Ke knězi, který sedí u snídaně v nemocniční jídelně Onkologického centra přistoupil velmi vyhublý chlapec v kostkovaném pyžamu se skromným jídlem na podnose:
-
Můžu si sednout k Vám, otče? -
Jasně, přikývl kněz.
-
Otec, je tady s někým nebo se sebou?
pokračoval v otázkách chlapec.
-
Se sebou, ale toto je jen začátek cesty,
odpověděl kněz a nadechl se v rozhovoru.
S doktorem už víme, že je, ale nevíme z jaké skupiny a do jaké míry je rozvinutý.
-
Ať se Otec netrápí, usmívá se chlapec. Ať Otec žije nejvíc normálně jako dosud.
-
Můžu ti teď já položit otázku? zeptal se kněz, dívající se zkoumavým pohledem, že před ním sedící holohlavý mladík, který vypadal spíše jako stín muže s téměř mrtvolnou pokožkou, musel být už dost dlouho onkologickým pacientem.
-
Otče, ptejte se mě. Povím všechno jako při zpovědi - zasmál se kluk.
Kněz se dost váhavě, jako by věděl, že na některé věci se nesluší ptát, se navzdory všemu tichým hlasem zeptal:
-
Jsi mladý, velmi mladý a tak nemocný. Lituješ toho? Zlobíš se na Boha? Truchlíš pro svět? Truchlíš po jiném životě?
- "Otče, teď je mi 21 let a od 16-ti trpím rakovinou - odpověděl mladý muž, jako by byl na tuto otázku připraven.
- A nic lepšího se mi nemohlo stát.
Když mi bylo 14 let, můj táta se přestěhoval k mladší ženě než byla moje máma.
Moje střední škola? Škoda mluvit! A já? Rozmazlený jedináček. Šašek školy. Takový typický bastard bez ambicí, bez chuti učit se a bez chuti žít zbožný život. Vlastně bez touhy žít normální život.
Věřte mi, Otče, že i přes birmování, jsem nebyl na cestě s Bohem. A musela přijít změna.
Když jsem onemocněl, rodiče souhlasili se střídáním návštěv v nemocnici, aby se nesetkali ani na nemocniční chodbě, ale zabralo finanční hledisko a táta navrhl, že jelikož mě chodí navštěvovat každý den, může mámu vyzvednout po cestě.
Po jedné z návštěv se můj táta, který vysadil mámu u bloku, zeptal, jestli se může vrátit. Vrátil se a zůstalo to tak.
Po roce se mi narodil bratr a lékař souhlasil s propustkou, abych se mohl stát kmotrem. Vím, že si nestihnu založit vlastní rodinu, ale už mám takové dítě, mého bratříčka! A můžu se těšit z jeho vývoje, sledovat, jak roste a jaké pokroky dělá. A jsem přesvědčen, že když budu pryč, bude mít s kým jezdit na skateboardu a moji rodiče nezůstanou ve stáří sami.
A na střední škole byla moje třída poprvé spojena kvůli mé nemoci a brzy celá škola...
Jedna charitativní akce za druhou ...
Sportovní hry ... Aukce předmětů a autogramů některých známých lidí, kteří mě ani neznají ... Už mi žádné peníze nepomohou a jsou tak nadšeni, že chtějí spolupracovat i nadále.
Otče, vždycky jsem chtěl tetování na lýtko, ale moje matka řekla, že je to vychytávka zločince. Podívejte, Otče, kdybych nebyl nemocný, mohl jsem mámě tento nesouhlas vymlátit z hlavy kladivem, protože takový jsem byl.
A možná to nejdůležitější: Myslím si, že je velkým privilegiem vědět, že mé měsíce, týdny a dny končí. A v určitém okamžiku se ukázalo, že jsem tak privilegovaný, že se nedá už nic dělat.
V první řadě – přestal jsem promrhávat své dny na hlouposti, na hádky, na znepříjemňování života jiným. Když to bylo možné, napravil jsem škody a napsal jsem pár dopisů lidem, kterým jsem ublížil, včetně mého učitele.
Za druhé - rozdal jsem i své věci a nahrál mobilem několikahodinový rozhovor s bratrem v mysli. Jsem připraven i na setkání s Bohem, obnovuji svůj svátostný život a spřátelení se s Boží Matkou prostřednictvím každodenního růžence, pokud mám dost sil.
Otče, prosím - je těžké tomu uvěřit, ale moje rakovina přinesla do mého života mnoho dobrého. Není třeba se bát smrti.
Musíte se bát jen toho, že promarníte svůj život."
*Michał zemřel necelé 4 měsíce po tomto rozhovoru - na svátek Panny Marie Růžencové - 7. října.
Převzato z
FC - Matka Božia,
článek z 2. 2. 20222 naleznete
zde.
