Úryvek z knihy
Pán Ježíš o svých kněžích
Je to láska,
co v Otci zplodilo kněze
Aby se uskutečnil ideál, který měl můj
milovaný Otec o mých kně žích, bylo zapotřebí
působení Ducha Svatého jako mocné
a nenahradi telné síly. Jen On a jedině
On může obnovit tvář země a spojit srdce
se Slovem, protože Duch je nevýslovné
pouto lásky mezi Otcem a Synem: je
to On, kdo sjednocuje Církev, protože On
sjednocuje v lásce Trojici. On sjednocuje,
protože je Jednota, a je Jednota, protože
je Láska.
Láska je to jediné, co sjednocuje, zjednodušuje,
posvěcuje, smiřu je, objímá,
upevňuje vzájemná pouta a srdce.
Duch Svatý je Svatý právě proto, že je
Láska, a protože je Láska, soustřeďuje se
v něm svatost tří božských Osob, a proto
představuje blaženost panující mezi Otcem
a Synem.
Láska je ona božská radost, která tvoří
nebeskou blaženost a či ní Otce i Syna
věčně šťastnými. Láska je osa, která hýbe
celým svě tem. Jen člověk ji znehodnocuje
a falšuje. Láska je hybná síla Církve
a svátostí. A také kněze zplodil Otec z lásky,
protože celá Trojice je jedné podstaty
a jedné vůle bez počátku: Láska plodí kněze,
a kdy by nebyli zplozeni v mysli Otce
od věčnosti, zrodili by se z láskypl ného
a bolestného tlukotu mého Srdce na kříži.
Jestliže tedy má kněz tak vznešený
původ, že se zrodil v ničem menším než
v milujícím lůně Trojice, má nevyhnutelnou
povinnost podobat se Trojici, zvláště
v Jednotě. A protože Církev je stvořena
pro něho v Jednotě, má v ní vdechovat
a pít Jednotu a ztotožňo vat se s vůlí, kterou
projevují představení, tj. papež a biskupové,
na nichž jakožto kněz závisí.
Kněz musí napodobovat Otce a i on
má být otcem v nejčistší plod nosti a lásce
vůči duším, se všemi kvalitami otce ve
shodě s Otcem, v jehož mysli byl zplozen.
Má napodobovat Syna, kterým jsem
Já, vtělené Slovo, má se pře tvořit ve Mne.
To znamená, že jde nejen o napodobování,
ale má být mým druhým Já na zemi,
aby oslavoval Otce v každém úkonu svého
života a Jemu dával duše pro nebe.
A musí napodobovat Ducha Svatého
a být láskou, rozlévat lásku, působit, aby
se duše zamilovaly do lásky; naplněn láskou,
proniknut láskou, má
šířit svědectví Slova skrze
lásku a sjednocovat všechny
duše v Trojici, která je
plně láskou se všemi nekonečnými
důsledky, které
z toho plynou.
Jednota: solidarita v soudech, úsudcích,
názorech, sjednocovat v Trojici
všechno, rozum i srdce.
Těmito sděleními, která dnes vyvěrají
z mého Srdce, požaduji toto všechno,
abych tak poskytl lék na všechny nedostatky,
které v tomto směru existují.
Chci, aby moje Církev zazářila svatostí
kněží, shodnou s ideá lem mého Otce
a s nejsvětějším a nejdokonalejším příkladem
Trojice. Chci, a to zdůrazňuji ještě
jednou, radikální změnu v mé Církvi
pro spásu mnoha duší, které na to čekají.
Žízním po tom, abych byl milován a napodobován
tak, jak se sám dávám a sdílím.
Chci vzdát slávu svému Otci, rozkoši
mého Srdce, skrze kněze a biskupy přetvořené
ve Mne. (CC 362–382)
Otci se od věčnosti zalíbilo,
aby viděl v každém knězi
svého milovaného Syna
Když Otec od věčnosti bez počátku
zplodil Syna, zplodil spolu s Ním v určitém
smyslu i kněze. Odtud plyne duchovní
plození, v určitém smyslu božské, které
vychází z plození věčného Velekně ze,
který je zplozen z Ducha Svatého.
Otci se od věčnosti zalíbilo vidět
v každém knězi svého milova ného Syna,
a proto si je tak zamiloval. Otec reflektuje
sám v sobě své dokonalosti a své vlastnosti
a Syn jako nastavené zrcadlo od ráží
všechny dokonalosti, krásy a všechny touhy
Otce. Světlo, kte ré osvěcuje všechny tyto
dokonalosti, je sám Duch Svatý, protože
je Láska, a je Láska, protože je Světlo.
V tomto zrcadle, ve Slově osvíceném
Světlem, kterým je Duch Svatý, se Otec
usmíval, když uvažoval o svých svatých
kněžích, v Něm zplozených a přetvořených
v Toho, kterého nanejvýš miluje, ve
Slovo, které miluje všechny věci.
Mohla tedy kněžská povolání mít původ
vznešenější, světější, do konalejší, než
když jsou plozena od věčnosti z Otce ve
stejném plo zení jako Slovo, které
Ho odráží v celém jeho jasu,
celé jeho čistotě a v síle jeho
nekonečného Božství?
V Bohu je budoucnost přítomná
a Otec viděl Slovo, jak
se odráží v Církvi, a viděl, jeden po druhém,
všechny stupně církevní hierar chie,
jejímž počátkem na zemi je kněžství, ale
jejímž božským počát kem je Nejsvětější
Trojice, ze které vychází.
Proč? Pro lásku, protože jeho láska je
větší než všechno, všechno objímá, všechno
si podmaňuje, všechno překračuje;
protože láska je Bůh, protože jeho láska
je nekonečná, protože k jeho bytí patří
daro vat sebe, sdělovat sebe, rozlévat
sebe; aby tak duše, obrazy Trojice, sama
Trojice přitahovala, duše, které miluje nekonečnou
vášní, váš ní samotného Boha.
Proto Otec dal svého Syna, aby je spasil,
aby se tak odlesk Trojice, který každý člověk
v sobě nese, vrátil k samotné Trojici.
K tomu cíli založil svou Církev a dal
kněžím tak vznešený pů vod: samotné lůno
Otce, aby chránili, vychovávali a zachraňovali
duše. Proto jsem přišel na svět,
aby Mě poznali, napodobovali můj život,
moje ctnosti, mou lásku k Otci, oslavovali
Trojici tím, že k Ní budou přivádět svaté
duše, a obnovovali tak z Božství to, co
duše v sobě mají božského: dech Nejvyššího,
obraz Trojice, nesmrtelný odlesk samotného
Boha.
Proto jsou duše tak drahocenné, protože
vycházejí z Trojice, aby se k Ní vrátily
a věčně Ji oslavovaly, to je jejich cíl.
Ale ke spáse a posvěcení duší ve vyhnanství
jsem stvořil své kně ze: zplozené
z Otce, oni se zrodili v mém Srdci z lásky,
tj. z Ducha Svatého.
Byli od věčnosti zplozeni v intelektu
mého Otce; a když se Slo vo stalo tělem,
v jeho Srdci se narodila Církev. V tomto
svatém žebru mají kněží svůj původ, od
věčnosti předvídaný. Ale jeho skutečným
počátkem byla moje oběť na kalvárském
kříži ve stí nu Marie.Jak bych mohl nemilovat božskou vášní,
láskou samotné Trojice, své kněze,
kteří byli takto zplozeni a takto se zrodili
v mém Srdci? A jak by na ně Otec
mohl pohlížet jinak než se stejnou něžností,
s ja kou se zhlíží ve Mně? A jak by
mohl netoužit, aby se připodobni li vtělenému
Slovu ve ctnostech,
v Kříži, když je nese ve
své Duši? A Duch Svatý,
který je Duší Církve,
který je jakoby duší lásky,
jak by mohl nechtít
mít tyto kněze dokonalé,
sobě podrobené,
chránit je ve svém nitru,
přivádět je do styku
se svými dary a rozšiřovat
jejich schopnost mít
Ducha Svatého?
Jak by mohla Trojice
nemít právo, aby je
viděla svaté a dokonalé,
když mají odrážet svůj božský původ,
když jsou zrozeni v mém Srdci, když mají
do nebe nejen přijít, ale mají ho zalidnit?
Oni mají plodit duše pro nebe, mají přinášet
samotnému Božství to, co mají v sobě
božského, samotné Trojici to, co mají
z Trojice, a mají zabra ňovat tomu, aby tyto
nesmrtelné poklady neupadly do bláta.
Nebe není nic jiného než rozšíření Nejsvětější
Trojice, rozšíření lásky v samotné
lásce. Každá láska se má vrátit k lásce, ke
svému středu. Každé vybočení člověka
spočívá v tom, že zapomněl na tu to božskou
lásku, že ji nahrazuje žádostivostí,
a tak se vzdaluje od oné lásky, kterou má
přivést k jejímu středu, kterou má přivést
zpět do nebe.
Duše vytryskly z Trojice a pro svou věčnou
radost mají žít v Tro jici, na zemi i na
nebi. To je důvod, pro který byla stvořena
Církev, a ke stejnému cíli, tj. aby přiváděli
duše k Trojici prostředky, které k tomu
obdrželi, byli zplozeni kněží.
A jestliže každá duše má žít v Trojici,
aby se k Ní vrátila, čím spí še kněží? Duše
jsou jakoby expanzí Trojice, která je jejich
nebem již zde na zemi, a musí být tedy
respektovány a milovány pro to bož ské
a nesmrtelné, které mají v sobě.
Kněží jsou částí stvoření, která je obdarována
většími charisma ty, utvořena s větší
láskou a milována s větším zalíbením; musí
tedy odpovídat tomuto vyvolení Trojice,
přetvořit se ve Mne ukřižované ho, protože
jen síla Kříže není nikdy neplodná.
Všechno může zklamat, ale nikoliv
kněz, jestliže je ukřižovaný z lásky ke Mně
ve svých povinnostech, ve svém chování,
ve svých vztazích, ve svém jednání, v důvěrnosti
se Mnou, který zapomíná na sebe
ve svém úsilí oslavit
v sobě, v duších onu
nevýslovnou Tro jici, ze
které vyšel a ke které
směřuje.
Je tedy jasný ideál,
který má můj Otec
pro každého kněze, že
to tiž má reprodukovat
Mne? Je jasná horoucí
touha Ducha Svatého
stále více posvěcovat
tato srdce? Je jasný
cíl lásky, který spočí vá
v horoucí touze po radikální
změně, která se
má uskutečnit ve všech kněžích pro dobro
duší, Církve a světa a k slávě Trojice?
(CC 49,347–358)
V mysli Otce
Kněží od věčnosti existovali v mysli
Otce, v nejhlubším nitru Sy na a v nekonečné
lásce Ducha Svatého. (CC 52, 377)
Moje láska předcházela
jejich lásku
Jen zvrácené srdce odporuje volání
božské lásky. Člověk je láska, protože ho
formoval ten, který je Láska. Duše, která
dává formu tě lu, nese v sobě podstatu lásky,
protože vyšla z Boha a k Bohu se má
vrátit. Dokonce i to, že ji země přitahuje
a nabízí jí svá potěšení, vy plývá ze skutečnosti,
že cítí prázdnotu, kterou však může
naplnit jedině Bůh.
Jestliže se lidé nebrání, když se jich
dotkne horečka lidské lásky, jak se mohou
bránit, když se jich dotkne horečka
lásky božské?
To je to, co právě hledám těmito svými
důvěrnými sděleními: zís kat všechny mé
kněze láskou, která je podstatou mé Podstaty;
získat je silou této nekonečné lásky,
nepochopitelného zalíbení, které Mě
přimělo, abych si je vyvolil pro sebe. Protože
nebyli schopni vyvolit si Mne, moje
láska předešla jejich lásku. A také dříve,
než jsem jim dal život a s ním kněžské
povolání, aby byli ve službách mé Církve,
můj Otec již od věčnosti je počal ve
své mysli s jedinečným vyvole ním, s pohledem
věčné otcovské lásky. Již v tomto
počátku bez za čátku viděl Mne v kněžích
a kněze ve Mně.
Tyto události se pak uskutečnily v čase,
který se naplnil, proto že Bůh je sám řád,
který se ani neopožďuje, ani nepředbíhá.
Jedná vždy vhodně ve všech věcech, v každé
době a v každé duši. V Bohu je všechno
přítomné; toto je jedna z jeho podstatných
radostí, kte rá náleží jen Jemu. Protože
z dobra i zla, jak člověk nazývá příznivé
a nepříznivé události, Bůh vždy čerpá slávu
pro sebe samého a dob rodiní pro duše,
protože On je Dobro samo.
Člověk není schopen proniknout do
jeho nekonečných myšlenek, protože je
omezený, ale Bůh řídí svět a události;
a to, co je pro člově ka konec, to je pro
Boha přítomný počátek a On je oslavován
v kaž dé věci.
Mou vůlí je spasit duše za každou cenu.
Nezískal jsem snad již nebe za cenu své
Krve a svých nekonečných zásluh? Nedal
jsem snad svůj život, aby měly nadpřirozený
život a měly ho v hojnosti v mé Církvi
a v jejích svátostech? Víc než pro kohokoliv
jiného jsem se obětoval pro kněze, kteří
měli být v čele v plození duší skrze své
duchovní otcovství.
Duše jsou tak drahocenné! Moji kněží
mají věnovat této věci vel kou pozornost
a věnovat se jim, aby je přetvářeli a sloužili
si při tom, jak jsem řekl na začátku,
velkou zbraní božské lásky, které nic nemůže
odolat.
Ale aby kněží mohli darovat lásku, musí
láskou přetékat; a nebu dou schopni touto
láskou naplnit zcela své srdce, jestliže
se nepře tvoří ve Mne, který jsem Láska.
Když jsou moji kněží naplněni láskou,
co jiného by rozdáva li než lásku? Lásku
ke Mně a lásku mezi sebou, svatou lásku
ke Mně a k druhým duším tím, že je sladce
přivádějí ke Mně? To je je jich úkol. Nikdy,
za žádných okolností nesmí kněží jednat
s dušemi s tvrdostí. Kdo je pozornější,
čistší, jemnější než Já, kterého oni představují?
(CC 52,2–7)
Otec hledá kněze
ve Mně a Mne v kněžích
Jistě, Já jsem Bůh, ale jsem také člověk,
chtěl jsem na sebe vzít lid skou bídu,abych ji usmířil; chtěl jsem trpět jako člověk,
plakat jako člověk, být hluboce dojat
stejnými bolestmi i radostmi jako člověk.
A proto i když jsem v nebi, umím děkovat,
umím cítit a být dojatý. Já dokonce
zakouším ve svém Srdci, ve své duši, v celém
svém bytí sublimovanou a zbožštěnou
lidskou citlivost.
Tím, že jsem přijal lidskou přirozenost,
přijal jsem také lidskou lásku, takže
v mých žilách proudí lidská krev a pociťuji
ve svém Srdci bratrství s člověkem.
Protože mám dvě přirozenosti, božskou
a lidskou, spojené mezi sebou, styk s Božím
Slovem zbožštil člověka a osvobozuje
ho od toho, co je pozemské, aby toužil
po nebi.
Proto jsem mezi všemi lidmi vybral ty,
kteří mají být moje druhé Já, aby pokračovali
v poslání, pro které jsem sestoupil
z nebe, to je přivést k Otci to, co od Něho
pochází: duše, aby Ho navěky oslavo valy.
Pro svůj božský původ v lůně Otce
a pro své bratrství se Mnou v lůně Panny
Marie jsou moji vyvolení a milovaní
již zde na zemi mnohem více než budou
v nebi. Otec je hledá ve Mně a Mne
v nich; a jestliže tak velice miluje Církev,
je to pro jeho Slovo, a jen pro své Slovo
poslal Ducha Svatého, aby byl její duší
a jejím životem. A jest liže mezi všemi
smrtelníky si nade všechny zamiloval své
kněze, je to také pro jeho Slovo, protože
On v nich nevidí množství kněží, ale jen
jednoho Kněze, druhého Mne, vidí je ve
Mně, v Trojici.
Nuže, aby Otec mohl vidět ve všech
kněžích jen jednoho Kněze ve Mně, je jasné,
že jejich podoba se Mnou musí být dokonalá.
A jak se to může stát? Skrze přetvoření
ve Mne, skrze vnitřní podobnost
s mojí Matkou; jejími syny jsou oni více
než kdokoliv jiný.
Jak veliká je důstojnost kněze! Jaké
jedinečné výsady jsou mu uděleny v síle
božského původu jeho povolání – skrze
božský kněž ský zárodek, který spolu se
Slovem a skrze Slovo vložil Bůh do lůna
Marie Neposkvrněné; požehnaný kněžský
zárodek, který ve Mně, jediném věčném
Knězi par excellence, od něhož pocházejí
všichni kněží, kteří skrze své přetvoření
ve Mne mají být se Mnou jen jedna věc
– v dokonalé jednotě Trojice!
Byl to ideál mého Otce udělit jim tak
vznešený původ, to byla úroveň jeho věčně
prekoncipované vůle o plodnosti Církve:
roz množovat své jediné Slovo v kněžích,
aniž by Ono ztratilo svou jed notu
s Otcem a Duchem Svatým, a souhlasil,
aby všichni kněží byli jedno se Mnou. Tak
jako v Eucharistii jsem Já v každé hostii,
v kaž dé částečce, tak jsem Já v každém
knězi jako v tisíci kněžích. Oni bu dou jako
jednotlivé způsoby, jako v hostiích, ale
ve všech a v kaž dém bude jen jedna podstata:
totiž podstata Slova, které se v nich
stalo člověkem.
Kněz musí být žijící Hostie, ve které se
uskutečňuje moje přítom nost, nebo lépe,
Hostie Já, přetvořený ve Mne, a všichni
kněží svě ta musí tvořit jediného Ježíše.
Ve skutečnosti On je Pánem, Zákonodárcem,
Hlavou tohoto mystického těla,
kterým je Církev: On je to, kdo dává život
a zachovává jej skrze Ducha Svatého
ke slávě Otce. (CC 50, 198–203)
Z knihy Conchita Cabrera de Armida:
Pán Ježíš o svých kněžích.
Přeložil PhDr. Lubomír Štula.
Matice cyrilometodějská s. r. o.,
Olomouc 2010. Str. 35–42.
Vyšlo v časopise Světlo 23. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK