán Bůh je od toto uchránil, jako svatý Jan, kterého ponořili
do vroucího oleje.
* Nakonec jsou takoví, kteří
je vědomě přijímají a vytrpí mučednictví pro Krista jako svatý
Štěpán, prvomučedník.
Sestry, které ji poslouchaly, nevěděly, že sestra Sára už
ve svém srdci přijala mučednictví a byla připravena se obětovat. Sestra Sára zase nemohla
vědět, že její jméno je už na listině těch, kteří mají být tentýž
den zatčeni a popraveni.
V onen den sestra Sára spolu se sestrou Hedvikou při návratu domů zpozorovaly, že dům
je obstoupen fašisty. Byla ještě
možnost se otočit a zachránit
se. Sestra Hedvika navrhla Sáře
útěk, ale ona to nepřijala a vstoupily do domu. Podle obyčeje mířily do kaple, ale v tom jim zabránili. Obyvatelé byli shromážděni
ve sklepním krytu, kde je legitimovali. Když se setra Sára představila jako odpovědný správce
domu, postavili ji mezi vybrané
a krátce nato odvedli. Cestou pověřila sestru Hedviku zastupováním, dokud se nevrátí. Když šla
kolem kaple, vytrhla se z řady
a vstoupila do kaple, padla na kolena a hluboce se sklonila. Věděla, že její oběť byla přijata a že
nadešla její hodina. Voják ji drsným způsobem vyvedl z kaple.
Spolu s dalšími pěti obětmi ji naložili do kamionu a večer odvezli
na břeh Dunaje. Tam jim poručili
vystoupit, svléci se do naha a svázali je drátem. Těsně před popravou padla sestra Sára na kolena,
obrátila se čelem ke katanům
a s velkým znamením kříže obrátila oči k nebi. Všechny oběti
zastřelili a těla vhodili do Dunaje. Nikdy nebyla nalezena.
Bůh evidentně přijal oběť své
dobrovolné mučednice. Sestry Společnosti už nikdy nebyly
znepokojovány a žádná další nepřišla o život. Mohly pokračovat
ve své činnosti. Sestra Sára bděla nad svými sestrami i během
komunistické diktatury. Sestry sice žily v ilegalitě, ale celou
dobu přijímaly nová povolání,
přitahovaná jejich duchem lásky a příkladem sestry Markéty
Slachtové, zakladatelky.
Sestru Sáru Salkaházi prohlásil v Budapešti za blahoslavenou kardinál Peter Erdó, primas
maďarský, 17. září 2006. Byla to
první beatifikace v maďarském
hlavním městě.
socialnesestry.sk