Vyvolený od věčnosti v Kristu Ježíši, v lůně Trojice

Úryvek z knihy Pán Ježíš o svých kněžích Je to láska, co v Otci zplodilo kněze




Aby se uskutečnil ideál, který měl můj milovaný Otec o mých kně žích, bylo zapotřebí působení Ducha Svatého jako mocné a nenahradi telné síly. Jen On a jedině On může obnovit tvář země a spojit srdce se Slovem, protože Duch je nevýslovné pouto lásky mezi Otcem a Synem: je to On, kdo sjednocuje Církev, protože On sjednocuje v lásce Trojici. On sjednocuje, protože je Jednota, a je Jednota, protože je Láska.

Láska je to jediné, co sjednocuje, zjednodušuje, posvěcuje, smiřu je, objímá, upevňuje vzájemná pouta a srdce. Duch Svatý je Svatý právě proto, že je

Láska, a protože je Láska, soustřeďuje se v něm svatost tří božských Osob, a proto představuje blaženost panující mezi Otcem a Synem.

Láska je ona božská radost, která tvoří nebeskou blaženost a či ní Otce i Syna věčně šťastnými. Láska je osa, která hýbe celým svě tem. Jen člověk ji znehodnocuje a falšuje. Láska je hybná síla Církve a svátostí. A také kněze zplodil Otec z lásky, protože celá Trojice je jedné podstaty a jedné vůle bez počátku: Láska plodí kněze, a kdy by nebyli zplozeni v mysli Otce od věčnosti, zrodili by se z láskypl ného a bolestného tlukotu mého Srdce na kříži.

Jestliže tedy má kněz tak vznešený původ, že se zrodil v ničem menším než v milujícím lůně Trojice, má nevyhnutelnou povinnost podobat se Trojici, zvláště v Jednotě. A protože Církev je stvořena pro něho v Jednotě, má v ní vdechovat a pít Jednotu a ztotožňo vat se s vůlí, kterou projevují představení, tj. papež a biskupové, na nichž jakožto kněz závisí.

Kněz musí napodobovat Otce a i on má být otcem v nejčistší plod nosti a lásce vůči duším, se všemi kvalitami otce ve shodě s Otcem, v jehož mysli byl zplozen.

Má napodobovat Syna, kterým jsem Já, vtělené Slovo, má se pře tvořit ve Mne. To znamená, že jde nejen o napodobování, ale má být mým druhým Já na zemi, aby oslavoval Otce v každém úkonu svého života a Jemu dával duše pro nebe.

A musí napodobovat Ducha Svatého a být láskou, rozlévat lásku, působit, aby se duše zamilovaly do lásky; naplněn láskou, proniknut láskou, má šířit svědectví Slova skrze lásku a sjednocovat všechny duše v Trojici, která je plně láskou se všemi nekonečnými důsledky, které z toho plynou.

Jednota: solidarita v soudech, úsudcích, názorech, sjednocovat v Trojici všechno, rozum i srdce.

Těmito sděleními, která dnes vyvěrají z mého Srdce, požaduji toto všechno, abych tak poskytl lék na všechny nedostatky, které v tomto směru existují.

Chci, aby moje Církev zazářila svatostí kněží, shodnou s ideá lem mého Otce a s nejsvětějším a nejdokonalejším příkladem Trojice. Chci, a to zdůrazňuji ještě jednou, radikální změnu v mé Církvi pro spásu mnoha duší, které na to čekají.

Žízním po tom, abych byl milován a napodobován tak, jak se sám dávám a sdílím. Chci vzdát slávu svému Otci, rozkoši mého Srdce, skrze kněze a biskupy přetvořené ve Mne. (CC 362–382)

Otci se od věčnosti zalíbilo, aby viděl v každém knězi svého milovaného Syna

Když Otec od věčnosti bez počátku zplodil Syna, zplodil spolu s Ním v určitém smyslu i kněze. Odtud plyne duchovní plození, v určitém smyslu božské, které vychází z plození věčného Velekně ze, který je zplozen z Ducha Svatého.

Otci se od věčnosti zalíbilo vidět v každém knězi svého milova ného Syna, a proto si je tak zamiloval. Otec reflektuje sám v sobě své dokonalosti a své vlastnosti a Syn jako nastavené zrcadlo od ráží všechny dokonalosti, krásy a všechny touhy Otce. Světlo, kte ré osvěcuje všechny tyto dokonalosti, je sám Duch Svatý, protože je Láska, a je Láska, protože je Světlo.

V tomto zrcadle, ve Slově osvíceném Světlem, kterým je Duch Svatý, se Otec usmíval, když uvažoval o svých svatých kněžích, v Něm zplozených a přetvořených v Toho, kterého nanejvýš miluje, ve Slovo, které miluje všechny věci.

Mohla tedy kněžská povolání mít původ vznešenější, světější, do konalejší, než když jsou plozena od věčnosti z Otce ve stejném plo zení jako Slovo, které Ho odráží v celém jeho jasu, celé jeho čistotě a v síle jeho nekonečného Božství?

V Bohu je budoucnost přítomná a Otec viděl Slovo, jak se odráží v Církvi, a viděl, jeden po druhém, všechny stupně církevní hierar chie, jejímž počátkem na zemi je kněžství, ale jejímž božským počát kem je Nejsvětější Trojice, ze které vychází.

Proč? Pro lásku, protože jeho láska je větší než všechno, všechno objímá, všechno si podmaňuje, všechno překračuje; protože láska je Bůh, protože jeho láska je nekonečná, protože k jeho bytí patří daro vat sebe, sdělovat sebe, rozlévat sebe; aby tak duše, obrazy Trojice, sama Trojice přitahovala, duše, které miluje nekonečnou vášní, váš ní samotného Boha. Proto Otec dal svého Syna, aby je spasil, aby se tak odlesk Trojice, který každý člověk v sobě nese, vrátil k samotné Trojici.

K tomu cíli založil svou Církev a dal kněžím tak vznešený pů vod: samotné lůno Otce, aby chránili, vychovávali a zachraňovali duše. Proto jsem přišel na svět, aby Mě poznali, napodobovali můj život, moje ctnosti, mou lásku k Otci, oslavovali Trojici tím, že k Ní budou přivádět svaté duše, a obnovovali tak z Božství to, co duše v sobě mají božského: dech Nejvyššího, obraz Trojice, nesmrtelný odlesk samotného Boha.

Proto jsou duše tak drahocenné, protože vycházejí z Trojice, aby se k Ní vrátily a věčně Ji oslavovaly, to je jejich cíl. Ale ke spáse a posvěcení duší ve vyhnanství jsem stvořil své kně ze: zplozené z Otce, oni se zrodili v mém Srdci z lásky, tj. z Ducha Svatého.

Byli od věčnosti zplozeni v intelektu mého Otce; a když se Slo vo stalo tělem, v jeho Srdci se narodila Církev. V tomto svatém žebru mají kněží svůj původ, od věčnosti předvídaný. Ale jeho skutečným počátkem byla moje oběť na kalvárském kříži ve stí nu Marie.Jak bych mohl nemilovat božskou vášní, láskou samotné Trojice, své kněze, kteří byli takto zplozeni a takto se zrodili v mém Srdci? A jak by na ně Otec mohl pohlížet jinak než se stejnou něžností, s ja kou se zhlíží ve Mně? A jak by mohl netoužit, aby se připodobni li vtělenému Slovu ve ctnostech, v Kříži, když je nese ve své Duši? A Duch Svatý, který je Duší Církve, který je jakoby duší lásky, jak by mohl nechtít mít tyto kněze dokonalé, sobě podrobené, chránit je ve svém nitru, přivádět je do styku se svými dary a rozšiřovat jejich schopnost mít Ducha Svatého?

Jak by mohla Trojice nemít právo, aby je viděla svaté a dokonalé, když mají odrážet svůj božský původ, když jsou zrozeni v mém Srdci, když mají do nebe nejen přijít, ale mají ho zalidnit? Oni mají plodit duše pro nebe, mají přinášet samotnému Božství to, co mají v sobě božského, samotné Trojici to, co mají z Trojice, a mají zabra ňovat tomu, aby tyto nesmrtelné poklady neupadly do bláta.

Nebe není nic jiného než rozšíření Nejsvětější Trojice, rozšíření lásky v samotné lásce. Každá láska se má vrátit k lásce, ke svému středu. Každé vybočení člověka spočívá v tom, že zapomněl na tu to božskou lásku, že ji nahrazuje žádostivostí, a tak se vzdaluje od oné lásky, kterou má přivést k jejímu středu, kterou má přivést zpět do nebe.

Duše vytryskly z Trojice a pro svou věčnou radost mají žít v Tro jici, na zemi i na nebi. To je důvod, pro který byla stvořena Církev, a ke stejnému cíli, tj. aby přiváděli duše k Trojici prostředky, které k tomu obdrželi, byli zplozeni kněží.

A jestliže každá duše má žít v Trojici, aby se k Ní vrátila, čím spí še kněží? Duše jsou jakoby expanzí Trojice, která je jejich nebem již zde na zemi, a musí být tedy respektovány a milovány pro to bož ské a nesmrtelné, které mají v sobě.

Kněží jsou částí stvoření, která je obdarována většími charisma ty, utvořena s větší láskou a milována s větším zalíbením; musí tedy odpovídat tomuto vyvolení Trojice, přetvořit se ve Mne ukřižované ho, protože jen síla Kříže není nikdy neplodná. Všechno může zklamat, ale nikoliv kněz, jestliže je ukřižovaný z lásky ke Mně ve svých povinnostech, ve svém chování, ve svých vztazích, ve svém jednání, v důvěrnosti se Mnou, který zapomíná na sebe ve svém úsilí oslavit v sobě, v duších onu nevýslovnou Tro jici, ze které vyšel a ke které směřuje.

Je tedy jasný ideál, který má můj Otec pro každého kněze, že to tiž má reprodukovat Mne? Je jasná horoucí touha Ducha Svatého stále více posvěcovat tato srdce? Je jasný cíl lásky, který spočí vá v horoucí touze po radikální změně, která se má uskutečnit ve všech kněžích pro dobro duší, Církve a světa a k slávě Trojice? (CC 49,347–358)

V mysli Otce

Kněží od věčnosti existovali v mysli Otce, v nejhlubším nitru Sy na a v nekonečné lásce Ducha Svatého. (CC 52, 377)

Moje láska předcházela jejich lásku

Jen zvrácené srdce odporuje volání božské lásky. Člověk je láska, protože ho formoval ten, který je Láska. Duše, která dává formu tě lu, nese v sobě podstatu lásky, protože vyšla z Boha a k Bohu se má vrátit. Dokonce i to, že ji země přitahuje a nabízí jí svá potěšení, vy plývá ze skutečnosti, že cítí prázdnotu, kterou však může naplnit jedině Bůh.

Jestliže se lidé nebrání, když se jich dotkne horečka lidské lásky, jak se mohou bránit, když se jich dotkne horečka lásky božské?

To je to, co právě hledám těmito svými důvěrnými sděleními: zís kat všechny mé kněze láskou, která je podstatou mé Podstaty; získat je silou této nekonečné lásky, nepochopitelného zalíbení, které Mě přimělo, abych si je vyvolil pro sebe. Protože nebyli schopni vyvolit si Mne, moje láska předešla jejich lásku. A také dříve, než jsem jim dal život a s ním kněžské povolání, aby byli ve službách mé Církve, můj Otec již od věčnosti je počal ve své mysli s jedinečným vyvole ním, s pohledem věčné otcovské lásky. Již v tomto počátku bez za čátku viděl Mne v kněžích a kněze ve Mně.

Tyto události se pak uskutečnily v čase, který se naplnil, proto že Bůh je sám řád, který se ani neopožďuje, ani nepředbíhá. Jedná vždy vhodně ve všech věcech, v každé době a v každé duši. V Bohu je všechno přítomné; toto je jedna z jeho podstatných radostí, kte rá náleží jen Jemu. Protože z dobra i zla, jak člověk nazývá příznivé a nepříznivé události, Bůh vždy čerpá slávu pro sebe samého a dob rodiní pro duše, protože On je Dobro samo.

Člověk není schopen proniknout do jeho nekonečných myšlenek, protože je omezený, ale Bůh řídí svět a události; a to, co je pro člově ka konec, to je pro Boha přítomný počátek a On je oslavován v kaž dé věci.

Mou vůlí je spasit duše za každou cenu. Nezískal jsem snad již nebe za cenu své Krve a svých nekonečných zásluh? Nedal jsem snad svůj život, aby měly nadpřirozený život a měly ho v hojnosti v mé Církvi a v jejích svátostech? Víc než pro kohokoliv jiného jsem se obětoval pro kněze, kteří měli být v čele v plození duší skrze své duchovní otcovství.

Duše jsou tak drahocenné! Moji kněží mají věnovat této věci vel kou pozornost a věnovat se jim, aby je přetvářeli a sloužili si při tom, jak jsem řekl na začátku, velkou zbraní božské lásky, které nic nemůže odolat.

Ale aby kněží mohli darovat lásku, musí láskou přetékat; a nebu dou schopni touto láskou naplnit zcela své srdce, jestliže se nepře tvoří ve Mne, který jsem Láska.

Když jsou moji kněží naplněni láskou, co jiného by rozdáva li než lásku? Lásku ke Mně a lásku mezi sebou, svatou lásku ke Mně a k druhým duším tím, že je sladce přivádějí ke Mně? To je je jich úkol. Nikdy, za žádných okolností nesmí kněží jednat s dušemi s tvrdostí. Kdo je pozornější, čistší, jemnější než Já, kterého oni představují? (CC 52,2–7)

Otec hledá kněze ve Mně a Mne v kněžích

Jistě, Já jsem Bůh, ale jsem také člověk, chtěl jsem na sebe vzít lid skou bídu,abych ji usmířil; chtěl jsem trpět jako člověk, plakat jako člověk, být hluboce dojat stejnými bolestmi i radostmi jako člověk. A proto i když jsem v nebi, umím děkovat, umím cítit a být dojatý. Já dokonce zakouším ve svém Srdci, ve své duši, v celém svém bytí sublimovanou a zbožštěnou lidskou citlivost.

Tím, že jsem přijal lidskou přirozenost, přijal jsem také lidskou lásku, takže v mých žilách proudí lidská krev a pociťuji ve svém Srdci bratrství s člověkem.

Protože mám dvě přirozenosti, božskou a lidskou, spojené mezi sebou, styk s Božím Slovem zbožštil člověka a osvobozuje ho od toho, co je pozemské, aby toužil po nebi. Proto jsem mezi všemi lidmi vybral ty, kteří mají být moje druhé Já, aby pokračovali v poslání, pro které jsem sestoupil z nebe, to je přivést k Otci to, co od Něho pochází: duše, aby Ho navěky oslavo valy.

Pro svůj božský původ v lůně Otce a pro své bratrství se Mnou v lůně Panny Marie jsou moji vyvolení a milovaní již zde na zemi mnohem více než budou v nebi. Otec je hledá ve Mně a Mne v nich; a jestliže tak velice miluje Církev, je to pro jeho Slovo, a jen pro své Slovo poslal Ducha Svatého, aby byl její duší a jejím životem. A jest liže mezi všemi smrtelníky si nade všechny zamiloval své kněze, je to také pro jeho Slovo, protože On v nich nevidí množství kněží, ale jen jednoho Kněze, druhého Mne, vidí je ve Mně, v Trojici.

Nuže, aby Otec mohl vidět ve všech kněžích jen jednoho Kněze ve Mně, je jasné, že jejich podoba se Mnou musí být dokonalá. A jak se to může stát? Skrze přetvoření ve Mne, skrze vnitřní podobnost s mojí Matkou; jejími syny jsou oni více než kdokoliv jiný.

Jak veliká je důstojnost kněze! Jaké jedinečné výsady jsou mu uděleny v síle božského původu jeho povolání – skrze božský kněž ský zárodek, který spolu se Slovem a skrze Slovo vložil Bůh do lůna Marie Neposkvrněné; požehnaný kněžský zárodek, který ve Mně, jediném věčném Knězi par excellence, od něhož pocházejí všichni kněží, kteří skrze své přetvoření ve Mne mají být se Mnou jen jedna věc – v dokonalé jednotě Trojice!

Byl to ideál mého Otce udělit jim tak vznešený původ, to byla úroveň jeho věčně prekoncipované vůle o plodnosti Církve: roz množovat své jediné Slovo v kněžích, aniž by Ono ztratilo svou jed notu s Otcem a Duchem Svatým, a souhlasil, aby všichni kněží byli jedno se Mnou. Tak jako v Eucharistii jsem Já v každé hostii, v kaž dé částečce, tak jsem Já v každém knězi jako v tisíci kněžích. Oni bu dou jako jednotlivé způsoby, jako v hostiích, ale ve všech a v kaž dém bude jen jedna podstata: totiž podstata Slova, které se v nich stalo člověkem.

Kněz musí být žijící Hostie, ve které se uskutečňuje moje přítom nost, nebo lépe, Hostie Já, přetvořený ve Mne, a všichni kněží svě ta musí tvořit jediného Ježíše. Ve skutečnosti On je Pánem, Zákonodárcem, Hlavou tohoto mystického těla, kterým je Církev: On je to, kdo dává život a zachovává jej skrze Ducha Svatého ke slávě Otce. (CC 50, 198–203) Z knihy Conchita Cabrera de Armida: Pán Ježíš o svých kněžích.

Přeložil PhDr. Lubomír Štula. Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2010. Str. 35–42.




Vyšlo v časopise Světlo 23. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK