"... zemřít pro Krista znamená život věčný", řekl blahoslavený Teodor Romža a svoje slova potvrdil i skutky. Článek z časopisu Světlo nám přibližuje tohoto blahoslaveného biskupa, který je "náš", vždyť Podkarpatská Rus patřila jistý čas k Československu.
Archiv časopisu Světlo ZDE
Podkarpatská Rus patřila, jak známo, jistý čas k Československu. Možná kdyby nebylo Olbrachtových románů a fotbalového klubu SK Rusj Užhorod, který
jednu sezonu hrál i nejvyšší ligovou soutěž, moc by se o ní nevědělo ani v tehdejší mladé republice. Když se potom stala součástí Maďarska, resp. SSSR, upadlo
u nás toto území takřka v zapomnění. Bůh však na ně nezapomněl nikdy a seslal mu dar v podobě bl. Teodora Romżi, mučedníka a biskupa řeckokatolické
(či též uniatské) církve, jež tvoří jednotu s církví římskokatolickou.
Narodil se 14. dubna 1911 ve
Veľkém Bočkově (dnes Velykyj Byčkiv) na Podkarpatské Rusi v rodině chudých rusínských
železničních dělníků řeckokatolického
vyznání. V nejvýchodnější části tehdejšího Československa, kde se krom rusínského běžně používal i jazyk maďarský,
začal v roce 1922 navštěvovat gymnázium v Chustu. Jelikož se během gymnaziálních studií vyznačoval mimořádným nadáním, bylo mu umožněno díky stipendiu
(byl 9. dítětem rodičů, už středoškolská
studia v 70 km vzdáleném Chustu pro ně
představovala obrovskou finanční zátěž,
ne tak vysokoškolská) vstoupit do kněžského semináře v Užhorodě. Nedbal přitom na ty, kteří jej přemlouvali, aby vystudoval důstojnickou školu a hledal svou
budoucnost v armádě, nezvažoval ani nabízenou možnost získat inženýrský titul.
Snil o kněžství. Také v semináři vynikal,
proto jej biskup Oleksandr Stojka vyslal
do Říma, aby studoval v tamním kolegiu
Germanicum-Hungaricum (pro německy a maďarsky mluvící bohoslovce) a poté i Rusicum (pro bohoslovce z ruskojazyčné oblasti, připravující je na obtížné
misionářské poslání v zemi, v níž vládne
pravoslaví). Studia ukončil s hodnocením
„magna cum laude“ a v den Božího narození roku 1936 byl biskupem Alexandrem Evreinovovem vysvěcen na kněze.
Díky znamenitému intelektu se před ním
otvírala zářivá kariéra prvotřídního teologa v samém středu křesťanského světa.
P. Teodor si však vyprosil návrat do zapadlého koutku ČSR, z Prahy dosti přezíraného. Chtěl sloužit.
V rodném kraji dostal na starost správu farnosti sv. Mikuláše v Berezové. O dva
roky později (1939) byl povolán do užhorodského semináře, aby zde mladým adeptům kněžství přednášel filosofii a pečoval
o ně z pozice spirituála. Proslul jako náročný profesor, který „do nás, do našich
srdcí dokázal vlít základy svých vlastních
kněžských postojů, svou zbožnost a dobrotu srdce“, vzpomínal po letech jeden z jeho studentů.
V té době už Podkarpatská Rus přešla
kvůli tzv. Vídeňské arbitráži, přímém to
důsledku Mnichovské dohody, do maďarských rukou. Dne 29. září 1944 se P. Teodor stal po smrti biskupa Stojky novým
biskupem mukačevské eparchie. Bylo mu
33 let a byl nejmladším katolickým biskupem vůbec. Válka pomalu končila, leč nejhorší období na mladého biskupa i na jeho rodný kraj teprve čekalo.
Poté co Edvard Beneš postoupil Podkarpatskou Rus Stalinovi, se tato část
Československa stala na dlouhá desetiletí západní hranicí Sovětského svazu jako
součást Ukrajinské socialistické republiky. V předtuše budoucích událostí biskup
Teodor prohlásil: „Co se má stát, to se stane. Mým úkolem je plnit své apoštolské poslání ve svém ovčinci. Nebudu utíkat – ani
kdyby mě měli zabít. To přece není ostuda, zemřít pro Krista znamená život věčný.“
Biskup Romža nabádal věřící ke klidu
a vyvarování se agrese vůči představitelům
nových pořádků, což neušlo komunistickým pohlavárům, kteří v mladém biskupovi viděli svého člověka. Pozvali jej proto na veřejné oslavy VŘSR. Na nich však
ve svém projevu jako jediný nevynášel do
nebes vymoženosti komunistického režimu, pouze vyjádřil radost ze skončení krvavého válečného konfliktu a vyzval shromážděné k tomu, aby se společnými silami
podíleli na odstraňování škod. K biskupovu šoku se však jeho projev v tištěné podobě výrazně lišil od toho skutečného,
přímo se to v něm hemžilo chválami na
leninskou myšlenku pokroku a její stalinské naplňování v praxi. Jen se značnými
obtížemi se mu z velkého gulagu jménem
SSSR podařilo poslat do Vatikánu dopis,
v němž celou záležitost uvedl na pravou
míru. Zároveň též kategoricky odmítl připojit svůj podpis k nadšenému provolání vítajícímu připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu. Zadělal si tím na
pořádné problémy.
Soudruzi z toho s konečnou platností
vyvodili, že se v mukačevském biskupovi šeredně zmýlili. Patrně nevěděli či nepředpokládali, že motto zvolené při kněžském svěcení „Pane, jsem Tvůj služebník
a syn Tvé služebnice“ má v úmyslu dodržovat po celý svůj kněžský život a nemíní sloužit pánům dvěma. Ještě větší tlak
na něj začali vyvíjet v souvislosti s vytyčeným plánem zničit řeckokatolickou církev.
Stalin v druhé polovině války ve snaze přesvědčit západní demokracie o jisté otevřenosti začal mj. podporovat pravoslavnou církev. Prošpikovanou agenty
NKVD ji v duchu všesovětské ideje začal
protežovat na úkor všech jiných vyznání
– zejména na úkor uniatů, kteří byli obviňováni z nepřátelských postojů vůči SSSR
a napojení na nepřátelský Vatikán. Věřící byli nuceni pod pohrůžkou násilí či citelných postihů rozejít se s řeckokatolickou církví a přijmout pravoslaví. V první
řadě samozřejmě biskupové a kněží. Na
36 % duchovních se bolševikům skutečně podařilo zlomit. Zbytek všemožným
tlakům odolával, včetně biskupa Romži, jenž své rozhodnutí – odmítnout jakýkoli akt byť jen trochu připomínající nakročení směrem k pravoslaví – sdělil osobně samotnému ministru státní kontroly
L. Z. Mechlisovi, jednomu z nejbližších
Stalinových spolupracovníků a proslulému sadistovi. Do svého deníku si v těch
dnech zapsal: „Zrádce za svou zradu očekává odměnu. Zbytečně. Když totiž zradí,
státní moc už ho nepotřebuje a odvrhne ho.“
Řeckokatoličtí biskupové ukrajinské
církve byli pozatýkáni. Na Podkarpatskou
Rus přijel Kremlem vyslaný pravoslavný
biskup Nestor Sidoruk. Mnoho řeckokatolických farností bylo násilím přičleněno
k pravoslavné církvi. V březnu roku 1946
se 214 odpadlých kněží (z celkového počtu
1270 uniatských duchovních) zúčastnilo
pseudosynodu, kde pod bdělým dozorem
NKVD odhlasovali připojení řeckokatolické církve k církvi pravoslavné.
To vše biskup Romža pozoroval z Haliče, kde jistý čas pobýval v domácím vězení. Protestoval proti všem těmto aktům.
Na oplátku byl obviněn z fašistických tendencí a negativního postoje vůči socialistickému zřízení. Každé obvinění samo
o sobě mohlo znamenat trest smrti, přesto
se však biskup Romža nebál a bryčkou či
autobusem jezdil po své diecézi, aby povzbuzoval na duchu věrné diecézany, kteří se nesklonili před bolševickým bičem.
Bylo toho zapotřebí, stupňující se tlak komunistické moci, vedený všemi možnými
způsoby, se stával neúnosným. „Pokud se
vám nepodaří zachovat církev a vezmou vám
ji, nebuďte malověrní!“ povzbuzoval prostý věřící lid. „Každá čistá a věrná duše je
církví Nejvyššího. Modlete se v domácnostech, ve svých rodinách a nikdy se nevzdejte pravé víry! Lepší je mučednická smrt než
zrada Ježíše Krista!“
Lidé za ním šli, povzbuzováni jeho
odvahou a neohrožeností. Například na
pouť do kláštera sv. Eliáše, ostrůvku v pravoslavném moři, jich dorazilo na 20 000
– oproti jiným rokům, kdy jich zde bývalo
5 000. Na jedné mariánské pouti se jich
sešlo dobrých 50 000! Na konci obou poutí vyzval mukačevský biskup shromážděné věřící, aby pozvedli pravici a přísahali, že zachovají věrnost církvi až do smrti.
Na výročí zjevení Panny Marie ve Fatimě
zasvětil celou řeckokatolickou církev na
Ukrajině Mariinu Neposkvrněnému Srdci a její mateřské ochraně.
Není tedy divu, že na seznamu rusínských nepřátel komunistické moci zaujímal Teodor Romža jedno z nejvyšších
míst. Na tom nejvyšším se ocitl 15. srpna 1947.
V ten den se konala pouť v mukačevském klášteře basiliánů, který předtím
státní moc „zbavila podvratných živlů“,
tj. basiliánských mnichů, kteří všichni do
jednoho odmítli přestoupit na pravoslaví. Do uprázdněných prostor starobylého
kláštera byli přivezeni pravoslavní mniši
a právě jejich jménem zvala komunistická média už měsíc dopředu na tuto pouť
věřící. Biskup Romža nedostal povolení
od úřadů na ní vystoupit.
Toho dne přišlo na tradiční pouť přes
80 000 řeckokatolických věřících. Mohutné procesí vítali krom tajných i uniformovaných policistů rovněž pravoslavní
biskupové a několik zběhlých kněží uniatských, aby společně slavnostně oznámili světu spojení obou církví. Když tu
náhle…
…se z věží všech uniatských kostelů rozezněly zvony a celé procesí se jako jeden
muž, aniž by k tomu dal kdokoli pokyn,
otočilo a odešlo pryč. Naprosté fiasko plánované akce definitivně rozhodlo o osudu biskupa Teodora Romżi – zvláště když
ve svém pastýřském listě čteném ve všech
uniatských kostelích hovořil o „zářící mučednické koruně“.
Měl daleko do naivního prostoduchého člověka. Moc dobře věděl, že dříve nebo později komunisté udeří a pokusí se
jej odstranit. Snažil se tedy udělat, co se
udělat dá. Už dříve vysvětil na pomocné biskupy dva kněze – Stefana Bendase a Oleksandra Chiru, aby diecéze jeho
případnou smrtí nepřišla o pastýře. Jak
velmi byla jeho prozíravost na místě, se
brzy ukázalo. V létě ještě stihl vysvětit
30 nových kněží. Ale nit držící pověstný
Damoklův meč nad jeho hlavou se už pomalu přetrhávala.
Když se 27. října 1947 vracel ze svěcení
jednoho kostela, narazilo do jeho bryčky
u vesnice Ivanivka plnou rychlostí nákladní auto. Biskup Romža a čtyři kněží, kteří jej doprovázeli, vypadli z převrácené
bryčky, načež se na ně vrhla osádka nákladního auta tvořená příslušníky NKVD
a začala je hlava nehlava mlátit železnými tyčemi a kolbami pušek. Nebohé kněze zachránil až příchod vesničanů přivolaných třeskem, který způsobila srážka,
a rykem dokonávajících koní.
Mladý mukačevský biskup byl převezen s přeraženou čelistí, vymlácenými zuby a četnými podlitinami na hlavě a obou
rukou do nemocnice v sídelním městě jeho diecéze. Byl operován a po operaci se
jeho stav začal zlepšovat. Dokonce mohl
jednomu z kněží, kteří jej přišli navštívit,
namáhavě říct: „Trpět a prolévat krev za Pána, za víru ve svatou církev katolickou – to
je štěstí a velká pocta.“
Dne 31. října se Teodor Romža vyzpovídal a také přijal svátostného Krista. Odpustil rovněž všem svým nepřátelům. Celou dobu u jeho lůžka pobývaly řeholnice
– jednak aby svému pastýři mohly kdykoli posloužit, jednak aby se za něj ve dne
v noci modlily. V noci onoho 31. října
jim ale ředitel nemocnice dr. A. I. Bergman nařídil biskupův pokoj opustit. Následně do pokoje vešel sám se zdravotní
sestrou, kterou v nemocnici až dosud nikdo neviděl.
„Ó Ježíši!“ zaslechl přes tenkou stěnu
ve vedlejším pokoji ležící P. Baczyński,
jenž byl spolu s biskupem hospitalizován
po atentátu na jejich skupinku. Pak bylo v nočním tichu slyšet dr. Bergmana říkat do telefonu: „Úkol splněn.“ V noci na
1. listopad, asi půl hodiny po půlnoci, biskup Teodor Romža zemřel.
Jak prozrazují archivy tajných služeb,
příčinou smrti nebylo, jak stojí v oficiální pitevní zprávě, těžké poranění lebky
a mozku způsobené autonehodou, nýbrž
otrava jedem zvaným kurare, připraveným
ve speciálních laboratořích NKVD, který
mu aplikovala ona falešná zdravotní sestra
jménem Odarka. Plán na odstranění nepohodlného biskupa vymyslel P. A. Sudoplatov, obávaný generál NKVD, za
jeho provedením stál Nikita Chruščov
poté, co mu jej schválil sám Stalin, aby
bylo zničeno „teroristické hnízdo Vatikánu v Užhorodě“.
Zavražděný biskup Teodor Romža
byl o tři dny později pohřben v užhorodském chrámu Povýšení svatého Kříže.
Dne 27. června 2001 jej papež Jan Pavel II. ve Lvově beatifikoval.
Nejméně 128 rusínských uniatských
kněží prošlo bolševickými žaláři a gulagy. Probíhá beatifikační proces dalších
76 kněží-mučedníků z mukačevské eparchie, kteří v nich přišli o život.
