Jeden kněz nastoupil po své primici
do farnosti na odlehlém místě
v pohraničí, ke které patřilo
mnoho obcí...
Pastorační činnost byla velmi
těžká a mezi věřícími nenašel ani trochu
porozumění a pochopení. Dokonce
na něj čekalo pokušení, aby opustil kněžskou
službu. On však proti tomuto pokušení
bojoval. Při desátém výročí od maturity
měl se svými spolužáky sraz v Praze.
Každý vyprávěl o tom, co dělá, jak se mu
daří. I on povídal o svých těžkostech. Jeden
z bývalých spolužáků, který byl zaměstnán
v bance, mu nabídl pracovní
místo a doplnil to slovy: „Ty, který jsi byl
nejlepším žákem ve třídě, se teď zahazuješ
někde v zapadlé vesnici? U mě budeš
mít dobré místo, pěkný plat. Jen přijď co
nejdřív.“ Pokušení sílilo. Už se rozhodl,
že odejde, ale ještě měl mít s dětmi hodinu
náboženství. Nechtěl je zklamat, proto
šel za nimi s tím, že to bude jeho poslední
hodina vyučování. Byl velmi smutný.
Tělesně postižené děvče si toho všimlo,
přistoupilo k němu, podalo mu obrázek
a řeklo: „Nebuďte smutný: Já jsem vám
ho vzala, když vám vypadl z knížky a teď
vám ho vracím. Kolikrát jsem se na něj
podívala, tolikrát jsem se za vás modlila.
I nadále se budu za vás modlit.“ – „Ty se
za mě modlíš?“ – „Ano.“ A tu se začaly
ozývat dětské hlasy: „I já, i já.“ Všechny
děti se hlásily, že se za něho modlí. Tu
se kněz zamyslel. Ty děti se za mě modlí.
Když bych je opustil, zůstanou samy,
neboť kněží je málo. Byly bez kněze před
mým příchodem a zůstanou bez něj i po
mém odchodu. Zůstal tedy, protože viděl,
že je tam potřebný. Za krátkou dobu
ono tělesně postižené děvče zemřelo.
Pohřbil je a potom často chodíval na její
hrob. Když měl příležitost, přinesl jí také
květiny a vždy se u hrobu modlil. Nikdo
nevěděl, proč tam chodívá a proč se
modlívá. To věděl jen on, že to děvče mu
zachránilo jeho kněžské povolání.
Trochu se zamyslíme nad kněžským
povoláním. O každém duchovním povolání
platí Ježíšova slova: „Ne vy jste
si vyvolili mne; ale já jsem vyvolil vás…“
(Jan 15,16) Tedy tato slova platí i o každém
knězi. Povolání je vážnou záležitostí,
a to nejen pro povolaného, ale i pro Boží
lid. Farnost je taková, jaký kněz v ní pracuje.
Neboť jako cesta k Pánu Bohu vede
přes Ježíše Krista, který je božským Prostředníkem,
tak cesta k Ježíši vede skrze
kněze, který je lidským prostředníkem.
Dobrý kněz zavírá lidské srdce pro hřích
a otvírá je pro Boha. Kněz je stavitelem
mostů mezi nebem a zemí, na kterých se
potkávají marnotratní synové a dcery se
svým nebeským Otcem, který je vždy čeká.
Kněz je zástupce Krista na zemi. Proto
řekl: „Kdo vám naslouchá, mně naslouchá,
kdo vás odmítá, mne odmítá, a kdo
odmítá mne, odmítá toho, jenž mě poslal.“
(Lk 10,16) Svatý Jan Zlatoústý zase
řekl: „Ten, kdo ctí kněze, ctí Ježíše. Kdo
potupuje kněze, ten potupuje Krista, kterého
kněz mezi lidmi zastupuje.“ A svatý
Efrém zvolal: „Ó, jaký velký je úřad, který
nám nehodným svěřil Bůh!“
Proto, že kněz zastupuje Ježíše na zemi,
musí se mu podobat, a to i v jeho potupě.
Proto Kristus včas upozornil všechny
kněze: „Jestliže vás svět nenávidí, vězte,
že ke mně měl nenávist dříve než k vám.
Kdybyste byli ze světa, svět by miloval,
co jeho jest; ale protože ze světa nejste,
když vás mé vyvolení ze světa vyprostilo,
proto vás svět nenávidí. Připomeňte
si slovo, které jsem vám řekl: Služebník
není větší nežli jeho pán. Jestliže pronásledovali
mne, i vás budou pronásledovat;
jestliže zachovávali mé slovo, i vaše budou
zachovávat. Ale to vše vám učiní pro
mé jméno, protože neznají toho, který mě
poslal.“ (Jan 15,18–21) Nebo: „Vydají vás
dokonce i vaši rodiče, vaši bratři, příbuzní
a přátelé; některé z vás usmrtí a všichni
vás budou pro mé jméno nenávidět.“
(Lk 21,16–17)
Dokonce říká i toto: „Blahoslavení
jste, když vás budou urážet, pronásledovat
vás a vylhaně vám kvůli mně
připisovat všemožné špatnosti. Radujte
se a plesejte, neboť hojná bude vaše odměna
v nebesích: tak pronásledovali již
vaše předchůdce, proroky.“ (Mt 5,11–12)
Proč Krista nenáviděli a pronásledovali?
A proč nenávidí a pronásledují jeho
služebníky? Vždyť jeho učení je tak
krásné a dokonalé, že mu není co vytýkat
ani opravovat. Je božské a on nás na
to upozorňuje, když říká: „Kdo je z Boha,
slyší Boží slova; neslyšíte-li, znamená
to, že z Boha nejste.“ (Jan 8,47) Vždy je
dost těch, kteří nejsou z Boha, proto bojují
proti jeho učení a proti jeho hlasatelům,
tak jako bojovali proti jeho Původci
– proti Ježíši.
Bojovali, bojují a budou bojovat, nikdy
se neuspokojí, protože Kristus hovoří
pravdu a ta je jim nepříjemná. To vystihuje
i tato bajka. Lev se chtěl po chlubit
svým brlohem. Zavolal na návštěvu ostatní
zvířata. První přišel vlk. Lev mu všechno
ukázal a potom se ho ptal, jak se mu
líbí jeho království. Vlk měl dobrý čich,
proto řekl: „Máš tu všechno pěkně zařízené,
ale máš tu zápach.“ Lev mu to neodpustil
a roztrhal ho. Přišel osel, který
už věděl, co se stalo s vlkem. Když mu
lev všechno ukázal, ptal se ho na jeho názor
a osel pověděl: „Máš všechno krásné
a pěkně ti to tu voní.“ Lev mu to též neodpustil,
bral to jako ironickou odpověď
a roztrhal ho. Přišla liška, která už věděla
o osudu prvních dvou návštěvníků.
Všechno pochválila, a když se jí lev ptal,
zda to tu voní nebo smrdí, liška odpověděla:
„Víš, teď mám rýmu, tak nemůžu poznat,
jestli je tu příjemná vůně nebo ne.“
Tak si liška zachránila svůj život. Lev totiž
nesnesl pravdu.
Tak jsou i mnozí křesťané jako ten
lev. Nesnesou pravdu. Kněz musí říkat
pravdu, ať se jim to líbí nebo ne. Svatý
Jan Zlatoústý řekl: „K čemu je mi platné,
když chválíte moje řeči, ale nepolepšujete
se. Bůh se nebude nikdy ptát, zda jsem
pěkně kázal, ale zeptá se, jak jste zbožně
žili.“ Tato slova platí o každém knězi,
neboť pracuje pro spásu duší, protože si
uvědomuje pravdivost slov svatého Petra:
„Vězte, že jste byli propuštěni na svobodu
z marného způsobu života zděděného
po svých otcích nikoli něčím, co podléhá
zkáze, stříbrem či zlatem, ale drahocennou
krví: takovou, jako z bezúhonného
a neposkvrněného beránka, Krista.“
(1 Petr 1,18–19)
Je třeba si uvědomit i toto: Nadarmo
bude kněz horlivý jako svatý Pavel, nadarmo
bude mít výřečnost svatého Jana
Zlatoústého, nic to neprospěje jeho věřícím,
když sami nebudou mít zájem o spásu
svých duší a duší svých dětí. A každého
dobrého kněze trápí právě tento nezájem.
Starý kněz se připravoval na slavení padesátého
výročí svého kněžského svěcení.
Slavnost měla být v neděli a on v sobotuvečer zašel do kostela, aby poděkoval Bohu
za dar kněžství a za všechny milosti,
kterého ho provázely po dobu jeho kněžského
působení. Velmi ho trápila myšlenka,
že za těch 50 roků, co byl v této farnosti,
nic neudělal. Lidé jsou dnes stejní,
jako když mezi ně přišel. V tomto zamyšlení
usnul. Zdál se mu takovýto sen: Otevřely
se chrámové dveře a jimi přicházeli
lidé, kteří už dávno zemřeli. Přistoupil
k němu první a řekl mu: „Děkuji vám, otče,
že jste svými kázáními zachránil mou
víru.“ Přistoupil druhý a řekl: „Otče, děkuji
vám, že jste svými kázáními pohnul
mým svědomím tak, že jsem zanechal
svých hříchů, konal pokání a spasil svoji
duši.“ Třetí přišel a pověděl: „Otče, jsem
vám velmi vděčný, že jste svými kázáními
obměkčil mé srdce tak, že jsem se dokázal
usmířit se svým nepřítelem a jsem
zachráněný. Nechť vám to Pán Bůh oplatí!“
Čtvrtý přišel a řekl: „Vy jste do mého
zoufalého srdce vlil naději a zachránil
mě tak před sebevraždou i před věčným
peklem.“ V tom se kněz probudil a jeho
myšlenky už byly jiné. Uvědomil si, že
práce kněze ve farnosti se dá správně poznat
jen z úhlu věčnosti, neboť to je práce
na spáse nesmrtelných duší.
Jen z pohledu věčnosti se dá poznat láska
kněze, která se umí povznést nad každou
lidskou zlobu. Stalo se za Francouzské
revoluce. Umíral člověk, který krutě
mučil a ničil kněze. O zaopatření knězem
nechtěl ani slyšet. Kněží stejně nebylo,
neboť je buď popravili, nebo vyhnali
a ostatní se skrývali. A jeden z těchto
ukrytých se dozvěděl, že umírá tento nešťastník,
dodal si odvahu a přišel k němu.
Když mu pověděl, kdo je a co chce,
umírající sebral všechny své poslední síly
a řekl: „Tyto ruce zabily už dvanáct kněží
a ty budeš třináctý.“ Kněz odpověděl:
„Ne, ty se velmi mýlíš. Zabil jsi jich jen
jedenáct, ten dvanáctý jsem já.“ Potom
ukázal jizvy, které mu zůstaly po mučení,
a pokračoval: „Pán Bůh mi zachránil
život jen proto, abych já mohl zachránit
tvoji duši, a z toho důvodu jsem tady.“ Zuřivec
byl odzbrojený a zcela přemožený.
Vyzpovídal se a smířený s Bohem, církví
i lidmi pokojně zemřel. Takový má být
dobrý kněz, který hledá spásu duší a na
ostatní nemyslí.
Nakonec si uvědomme toto: Pán Ježíš
dal knězi velkou moc. Dal mu moc nad
hříchy člověka, může je odpustit i zabránit
jim. Dal mu moc nad svým Tělem i Krví.
Pověřil ho hlásáním Božího slova. Dal
mu mnohé milosti, které potřebuje, aby
mohl plnit povinnosti svého kněžského
povolání. Ale jedno mu nedal. Neosvobodil
ho od slabostí naší lidské přirozenosti.
On musí snášet pokušení a vyvarovat se
pádu tak jako každý křesťan. I když kněz
má víc privilegií než anděl, přece jen musí
tvrdě zápasit o spásu své duše. Neboť
s ním stojí a s ním padá farnost. Jak pevně
stojí kněz, tak pevně s ním stojí i jeho
farnost. Když kněz klesne, klesne i jeho
farnost. Ďábel to ví, tudíž všechnu svoji
sílu soustřeďuje proti knězi. Proto je tak
potřebné, aby se věřící mnoho modlili za
svého kněze i za ty ostatní. Vždyť budou
mít takové kněze, jaké si vymodlí.
Z Ľudová čítanka na nedele
a sviatky 6/2002 přeložila a upravila -jk-
Vyšlo v časopise Světlo 23. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK