"Spor o Francouzskou revoluci trvá dodnes. Všechna liberalistická centra v ní vidí osvobození Evropy a její vstup na cestu skutečného rozvoje. Pro jiné
je symbolem počátku úpadku
evropské kultury a jejím odtržením od křesťanských kořenů."
Světlo 37/2003 najdete ZDE
Paul Hazard napsal: „Jsme
dědici starověku, středověku,
osvícenství, jejichž spoušť nás
tíží. Především jsme bezprostředními dědici XVIII. století!
Je možné se zamýšlet nad tím,
nakolik je odůvodněná teze, že
můžeme uznat XVIII. století
za počátek současné evropské
kultury“ (P. Hazard, Myśł europejska w XVIII. W., Varšava
1972, s. 5).
Období zvané osvícenství
se na evropském poli uplatnilo
jednou z nejtragičtějších událostí novodobých dějin, totiž
Francouzskou revolucí. Všichni historikové se shodují, že tato revoluce znamenala přelom,
a to nejen ve francouzských dějinách. Ve skutečnosti byla tato
revoluce vnějším projevem toho,
co v duchovní rovině začalo již
na konci XVII. století.
Útok na křesťanství
Západoevropské osvícenství
bylo poznamenáno obrovským
kriticismem nikoliv pouze vůči
zpuchřelému absolutistickému
francouzskému panství, ale především vůči dosavadní evropské
křesťanské (katolické) kultuře,
kterou „osvícenci“ pokládali za
pověru, která dusí lidský život.
V intelektuálních kruzích převládly dva postoje: ateisté zcela
zavrhovali jakoukoliv víru v Boha, deisté připouštěli existenci
„prvního hybatele“, demiurga,
který svět stvořil, ale pak ho zanechal jemu samému. Obě tato
„náboženství“ ze zásady odmítala katolicismus jako pověru.
Tyto postoje měly dalekosáhlé intelektuální důsledky. Jestliže křesťanství je „pověrou“, začal být podobně označován
i celý plod křesťanské kultury.
Je třeba mít na paměti, že Evropa neznala jiný kulturní model.
Křesťanství mělo od starověku
do středověku prakticky rozhodující vliv na všechny oblasti života. Náboženství je totiž vždy
ohniskem kultury a jejím zásadním zdůvodněním. Mravnost,
věda a umění byly budovány na
křesťanských základech. Negace křesťanského náboženství
musela přivést osvícence k negaci dosavadní křesťanské kulturní tradice. Na místo bývalých
„pověr“ postavili rozum. Domnívali se, že když odstraní náboženství a zboří starý pořádek,
bude konečně možné vybudovat skutečný ráj na zemi. Tak
se zrodil racionalismus, který
v XVIII. století nabyl charakteru pohanského kultu vzdávaného rozumu. V době Francouzské revoluce došlo dokonce
k tomu, že v Notre Dame byla
posazena ženština jako bohyně
rozumu a byla jí vzdávána božská pocta. Je třeba mít na paměti, že osvícenské pojetí rozumu se diametrálně lišilo od klasického (u Aristotela či Tomáše
Akv.). Od dob Descarta nebylo
hlavním cílem vědy vysvětlování reálně exitujícího světa. Descartes popřel možnost dospět
poznáním ke skutečnosti a zpochybnil existenci celého světa. Byla zavržena klasická definice pravdy, která znamenala
shodu poznání s objektivní skutečností. Lidský rozum měl spíše sám vytvářet skutečnost, tvořit si pravdu o světě, a nikoliv,
jak tomu bylo v klasickém pojetí, číst ji ze skutečnosti a ztotožnit se s ní.
Nový ráj na zemi
Člověk osvobozený od pravdivostních i náboženských omezení měl nyní podle představ
osvícenců vytvořit nový ráj na
zemi. Byla tím otevřena brána
ke vzniku nesčetných ideologií.
V období po Descartovi se už filozofové nemuseli ohlížet na objektivně existující pravdu o skutečnosti a bylo možno vytvářet
volné vize člověka i společnosti, které se tak nedostávaly do
rozporu s logikou. Není to náhoda, že mnoho historiků právě zde spatřuje pramen nových
ideologií, jako je marxismus či
nacismus. Od dob osvícenství, resp. od
Francouzské revoluce, rozdělila se politická scéna na pravici a levici. Ve skutečnosti nešlo při tomto rozdělení, jak by
si mnozí přáli, jedině o přívržence monarchie (pravice) a republiky (levice). Samo sepětí s určitou zkostnatělou vládní formou
nebylo projevem pravicovosti.
Samozřejmě, v mnoha případech označovalo takové chování konzervativní postoje, ale
jádro sporu leželo někde jinde. Věc se týkala přijetí staré evropské křesťanské kultury s klasickým chápáním soukromého
i společenského života, nebo její odmítnutí a přijetí svobodného utváření všech věcí od počátku. To je nejhlubší zdroj rozdělení na pravici a levici.
Samozřejmě z taktického
hlediska se konzervativci v mnoha případech mýlili, když trvali
na starých privilegiích a blokovali rozumné reformy. Ovšem levice šla ze strategického hlediska za falešnou vizí světa.
Móda nevěry
Vraťme se k úvahám nad
XVIII. stoletím. Úsilí osvícenců bylo zaměřené spíše na zbourání starého pořádku než na vybudování nového. Jejich úkolem mělo být vytvořit prostor
pro pozdější svobodné vyjádření rozumu, zbaveného omezení.
Baruch Spinoza v „Teologicko-
-politickém traktátu“ navrhoval
„zbourat vládu Boha i vládu krále“. Zaútočil na Písmo a dospěl
k závěru, že křesťanské náboženství je pomíjející a nikoliv
věčné, relativní a vůbec ne absolutní. Provedl nekompromisní
kritiku monarchistického systému a tvrdil, že králové zneužili
náboženství ke klamání lidí.
John Toland ve své práci
„Křesťanství bez tajemství“ dospěl k závěru, že jestliže se křesťanství nezbaví dogmat, obřadů
a víry, nebude moci existovat.
A kritici Církve a „pověr“ si vybudovali vlastní náboženství, vytvořili „společenství mysli“. Víru
nahradila filozofie, obřady prováděli v zednářských lóžích. Racionalisté se chovali tak, jako by
se celé dějiny skládaly jen ze zločinů, neštěstí a podvodů. Jedině oni, lidé nové doby, vlastnili světlo (gnózi). Cl. Gilbert napsal: „Jelikož postupujeme ve
shodě s rozumem, jsme závislí
jen sami na sobě, a tak se stáváme jakoby bohy“ (P. Hazard:
Kryzys świadomości europejskiej 1680-1715, Varšava 1974,
s. 145-234).
Gnostikové zahájili úporný
boj o lidské vědomí, především
ve vztahu k vyšším společenským vrstvám na Západě. Celá
věc měla svůj počátek již na konci XVII. století. Pak v XVIII. století ve francouzských aristokratických kruzích začala převládat jako móda nevěra a kritika
Církve. Objevili se noví myslitelé: Diderot, Holbach, d’Alembert, Voltaire a mnoho jiných.
J. R. Nowak popisuje situaci takto: „Skutečnost, že mezi nepřáteli Církve a náboženství se ocitli Voltaire, Diderot
a s ním spjatý klub encyklopedistů, nejnadanější a nejbystřejší
myslitelé této epochy, usnadnila prosazení módy nevěry a hanobení náboženských pravd.
Po desetiletí hlásané pohrdání Církví a náboženstvím mělo
pak najít svou explozi v podobě
Francouzské revoluce.“ (Kościół a revolucja francuska, Szczecinek 1992, s. 22).
Osvícencům se podařilo získat pro své myšlenky také mnoho evropských vladařů a vlivných lidí na dvorech (např.
vševládnoucí favoritku Ludvíka XV. madame Pompadour).
Různým nátlakem a vlivy dosáhli vyhnání jezuitů z mnoha zemí
(1772 dokonce jejich zrušení),
protože jezuité byli v boji o duše jejich největšími protivníky.
Voltaire napsal v roce 1765 Helvétiovi: „Copak nevidíš, že s námi je celý Sever a že nakonec
dříve nebo později budou podlí fanatici z Jihu poraženi? Ruská císařovna, polský král pruský
král, vítěz nad pověrčivým Rakouskem, a jiní vládcové Evropy vztyčili prapor filozofie. Během dvanácti let se uskutečnila v myslích výrazná revoluce“
(P. Hazard 1974, s. 505).
Spor trvá
Úsilí racionalistů samozřejmě přineslo své ovoce. Nejjiskřivějším plodem byla Francouzská revoluce, během které
došlo k úsilí zničit katolickou
církev a náboženství. Tento nový pokus vybudovat ráj na zemi
přinesl místo ráje krvavé plody
poprav a také genocidy na sedlácích ve Vendée.
Je třeba pamatovat, že ještě před těmito krvavými událostmi byla zničena stará křesťanská evropská kulturní tradice. Osvícenci nejdříve převzali
vládu nad dušemi a pak i vládu
politickou. Tak ovládli Francii
filozofové.
Vyvstává ještě jedna otázka: Co způsobilo, že sebeobrana francouzských katolíků byla
tak mdlá? Proč našla ideologie
ničení tak velký ohlas mezi masami? Na příklad polské osvícenství nemělo protináboženský charakter. Omezilo se na reformu státu (Ústava 3. května).
Odpověď se zdá prostá: V Polsku nikdo neztotožňoval Církev
s omezováním lidské svobody.
Naopak. Bylo v živé paměti, jak
pozitivní roli sehrála polská církev za švédské potopy. Panovala zde nezávislost Církve na státu a náboženská svoboda.
Ve Francii byla u vlády absolutní monarchie a vládcové ovládali Církev a využívali ji ke svým
politickým cílům. Církev tak byla chápána jako spolupracovnice státu a tím i spoluodpovědná
za stav věcí. Jelikož Církev byla v zajetí státu, nedokázala odpovědně reagovat na hrozící nebezpečí.
Spor o Francouzskou revoluci trvá dodnes. Všechna liberalistická centra v ní vidí osvobození Evropy a její vstup na cestu skutečného rozvoje. Pro jiné
je symbolem počátku úpadku
evropské kultury a jejím odtržením od křesťanských kořenů.
K velkému přelomu došlo rovněž v rovině intelektuální: totiž
k ústupu od zdravého rozumu
při pohledu na skutečnost sociálního života.
Z Nasz Dziennik 8. 10. 1999
přeložil -lš-