V časopise Světlo 36/2003 vyšel zajímavý článek Markéty Harbortové o manželství a rodině, Církvi a sexualitě. I po časovém odstupu zde najdeme podnětné myšlenky.
Světlo 36/2003 najdete ZDE
Hesla, jako ‚nepřátelská
k tělu‘, ‚anachronistické morální představy‘, ‚morálka zákazů‘,
‚zpátečnictví‘, to jsou nejčastější výrazy, které charakterizují
představy, diskuse a rozhovory
současníků, pokud jde o Církev
a sexuální morálku. Tu nejvlastnější záležitost, že lidská sexualita není jen biologické dění, nýbrž také dění obecně lidské, se
bohužel nedaří široké veřejnosti sdělit. Je pro to několik důvodů: povrchnost, s jakou se čtou
církevní dokumenty k tomuto
tématu, neznalost mnoha lidí
a s ní spojená neochota nespokojit se s informacemi z druhé
ruky, ale sám se přesvědčit četbou originálních textů, ale také
nemístná zdrženlivost odpovědných autorit zaujmout k těmto
tématům jasně a veřejně stanovisko. Konečně je to přímo provokace, kterou nároky církevní
morálky vyvolávají.
Neměla by Církev ustoupit?
A jde právě o to, zdůvodnit tento nárok. Tento nárok
je možno zjednodušit do krátké formulace: „Místem pro prožívání sexuality je manželství.“
A skutečně, v této větě spočívá
nesmírná provokace a výbušná
síla, když uvážíme, jak vypadá
společenská situace v této oblasti. Tak vzniká otázka: Neměla by Církev vzít konečně na vědomí, že tento její nárok je nad
síly člověka vzhledem k současnému stavu společnosti? Velký
počet rozpadlých manželství
a rostoucí počet „manželství
bez sňatku“, která se nazývají
partnerství nebo také dočasná
životní partnerství, rychlý nárůst předmanželských pohlavních styků, manželství na zkoušku, legalizace homosexuálních
svazků; neznamenají všechny tyto skutečnosti nakonec krach takového nároku?
Touha být přijímán
Lidská sexualita se podstatně liší od sexuality jiných živých
bytostí. Probíhá sice podle určitých biologických zákonitostí, ale zdaleka se tím nevyčerpává, nýbrž ukazuje nad rámec
biologických procesů na určité obecně lidské komponenty,
které ovlivňují sexuální chování
a vnímání. Přitom je třeba upozornit, že i samotné biologické
dění lidské sexuality vykazuje
výrazné rozdíly od sexuality zvířecí. Člověk není vázán na určitá období k páření a jeho forma
sexuálního styku se děje zpravidla tváří v tvář. Již Starý zákon
používá pro sexuální styk výraz
„poznat“. Člověk se svými pudy
zachází jinak než zvíře, protože
je vybaven svobodou, a nikoliv
tak, že se řídí určitými hormonálními danostmi. Svou svobodnou vůlí a schopností rozpoznává dobré a zlé a umí se ovládat
v zacházení se svým pudem. Josef Pieper to jednou krásně formuloval, když řekl: „Člověk není sexualita. Člověk má sexualitu.“ To znamená, že může sám
se svým rozumem, se svou svobodnou vůlí, se svým kritickým
vědomím rozhodovat o tom,
jak se svou sexualitou nakládat.
A to také znamená, že by člověk neměl svou sexualitu přeceňovat, protože má i jiné důležité
potřeby a schopnosti.
Lidská touha po úplném,
tzn. tělesném i duševním sebeodevzdání a po bezpečí je skutečností. Této lidské touze být
zcela přijímán odpovídá správné chápání manželství, pojímaného jako ochranný prostor pro křehké a velice citlivé
dobro, pro osobní rozvinutí lidské sexuality. Lidská láska jako
základ pro sexualitu obsahuje
nárok výlučnosti. Zcela a provždy – jen v tomto rámci se
může láska plně rozvíjet. Tyto
úvahy, které vzhledem k aktuální společenské realitě vypadají
jako antikvární, představují ve
skutečnosti důležitý náhled, který se rozvinul v dlouhém historickém procesu jako určitý druh
boje o skutečně lidské a vzájemné zacházení s lidskou sexualitou. V tomto procesu hrálo křesťanství rozhodující roli, zvláště
pokud jde o jednotu a nerozlučnost manželství, a ovlivnilo osobní chápání manželské
lásky.
Přínos Církve k pojetí
manželství
Boj o společenské a právní
uznání manželství představuje
nejvýznamnější kulturně historický přínos křesťanství pro
moderní společnost. Přitom
šlo Církvi i přes některé ústupky historickým pojetím manželství té které doby v prvé řadě
o to, posílit pocit bezpečí v postavení členů rodinného svazku
a chránit jejich lidství. Tak proti římskému a germánskému
právu vymanilo křesťanství ženu z postavení, ve kterém byla
manželovým majetkem. V přechodu od středověku k novověku přispěla Církev k tomu, aby
odpovědnost za uzavření manželství přešla do rukou samotných manželů, aby tak muže
i ženu osvobodila od poručníkování rodičů a jiných společenských sil.
Změna pojetí manželství začíná se změnou obrazu člověka
v 18. a 19. století. V této době
novodobého osvícenství mají
počátek nejvyšší nároky člověka na vlastní sebeurčení, dospělost, autonomii a emancipaci.
Přitom dospělost a emancipace se nechápe pouze ve vztahu
k druhému člověku, jako např.
osvobození syna z područí otce,
jak je chápalo římské právo. Výraz emancipace obsahuje tři latinská slova: ex, manus, capere: propuštění dítěte z ruky otce. Nyní však nabývá dospělost
a emancipace jiného významu:
označuje vnitřní sebepojetí člověka. Nejsou to již právní pojmy, nýbrž stávají se zvnitřnělými mravními kvalitami jedince,
individua (Spaemann). Životní
cíl člověka má spočívat v dosažení této kvality. Manželství
a rodina jsou zde pojímány jako místo k prosazení tohoto životního cíle. Neboť společnost,
která je chápána jako pole dospělých individuí, získává své
členy z rodin, jejichž hlavním
smyslem je dosažení a udržení
této společnosti, vybudované na
autonomii a dospělosti.
V tomto emancipačním pojetí člověka se střetávají dva společenské proudy. Nejdříve je
to začínající liberalismus, který vychází z přísného oddělení
veřejné a soukromé sféry lidského života. Autonomie člověka se
uplatňuje především v jeho politicko-společenském životě. Soukromá sféra je od veřejné přísně oddělena, je v ní kladen důraz na citový život. Rodina se
jeví jako nejvhodnější hnízdo
pro intimní oblast, ve které se
má nicméně dítě připravovat
a dorůstat v dospělého občana. Úloha rodiny připravit dítě
na roli dospělého občana však
podléhá stále více kritice, protože vyvstává otázka, zda by tuto přípravu neměla převzít škola
nebo stát. To vede k rozvoji dalšího proudu, k různým pojetím
marxistickým a socialistickým,
které žádají převod výchovy ze
soukromé sféry do politického
a společenského života. Za společenský úkol je prohlášena socializace a emancipace jakožto
začlenění do společnosti. Rodina se pak jeví jako pozůstatek z minulé, liberální epochy,
ve které se dosud socializace
a emancipace odehrávaly právě v rodině. Tím, že liberalismus
podporoval sentimentální a citově zbarvený obraz rodiny a přitom společenskou funkci rodiny
přeceňoval, přispěl podstatnou
měrou k dnešní krizi manželství
a rodiny (Rhonheimer).
„Velká“ a „malá“
rodina
To, co se v počínajícím novověku označovalo pod pojmem rodina, nazývalo se v řecké
antice a středověku „domus“, „oikia“ – dům.
Tím bylo míněno životní společenství skládající se z muže, ženy a dětí,
čeledi, domu, polí, dvora atd. Zvláštní na tomto životním společenství
bylo nikoliv soužití různých generací pod jednou střechou (velká rodina), nýbrž skutečnost,
že toto domácí společenství představovalo jednotu výdělečně pracovního
života a života soukromého. Otec domu byl otec rodiny, vedoucí podniku a personální šéf v jedné osobě. Pokračování této instituce bylo zajištěno
dětmi pána domu a dětmi otroků nebo služebnictva. Výchovu
těchto dětí zajišťoval celý dům.
Protože ještě neexistovalo něco
jako ochranná funkce státu, přejímal domácí pán také ochrannou moc a měl právo trestat.
Dnešní malá rodina, sestávající z manželů a dětí, je proto malou rodinou, protože stát
a společnost převzali mnoho
ekonomických, společenských,
právních a výchovných funkcí domácího společenství. To
se odehrálo na pozadí přeměny od zemědělsko-rolnické společnosti ke společnosti industriální. Tímto vývojem bylo odhaleno jádro rodiny, které zde
vždy bylo, ale nyní se dostalo
do středu pozornosti: manželské společenství muže se ženou
a jejich dětmi.
Je to prostý dějinný vývoj,
který způsobil, že se nyní setkáváme s racionalisticky osvícenským obrazem člověka. Spojení obou, vznik moderní industriální společnosti pracovně
orientované a prosazení racionalisticky osvícenského obrazu člověka způsobily, že manželství bylo znovu objeveno jako zahrada pro citový život,
aby se tak vytvořila protiváha
strohé skutečnosti politického
a hospodářského života. Tak se
stala společnost a muž nositeli
výdělečné funkce a rodina a její
nositelka žena soukromým místem lásky a citu.
Neblahé důsledky redukce
manželství
Redukce manželství a rodiny
na lásku a cit vedla k modernistické otázce, zda se tyto potřeby
nemohou lépe uspokojit mimo
manželství a rodinu, zda není
manželství příliš omezující, než
aby se mohl člověk v tomto směru plně vyžít, protože prý v manželství není dostatečně svobodný. A tak požadavek dívat se na
manželství přednostně jako na
společenství lásky vedl k tomu,
že se láska vyhledává mimo
manželství s menším pocitem
závaznosti a se zdánlivě větší
svobodou. Pojetí manželství jako společenství lásky vedlo k jeho rozbití (Rhonmeier).
Je přirozené, že manželství je společenstvím lásky, ale
v tom nespočívá jeho specifická podstata. Láska není podstatou manželství, nýbrž jeho základem, což vychází z dvojího
hlediska. Za prvé v tom
smyslu, že láska je předpokladem manželského
společenství, a za druhé, že jde o svazek, který směřuje ke společné
budoucnosti. Tomu je
možno vyhovět, jestliže pochopíme, co tvoří
podstatu lásky. Ta spočívá na dvou momentech:
na pasivním momentu
vášně – propadnout lásce, čili zamilovat se a na
aktivním momentu, vědomém přiřazení sebe
k tomu druhému. Tento
druhý prvek dává lásku
prožívat nejen jako věc
citu, nýbrž také jako akt
vůle, ve kterém se druhý
stává cílem snažení a objektem, kterému přejeme dobro. Ostatně láska neexistuje pouze v manželství, ale
také ve vztahu mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci, tedy láska
mezi mužem a ženou je zvláštní
formou lásky a můžeme ji označit za „erotickou formu přátelství“. Přitom přátelství jí propůjčuje moment trvání a zralosti,
protože nespočívá jen ve vášni,
ale přijímá vědomě toho druhého. Jestliže takovou lásku chápeme a prožíváme jako základ
manželství, je schopná překonávat realitu všedního dne. Neboť realita života a tedy i realita manželství spočívá zpravidla
v překonávání každodennosti
a nikoliv v odtržených výjimečných situacích. Proto láska musí být základem, který nese cíl
a smysl manželství.
Teze, že místem pro prožívání sexuality je manželství, ztratila dnes charakter své samozřejmosti. Jeden z důvodů je v tom,
že se manželství a jeho účel chápe jednostranně jako společenství lásky mezi mužem a ženou
a přitom na potomstvo, které
z toho může zcela přirozeně
a biologicky vzejít, se pohlíží
pouze jako na vedlejší produkt.
Manželství se stává samoúčelné, když se jeho hlavním cílem stane jen osobní a sexuální sebeuspokojení obou účastníků.
Plození potomstva, které patří
k podstatné známce manželství, se tu chápe jako něco zastaralého. Ve skutečnosti patří
k podstatným znakům manželství stejně tak potomstvo jako
jednota a nezrušitelnost.
Manželství
a potomstvo
Středověk znal kromě „domus“ jako sociologickou veličinu také „matrimonium“, spojení
muže a ženy ve společenství lásky s jejich dětmi. Na to se nahlíželo jako na přirozené a základní lidské společenství. V pojmu
„matrimonium“, tj. v překladu
manželství, je obsažen pojem
mater – matka. Manželství jako „matrimonium“ bylo spojením muže a ženy, které směřuje k mateřství. Tato interpretace
se dnešnímu člověku jeví často
jako přílišný požadavek a přímo
jako degradace ženy. Nespočívá to však právě v našem sklonu neuznávat podstatnou souvislost lidské sexuality s plozením potomstva?
Může nám tu pomoci srovnání se světem zvířat. Zvířata
se socializují, lidé se vychovávají. Socializace je vývoj životní schopnosti žít ve společenství jedinců svého druhu. Výchova naopak je vzdělávací
proces, jehož cíl není ve společenství jedinců svého druhu.
Socializace je zaměřena v prvé
řadě na společenskou funkci,
výchova naopak slouží v prvé
řadě jedinci a teprve zprostředkovaně také společnosti. Nositelem socializačního procesu je
osvojení vzorů chování, nositelem výchovy je svoboda a odpovědnost. Zvíře je nositelem socializačního procesu, člověk je
nositelem výchovy. Tento způsob jednání, tedy být schopen
jednat svobodně a odpovědně,
je specificky lidskou vlastností
a je přiměřený jeho přirozenosti. To znamená, že člověk je takový, aby tak mohl jednat, a to
dále znamená, že tak také jednat
má. Z toho vyplývá, že člověk
je ze svého přirozeného jednání
šťastný. Z toho vychází nakonec
církevní sexuální morálka: člověk má jednat tak, jak to odpovídá jeho přirozenosti, jinak řečeno, člověk má jednat tak, aby
byl tím šťastný.
Křesťanství pohlíží na člověka jako na Boží obraz. To je
základem jeho lidské velikosti.
Křesťanství chápe manželství jako svátost. To není nějaký církevní přívažek, posvěcení něčeho, co je vlastní i zvířatům. Svátostnost manželství znamená, že
manželství se ze své přirozenosti může zdokonalovat, protože
v něm člověk může uskutečňovat zcela lidským způsobem své
přirozené nezbytnosti, totiž plození, pokud jde o druh, a pokud
jde o jedince, výchovu, pomoc
a ochranu a bezvýhradné přijímání partnerem.
Odtud vyplývá souvislost mezi plozením a láskou, mezi sexualitou a manželstvím, jak je
to člověku vlastní. To je však
možno chápat jedině tehdy,
když člověk zná a uznává výchozí skutečnost, která překračuje nejen to, co je materiální
a časné, nýbrž především společenské: když člověk nechápe
sám sebe jako autonomní veličinu, nýbrž přijímá zvenčí zákon,
který odpovídá jeho přirozenosti. Církev, která se pokládá za
ochránkyni tohoto odjinud pocházejícího zákona, pouze předává to, co v této věci přijala od
Boha. Usiluje při tom, aby to vyslovila takovým způsobem, jak
to odpovídá chápání příslušné
doby, protože s dobou se mnoho
mění. A na to je třeba brát stále
ohled. Podstata člověka je však
od věčnosti do věčnosti tatáž.
Štěstí není zadarmo
Že je chápána souvislost mezi plozením a láskou, mezi žitou
sexualitou a manželstvím, představuje pokrok, který přineslo
společnosti křesťanství svým
vlivem a svým křesťanským obrazem člověka. Moderní oddělení sexuality od manželství, plození od lásky je proto ústup do
minulosti, do dávno překonaných dob, které si ještě neuvědomovaly nezadatelnou velikost
jedince. Jestliže se dnes jednota prožívané sexuality a manželství chápe jako přehnaný požadavek na člověka vzhledem ke
společenské situaci, je to důsledek chybějící ochoty, že je třeba ze své strany také něco obětovat. Správná cesta není vždy
ta nejsnadnější a nejpohodlnější, někdy je to dokonce nejdříve ta nejtěžší cesta. Ale člověka nenese vpřed a nedělá vždy
šťastným jen pohodlné setrvávání na svém. V úsilí a námaze spočívá zaslíbení, že dosáhneme výšiny, ze které se naskýtá zcela nový, mnohem slibnější
pohled na věci, kterých bez úsilí není možno dosáhnout. Cesta ke štěstí není chodníkem pohodlným, nýbrž strmá hora, na
kterou se však vyplatí vystoupit.
Ostatně pohled na dnešní společnost, která se snaží vykračovat si po chodníku bez námahy, nám ukazuje jako výsledek
spíše problémy, nouzi a zoufalství než šťastné vztahy. Už to
by mělo vést k opravdovému
zamyšlení.
Z Der Fels 8–9/2003
přeložil -lš
Autorka článku je teoložkou a matkou šesti dětí. Žije v Königswinteru u Bonnu.