Dne 11. března 2001 vynesl Jan Pavel II.
na oltář skupinu 233 mučedníků španělské občanské války. Najdeme mezi nimi
i Marii Terezu Roig Ferragudovou s jejími čtyřmi dcerami. Článek je z časopisu Světlo 42/2018.
Archiv časopisu Světlo ZDE
Starý zákon zná příběh makabejské matky, která povzbuzovala svých sedm
synů k zachování věrnosti Hospodinu a jeho přikázáním i za cenu toho, že je to
mělo stát život. Podobnou matku znají moderní dějiny: žila ve Španělsku a stejně jako její starozákonní předchůdkyně posilovala k odvaze víry své čtyři dcery.
Neprolévala nad nimi hořké slzy jako trojská Hekabé, ale radostně položila svůj
život za Krista po jejich boku, neboť věděla, že „kdo by chtěl zachránit svůj život,
ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (srov. Mt 16,25).
V roce 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka. Proti hrozbě ovládnutí země komunisty
se postavil generál Franco, jehož vojskům
se po krvavých bojích podařilo zemi od
rudého zla uchránit a udělat tak čáru přes
rozpočet Kominterně, která si od ovládnutí Španělska slibovala vytvoření základny pro vítězné tažení proletariátu Evropou směrem od západu. Jak by vypadalo,
prozrazují hekatomby zavražděných a často krutě zmučených obětí, které po sobě
vyznavači marxismu-leninismu zanechali. Patří k nim i 283 řeholních sester, což
je nejprůkaznějším svědectvím o pravé
podstatě ideologie srpu a kladiva, neboť
sériové vyvražďování žen ozbrojených
toliko růžencem ve jménu nějaké ideje
v sobě nese všechny znaky ďábelskosti.
Dne 11. března 2001 vynesl Jan Pavel II.
na oltář skupinu 233 mučedníků španělské občanské války. Najdeme mezi nimi
i Marii Terezu Roig Ferragudovou s jejími čtyřmi dcerami.
Marie Tereza Roig Ferragudová se narodila 14. ledna 1853 v Algemesí. Jakožto hluboce věřící dívka se hodlala provdat pouze za stejně smýšlejícího muže,
což se jí v listopadu 1872 splnilo. Manžel Vicente Silverio Masia bral víru vážně a jejich společný život se stal vzorem
křesťanského manželství. Potvrzením
těchto slov, která mohou mnohým znít
jako klišé, je fakt, že z osmi jejich dcer
vstoupilo pět do kláštera a jediný syn se
stal knězem.
Marie byla velice činorodou ženou.
Denně se snažila být na mši svaté, velmi
často i na adoraci, byla aktivní v Bratrstvu
sv. Vincenta z Pauly, v jehož čele také nějaký čas stála, a v Katolické akci(1). Spolu
s manželem byli známi i otevřeným srdcem pro všechny potřebné, které obdarovávali, ačkoliv sami rozhodně nepatřili k nejbohatším. K opravdovému vztahu
ke Kristu a s Kristem vedli oba i své děti,
které v jejich duchovním i lidském dozrávání bezesporu formoval příklad rodičů.
Celá rodina se společně modlila růženec
(ten zejména) a také jiné modlitby a rukou společnou se též všichni přičiňovali
o dobro svých bližních. A dozajista právě matčin příklad povzbudil později, ve
chvílích nejkritičtějších, čtyři její dcery
k tomu, aby se neochvějně držely předané víry a vyznaly ji i tváří v tvář smrti.
Josefa Ramona Masia se narodila
10. června 1887 a vstoupila k bosým augustiniánkám. Další tři Mariiny dcery, které později společně zemřely pro Krista, už
byly kapucínkami: Marie Vincenta Masia,
narozená 12. ledna 1882, Marie Veronika
Masia, narozená 15. června 1884, i Marie
Felicita Masia, narozená 29. srpna 1890.
V červenci 1936, krátce po vypuknutí občanské války, začali rudí revolucionáři přepadat kláštery, plenit je, vypalovat a mnohé jejich obyvatele vraždit. Ve
snaze předejít násilí ze strany komunistických band, krví katolíků nikdy dostatečně nenapojených, rozpustily některé
představené své řeholní komunity a sestry poslaly do jejich domovů, kde měly
přečkat alespoň nejhorší období pronásledování. Samozřejmě měly celou dobu
zachovávat své sliby a žít pokud možno
charismatem své řeholní rodiny.
Tak tomu bylo i v případě čtyř dcer
tehdy již 83leté Marie Terezy Roig Ferragudové, od jisté doby už vdovy, která
je s velkou radostí přivítala pod svou střechou. Zde vedly čtyři ukrývající se nevěsty Kristovy i nadále usebraný život plný
modlitby a rostoucí důvěry v Boha a Bohu. Byly však po několika týdnech vypátrány příslušníky komunistických bojůvek,
jež ovládaly město, a 19. října před matčinýma očima zatčeny. Marie Tereza však
nechtěla své dcery opustit a nechala se
do žaláře odvést taktéž.
Všech pět žen bylo internováno v bývalém klášteře cisterciaček ve Fons Salutis,
sloužícím jako provizorní vězení. Nevěděly, kolik jim zbývá času, zda se nazítří neprobudí do svého posledního dne v tomto
slzavém údolí. Věděly však, že musejí vytrvat, že musejí zůstat věrné Kristu Ježíši i svým řeholním slibům, a to i za cenu
oběti nejvyšší. Odmítaly proto opakované nabídky k sňatku od svých věznitelů,
čímž by si zachránily životy, jak jim bylo
zdůrazňováno. Společná modlitba a posilování na duchu jejich matkou jim v těchto
dnech byly obrovskou posilou.
Šest dní byly drženy pod zámkem, vystaveny všem možným pokušením ke zradě svého Pána. Vytrvaly. A tak byly navečer 25. října 1936 nuceny vystoupit na
korbu nákladního auta a odvezeny do
vesnice Alzira, kde měly být popraveny.
Jejich matka Marie Tereza si vyžádala,
aby je i na této cestě mohla doprovázet.
Chtěla sdílet osud těch, jimž dala život,
chtěla být u posledních okamžiků jejich
životů, když byla u těch prvních. Bylo jí
vyhověno. V samotné Alziře pak vyjádřila ještě poslední přání – chce jít ke zdi jako poslední. I tady byli kati benevolentní.
(Ale možná tak činili z pocitu moci těch,
kteří mohou rozhodovat o životě a smrti druhých.) Marie Tereza proto mohla
skutečně až do posledních chvil dodávat odvahy svým dcerám: „Dcerušky moje, buďte věrné svému nebeskému manželovi! On na vás už čeká. A nebojte se, smrt
je jen otázkou krátkého okamžiku, ale věčnost je navěky.“
Všechny dcery těsně před svou smrtí
odpustily svým katanům. Před popravčí
četou stanuly v plném odevzdání se do
vůle Boží, se slavnostními výrazy ve tvářích, připraveny takto na nebeskou hostinu. Posledními slovy každé z nich byl výkřik: „Ať žije Kristus Král!“ Jako poslední
byla ke zdi postavena jejich matka. I otrlí rudí vrazi byli ohromeni její odvahou.
Jednomu z nich to nedalo a zeptal se jí:
„Ty se, stará, nebojíš smrti?“ – „Ne,“ odpověděla 83letá žena, „celý svůj život jsem následovala Ježíše, a teď bych neměla? Půjdu
tam, kde jsou mé dcery.“ Pak ještě zvolala:
„Ať žije Kristus Král!“ Poté, co třeskly výstřely a ona klesla k zemi, prohlásil jeden
z jejích vrahů: „To byla opravdová světice.“
Od 11. března 2001 se matka Marie
s dcerami počítají mezi blahoslavené.
Dnem jejich liturgické památky je den jejich mučednické smrti, tj. 25. říjen.
