Dlouhá cesta ke štěstí

V časopise Světlo 36/2003 vyšel zajímavý článek Markéty Harbortové o manželství a rodině, Církvi a sexualitě. I po časovém odstupu zde najdeme podnětné myšlenky.





Světlo 36/2003 najdete ZDE


Hesla, jako ‚nepřátelská k tělu‘, ‚anachronistické morální představy‘, ‚morálka zákazů‘, ‚zpátečnictví‘, to jsou nejčastější výrazy, které charakterizují představy, diskuse a rozhovory současníků, pokud jde o Církev a sexuální morálku. Tu nejvlastnější záležitost, že lidská sexualita není jen biologické dění, nýbrž také dění obecně lidské, se bohužel nedaří široké veřejnosti sdělit. Je pro to několik důvodů: povrchnost, s jakou se čtou církevní dokumenty k tomuto tématu, neznalost mnoha lidí a s ní spojená neochota nespokojit se s informacemi z druhé ruky, ale sám se přesvědčit četbou originálních textů, ale také nemístná zdrženlivost odpovědných autorit zaujmout k těmto tématům jasně a veřejně stanovisko. Konečně je to přímo provokace, kterou nároky církevní morálky vyvolávají.

Neměla by Církev ustoupit?
A jde právě o to, zdůvodnit tento nárok. Tento nárok je možno zjednodušit do krátké formulace: „Místem pro prožívání sexuality je manželství.“ A skutečně, v této větě spočívá nesmírná provokace a výbušná síla, když uvážíme, jak vypadá společenská situace v této oblasti. Tak vzniká otázka: Neměla by Církev vzít konečně na vědomí, že tento její nárok je nad síly člověka vzhledem k současnému stavu společnosti? Velký počet rozpadlých manželství a rostoucí počet „manželství bez sňatku“, která se nazývají partnerství nebo také dočasná životní partnerství, rychlý nárůst předmanželských pohlavních styků, manželství na zkoušku, legalizace homosexuálních svazků; neznamenají všechny tyto skutečnosti nakonec krach takového nároku?

Touha být přijímán
Lidská sexualita se podstatně liší od sexuality jiných živých bytostí. Probíhá sice podle určitých biologických zákonitostí, ale zdaleka se tím nevyčerpává, nýbrž ukazuje nad rámec biologických procesů na určité obecně lidské komponenty, které ovlivňují sexuální chování a vnímání. Přitom je třeba upozornit, že i samotné biologické dění lidské sexuality vykazuje výrazné rozdíly od sexuality zvířecí. Člověk není vázán na určitá období k páření a jeho forma sexuálního styku se děje zpravidla tváří v tvář. Již Starý zákon používá pro sexuální styk výraz „poznat“. Člověk se svými pudy zachází jinak než zvíře, protože je vybaven svobodou, a nikoliv tak, že se řídí určitými hormonálními danostmi. Svou svobodnou vůlí a schopností rozpoznává dobré a zlé a umí se ovládat v zacházení se svým pudem. Josef Pieper to jednou krásně formuloval, když řekl: „Člověk není sexualita. Člověk má sexualitu.“ To znamená, že může sám se svým rozumem, se svou svobodnou vůlí, se svým kritickým vědomím rozhodovat o tom, jak se svou sexualitou nakládat. A to také znamená, že by člověk neměl svou sexualitu přeceňovat, protože má i jiné důležité potřeby a schopnosti.

Lidská touha po úplném, tzn. tělesném i duševním sebeodevzdání a po bezpečí je skutečností. Této lidské touze být zcela přijímán odpovídá správné chápání manželství, pojímaného jako ochranný prostor pro křehké a velice citlivé dobro, pro osobní rozvinutí lidské sexuality. Lidská láska jako základ pro sexualitu obsahuje nárok výlučnosti. Zcela a provždy – jen v tomto rámci se může láska plně rozvíjet. Tyto úvahy, které vzhledem k aktuální společenské realitě vypadají jako antikvární, představují ve skutečnosti důležitý náhled, který se rozvinul v dlouhém historickém procesu jako určitý druh boje o skutečně lidské a vzájemné zacházení s lidskou sexualitou. V tomto procesu hrálo křesťanství rozhodující roli, zvláště pokud jde o jednotu a nerozlučnost manželství, a ovlivnilo osobní chápání manželské lásky.

Přínos Církve k pojetí manželství
Boj o společenské a právní uznání manželství představuje nejvýznamnější kulturně historický přínos křesťanství pro moderní společnost. Přitom šlo Církvi i přes některé ústupky historickým pojetím manželství té které doby v prvé řadě o to, posílit pocit bezpečí v postavení členů rodinného svazku a chránit jejich lidství. Tak proti římskému a germánskému právu vymanilo křesťanství ženu z postavení, ve kterém byla manželovým majetkem. V přechodu od středověku k novověku přispěla Církev k tomu, aby odpovědnost za uzavření manželství přešla do rukou samotných manželů, aby tak muže i ženu osvobodila od poručníkování rodičů a jiných společenských sil.

Změna pojetí manželství začíná se změnou obrazu člověka v 18. a 19. století. V této době novodobého osvícenství mají počátek nejvyšší nároky člověka na vlastní sebeurčení, dospělost, autonomii a emancipaci. Přitom dospělost a emancipace se nechápe pouze ve vztahu k druhému člověku, jako např. osvobození syna z područí otce, jak je chápalo římské právo. Výraz emancipace obsahuje tři latinská slova: ex, manus, capere: propuštění dítěte z ruky otce. Nyní však nabývá dospělost a emancipace jiného významu: označuje vnitřní sebepojetí člověka. Nejsou to již právní pojmy, nýbrž stávají se zvnitřnělými mravními kvalitami jedince, individua (Spaemann). Životní cíl člověka má spočívat v dosažení této kvality. Manželství a rodina jsou zde pojímány jako místo k prosazení tohoto životního cíle. Neboť společnost, která je chápána jako pole dospělých individuí, získává své členy z rodin, jejichž hlavním smyslem je dosažení a udržení této společnosti, vybudované na autonomii a dospělosti.

V tomto emancipačním pojetí člověka se střetávají dva společenské proudy. Nejdříve je to začínající liberalismus, který vychází z přísného oddělení veřejné a soukromé sféry lidského života. Autonomie člověka se uplatňuje především v jeho politicko-společenském životě. Soukromá sféra je od veřejné přísně oddělena, je v ní kladen důraz na citový život. Rodina se jeví jako nejvhodnější hnízdo pro intimní oblast, ve které se má nicméně dítě připravovat a dorůstat v dospělého občana. Úloha rodiny připravit dítě na roli dospělého občana však podléhá stále více kritice, protože vyvstává otázka, zda by tuto přípravu neměla převzít škola nebo stát. To vede k rozvoji dalšího proudu, k různým pojetím marxistickým a socialistickým, které žádají převod výchovy ze soukromé sféry do politického a společenského života. Za společenský úkol je prohlášena socializace a emancipace jakožto začlenění do společnosti. Rodina se pak jeví jako pozůstatek z minulé, liberální epochy, ve které se dosud socializace a emancipace odehrávaly právě v rodině. Tím, že liberalismus podporoval sentimentální a citově zbarvený obraz rodiny a přitom společenskou funkci rodiny přeceňoval, přispěl podstatnou měrou k dnešní krizi manželství a rodiny (Rhonheimer).

„Velká“ a „malá“ rodina
To, co se v počínajícím novověku označovalo pod pojmem rodina, nazývalo se v řecké antice a středověku „domus“, „oikia“ – dům. Tím bylo míněno životní společenství skládající se z muže, ženy a dětí, čeledi, domu, polí, dvora atd. Zvláštní na tomto životním společenství bylo nikoliv soužití různých generací pod jednou střechou (velká rodina), nýbrž skutečnost, že toto domácí společenství představovalo jednotu výdělečně pracovního života a života soukromého. Otec domu byl otec rodiny, vedoucí podniku a personální šéf v jedné osobě. Pokračování této instituce bylo zajištěno dětmi pána domu a dětmi otroků nebo služebnictva. Výchovu těchto dětí zajišťoval celý dům. Protože ještě neexistovalo něco jako ochranná funkce státu, přejímal domácí pán také ochrannou moc a měl právo trestat. Dnešní malá rodina, sestávající z manželů a dětí, je proto malou rodinou, protože stát a společnost převzali mnoho ekonomických, společenských, právních a výchovných funkcí domácího společenství. To se odehrálo na pozadí přeměny od zemědělsko-rolnické společnosti ke společnosti industriální. Tímto vývojem bylo odhaleno jádro rodiny, které zde vždy bylo, ale nyní se dostalo do středu pozornosti: manželské společenství muže se ženou a jejich dětmi.

Je to prostý dějinný vývoj, který způsobil, že se nyní setkáváme s racionalisticky osvícenským obrazem člověka. Spojení obou, vznik moderní industriální společnosti pracovně orientované a prosazení racionalisticky osvícenského obrazu člověka způsobily, že manželství bylo znovu objeveno jako zahrada pro citový život, aby se tak vytvořila protiváha strohé skutečnosti politického a hospodářského života. Tak se stala společnost a muž nositeli výdělečné funkce a rodina a její nositelka žena soukromým místem lásky a citu.

Neblahé důsledky redukce manželství
Redukce manželství a rodiny na lásku a cit vedla k modernistické otázce, zda se tyto potřeby nemohou lépe uspokojit mimo manželství a rodinu, zda není manželství příliš omezující, než aby se mohl člověk v tomto směru plně vyžít, protože prý v manželství není dostatečně svobodný. A tak požadavek dívat se na manželství přednostně jako na společenství lásky vedl k tomu, že se láska vyhledává mimo manželství s menším pocitem závaznosti a se zdánlivě větší svobodou. Pojetí manželství jako společenství lásky vedlo k jeho rozbití (Rhonmeier). Je přirozené, že manželství je společenstvím lásky, ale v tom nespočívá jeho specifická podstata. Láska není podstatou manželství, nýbrž jeho základem, což vychází z dvojího hlediska. Za prvé v tom smyslu, že láska je předpokladem manželského společenství, a za druhé, že jde o svazek, který směřuje ke společné budoucnosti. Tomu je možno vyhovět, jestliže pochopíme, co tvoří podstatu lásky. Ta spočívá na dvou momentech: na pasivním momentu vášně – propadnout lásce, čili zamilovat se a na aktivním momentu, vědomém přiřazení sebe k tomu druhému. Tento druhý prvek dává lásku prožívat nejen jako věc citu, nýbrž také jako akt vůle, ve kterém se druhý stává cílem snažení a objektem, kterému přejeme dobro. Ostatně láska neexistuje pouze v manželství, ale také ve vztahu mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci, tedy láska mezi mužem a ženou je zvláštní formou lásky a můžeme ji označit za „erotickou formu přátelství“. Přitom přátelství jí propůjčuje moment trvání a zralosti, protože nespočívá jen ve vášni, ale přijímá vědomě toho druhého. Jestliže takovou lásku chápeme a prožíváme jako základ manželství, je schopná překonávat realitu všedního dne. Neboť realita života a tedy i realita manželství spočívá zpravidla v překonávání každodennosti a nikoliv v odtržených výjimečných situacích. Proto láska musí být základem, který nese cíl a smysl manželství.

Teze, že místem pro prožívání sexuality je manželství, ztratila dnes charakter své samozřejmosti. Jeden z důvodů je v tom, že se manželství a jeho účel chápe jednostranně jako společenství lásky mezi mužem a ženou a přitom na potomstvo, které z toho může zcela přirozeně a biologicky vzejít, se pohlíží pouze jako na vedlejší produkt. Manželství se stává samoúčelné, když se jeho hlavním cílem stane jen osobní a sexuální sebeuspokojení obou účastníků. Plození potomstva, které patří k podstatné známce manželství, se tu chápe jako něco zastaralého. Ve skutečnosti patří k podstatným znakům manželství stejně tak potomstvo jako jednota a nezrušitelnost.

Manželství a potomstvo
Středověk znal kromě „domus“ jako sociologickou veličinu také „matrimonium“, spojení muže a ženy ve společenství lásky s jejich dětmi. Na to se nahlíželo jako na přirozené a základní lidské společenství. V pojmu „matrimonium“, tj. v překladu manželství, je obsažen pojem mater – matka. Manželství jako „matrimonium“ bylo spojením muže a ženy, které směřuje k mateřství. Tato interpretace se dnešnímu člověku jeví často jako přílišný požadavek a přímo jako degradace ženy. Nespočívá to však právě v našem sklonu neuznávat podstatnou souvislost lidské sexuality s plozením potomstva?
Může nám tu pomoci srovnání se světem zvířat. Zvířata se socializují, lidé se vychovávají. Socializace je vývoj životní schopnosti žít ve společenství jedinců svého druhu. Výchova naopak je vzdělávací proces, jehož cíl není ve společenství jedinců svého druhu. Socializace je zaměřena v prvé řadě na společenskou funkci, výchova naopak slouží v prvé řadě jedinci a teprve zprostředkovaně také společnosti. Nositelem socializačního procesu je osvojení vzorů chování, nositelem výchovy je svoboda a odpovědnost. Zvíře je nositelem socializačního procesu, člověk je nositelem výchovy. Tento způsob jednání, tedy být schopen jednat svobodně a odpovědně, je specificky lidskou vlastností a je přiměřený jeho přirozenosti. To znamená, že člověk je takový, aby tak mohl jednat, a to dále znamená, že tak také jednat má. Z toho vyplývá, že člověk je ze svého přirozeného jednání šťastný. Z toho vychází nakonec církevní sexuální morálka: člověk má jednat tak, jak to odpovídá jeho přirozenosti, jinak řečeno, člověk má jednat tak, aby byl tím šťastný. Křesťanství pohlíží na člověka jako na Boží obraz. To je základem jeho lidské velikosti.





Křesťanství chápe manželství jako svátost. To není nějaký církevní přívažek, posvěcení něčeho, co je vlastní i zvířatům. Svátostnost manželství znamená, že manželství se ze své přirozenosti může zdokonalovat, protože v něm člověk může uskutečňovat zcela lidským způsobem své přirozené nezbytnosti, totiž plození, pokud jde o druh, a pokud jde o jedince, výchovu, pomoc a ochranu a bezvýhradné přijímání partnerem. Odtud vyplývá souvislost mezi plozením a láskou, mezi sexualitou a manželstvím, jak je to člověku vlastní. To je však možno chápat jedině tehdy, když člověk zná a uznává výchozí skutečnost, která překračuje nejen to, co je materiální a časné, nýbrž především společenské: když člověk nechápe sám sebe jako autonomní veličinu, nýbrž přijímá zvenčí zákon, který odpovídá jeho přirozenosti. Církev, která se pokládá za ochránkyni tohoto odjinud pocházejícího zákona, pouze předává to, co v této věci přijala od Boha. Usiluje při tom, aby to vyslovila takovým způsobem, jak to odpovídá chápání příslušné doby, protože s dobou se mnoho mění. A na to je třeba brát stále ohled. Podstata člověka je však od věčnosti do věčnosti tatáž.

Štěstí není zadarmo
Že je chápána souvislost mezi plozením a láskou, mezi žitou sexualitou a manželstvím, představuje pokrok, který přineslo společnosti křesťanství svým vlivem a svým křesťanským obrazem člověka. Moderní oddělení sexuality od manželství, plození od lásky je proto ústup do minulosti, do dávno překonaných dob, které si ještě neuvědomovaly nezadatelnou velikost jedince. Jestliže se dnes jednota prožívané sexuality a manželství chápe jako přehnaný požadavek na člověka vzhledem ke společenské situaci, je to důsledek chybějící ochoty, že je třeba ze své strany také něco obětovat. Správná cesta není vždy ta nejsnadnější a nejpohodlnější, někdy je to dokonce nejdříve ta nejtěžší cesta. Ale člověka nenese vpřed a nedělá vždy šťastným jen pohodlné setrvávání na svém. V úsilí a námaze spočívá zaslíbení, že dosáhneme výšiny, ze které se naskýtá zcela nový, mnohem slibnější pohled na věci, kterých bez úsilí není možno dosáhnout. Cesta ke štěstí není chodníkem pohodlným, nýbrž strmá hora, na kterou se však vyplatí vystoupit. Ostatně pohled na dnešní společnost, která se snaží vykračovat si po chodníku bez námahy, nám ukazuje jako výsledek spíše problémy, nouzi a zoufalství než šťastné vztahy. Už to by mělo vést k opravdovému zamyšlení.


Z Der Fels 8–9/2003
přeložil -lš
Autorka článku je teoložkou a matkou šesti dětí. Žije v Königswinteru u Bonnu.