Stále se setkáváme s názorem, že Nový zákon
popisuje věci, které
se buď vůbec neudály, anebo
jsou podávány zkresleně... Článek z časopisu Světlo 47/2010 poskytuje vysvětlení.
Archiv časopisu Světlo ZDE
Stále se setkáváme s názorem, že Nový zákon
popisuje věci, které
se buď vůbec neudály, anebo
jsou podávány zkresleně. Dokonce existence historické osobnosti Ježíše Krista je zpochybňována. V podstatě jsou námitky
proti věrohodnosti Nového zákona dvojího druhu:
1) Mytická hypotéza – postupně zlidštěný bůh. Zpochybňovány jsou historické důkazy o tom, že Kristus žil. Mýtus
o něm vznikl až někdy v následujících staletích na základě
starých předkřesťanských mýtů o bohu, který se vtělil, trpěl,
umřel a vstal z mrtvých.
2) Kritická hypotéza – postupně zbožštěný člověk. Existence
historického Ježíše Krista není
zpochybňována, ale jeho učedníci příhody popisované v evangeliích buď vědomě, nebo nevědomky zkreslili a zfalšovali. Ježíš
Kristus byl jen potulný kazatel
s mimořádnými schopnostmi,
kterého jeho učedníci a následovníci zbožštili. Všechno nadpřirozené je třeba z evangelií
vyloučit.
Mytická hypotéza je neudržitelná. Žádná antická kniha
se nám nezachovala s takovou
podrobností a věrností jako rukopisy Nového
zákona. V současnosti
známe asi 4 700 řeckých
rukopisů Nového zákona, z nichž asi sedmdesát jsou papyry. Janovo evangelium, které je
z evangelií nejmladší, mělo ustálenou podobu již
před r. 100. To dokázal,
mimo jiné, řecký papyrus Rylands, nalezený v Egyptě
(v pouštních píscích se papyry
uchovají neporušené). Evangelia
a další písemnosti o Ježíši Kristu
byly napsány několik desítek let
po Ježíšově životě a jsou k dispozici ve velikém počtu, na rozdíl
od jiných antických autorů. Caesarovy Zápisky o válce galské jsou
k dispozici asi v 10 kopiích, nejstarší dochovaný rukopis je napsán 900 let po Caesarově smrti. Ze 142 knih Římských dějin
od Livia se jich zachovalo 20,
nejstarší opis je vzdálen 400 let
od doby Livia. Ze 14 Tacitových
Dějin se zachovaly čtyři a půl
opisu, od originálu vzdálených
800 až 1000 let. Aischylos žil
v létech 525–456 př. Kr., rukopis jeho tragédie je od originálu
vzdálen 1500 let. Přesto o existenci těchto antických autorů
a o obsahu jejich děl nikdo nepochybuje.
Kromě evangelií se zmiňuje o Ježíši Kristu řada autorů.
K nejznámějším patří Starožitnosti od Josepha Flavia, které
potvrzují nejdůležitější události
z Kristova života, např. že činil
zázraky, byl odsouzen, ukřižován a třetího dne se zjevil živý
svým blízkým. Nekřesťan, Syřan Mara Bar-Serapion, v dopise synovi psaném po r. 73 zmiňuje Ježíše Krista.
Úžasným dokladem znalosti
poměrů v desetiletích po Kristově nanebevstoupení jsou Skutky apoštolů, napsané pravděpodobně sv. Lukášem, průvodcem
sv. Pavla. Jména římských úředníků, jejich tituly, někdy neběžné a dávno zapomenuté, jsou
uváděny s naprostou přesností.
Tato fakta byla potvrzena až archeologickým výzkumem prováděným v posledním století.
Stejně tak jsou přesně popsány
zvyklosti oné doby nebo popis
antického mořeplavectví.
Je až úsměvné, jak evangelisté svoje vypravování zasazují do historicky známých událostí (sčítání lidí za vlády císaře
Augusta, umučení za Pontia Piláta a panování Heroda, za Annáše a Kaifáše, kříž pomáhal
nést Šimon, známý majitel pozemků a otec Alexandra a Rufa, Kristus byl pohřben do hrobu
Josefa z Arimatie). Autoři evangelií dobře znali Jeruzalém v Ježíšově době, ačkoliv byl v r. 70
zničen a o existenci některých
míst, popisovaných v evangeliích, se pochybovalo. Jejich existenci (rybník Bethesda) potvrdily až vykopávky.
Kritická hypotéza ignoruje
fakta. Při zkoumání Nového zákona byla objevena karygmata,
což jsou krátké „formule“, které
se jazykově poněkud liší od okolního textu. Karygmata stručně
ohlašují „život, smrt, vzkříšení,
slavný návrat“ Ježíše Nazaretského. Příkladem karygmat jsou věty uváděné v prvním Pavlově listu
Soluňanům, napsaném nejpozději v r. 52, který vychází z ústní tradice. V prvním listě Korintským
Pavel píše: „Odevzdal jsem vám
především, co jsem slyšel.“ „Kristus zemřel za naše hříchy podle
Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem a ukázal se Petrovi,
potom Dvanácti. Poté
se ukázal více jak pěti
stům bratřím najednou;
většina z nich je posud
naživu, někteří však již
zesnuli. Pak se ukázal
Jakubovi, potom všem
apoštolům...“ To znamená, že několik let po Ježíšově smrti a vzkříšení
(před r. 57) už existoval celý základní obsah křesťanství, jak jej
známe nyní.
Základem křesťanství je víra, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Tuto víru hlásali apoštolové od samého počátku. Sv. Pavel
v 1. listě Korinťanům zdůrazňuje,
že Kristus vstal z mrtvých a že
na tom stojí křesťanská víra, tedy v samém počátku křesťanství.
Ve stejném listě pak píše, že i lidé, kteří umřeli, vstanou k novému životu s novým, „zduchovnělým“ tělem (z jiné formy hmoty).
V evangeliích je Ježíš Kristus postaven už svými současníky na roveň Jahvemu. Představa,
že by v židovském národě někoho zbožštili, je nemyslitelná. Židé raději zemřeli, než by uznali,
že císař je bůh, a nesnesli ani jeho obraz. Ježíš byl veleradou odsouzen, protože prohlásil o sobě,
že je Mesiáš, syn Boží, sv. Štěpána ukamenovali, když řekl: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“
Apoštolové, po šoku způsobeném smrtí Ježíšovou, vyznali,
po zmrtvýchvstání Ježíše, ústy
Tomáše: „Pán můj a Bůh můj“.
Toto hlásali po celém tehdy známém světě a pro toto přesvědčení podstoupili mučednickou smrt
(kromě apoštola Jana). Udělat
Boha z člověka, který zemřel nejpotupnější smrtí, jíž bylo ukřižování, je nesmyslné. Je nemožné
vysvětlit, jak několik let po smrti jednoho Žida mohl jiný pravověrný Žid Pavel hlásat jeho Božství a vyznávat, že Ježíš Kristus
je Pán (svrchovaná autorita, kterou musíme poslouchat).
Podle evangelií Ježíš umřel
na kříži. Ukřižování byla nejpotupnější smrt určená pro největší zločince a otroky. V prvních
čtyřech stoletích křesťané Krista nezobrazovali na kříži a kříž
nebyl symbolem křesťanství. Je
zcela nelogické, aby si první křesťané pro svého zakladatele vymyslili tak potupnou smrt.
Kritikům Nového zákona vadí především zázraky, které dělal
Ježíš a posléze apoštolové. Vycházejí z předpokladu, že zázraky nejsou možné, protože jsou
porušením přírodních zákonů.
Protože nevěří v Boha, Stvořitele hmoty, tedy i zákonů, jimiž
se hmota řídí, vylučují a priori existenci zázraků. Většina lidí nebyla přítomna jevům, které byly označeny za zázrak, ale je tu nejméně jeden případ, který za zázrak uznat musíme. Je
to úkaz, který se udál ve Fatimě 13. října 1917. Tam se slunce v poledne začalo točit kolem
své osy, pak putovalo k obzoru a zpět, přitom neoslňovalo.
Jev byl viditelný na vzdálenost
50 km a sledovalo ho 70 000 lidí. Jev byl z hlediska přírodovědného vykládán různě, jenže
problém je, že byl předpovězen
(proto se tam sešlo tolik lidí). Tři
malé děti, měsíc předem, předpověděly, že se tak stane a že
jim to sdělila žena, která o sobě prohlásila, že je Panna Maria. Máme dvě možnosti věřit:
buď ty děti náhodou uhodly, že
se jev stane v určitý den na určitém místě, anebo jim to sdělila
Panna Maria jako mluvčí Stvořitele hmoty, který má možnost
měnit její zákony. Věřit v takovou náhodu může jen paranoik.
Takových nezpochybnitelných
zázraků je více, takže tvrdit, že
neexistují zázraky, je nelogické
a nevědecké.
Jsou lidé, kteří uznávají, že
Ježíš Nazaretský žil, uznávají, že
učil to, co je zapsáno v evangeliích, ale neuznávají, že byl Syn
Boží, berou ho jenom jako potulného kazatele, jehož učení přetrvalo do dnešních dnů. Tento
názor je však nelogický. Ježíš
o sobě tvrdil, že je Bůh, který
se stal člověkem, aby tu splnil
určitý úkol. Takže: buď byl tím,
čím se prohlašoval, nebo byl podvodník, anebo byl blázen. Kdyby byl podvodník, tak by ho jeho
současníci a společníci prohlédli
a nešli by pro víru, že je vtělený
Bůh, na mučednickou smrt. Kdyby byl blázen, nebyl by schopen
vytvořit takový úžasný myšlenkový a etický systém, který s nadšením přijaly miliardy lidí. Systém, který uspokojivě vypovídá
o tom, co je člověk a jaký je jeho smysl a úkol na světě.
Je tedy nutno se sv. Tomášem říci: „Pán můj a Bůh můj.“
Poznámka: Bližší informace viz Vittorio Messori: Hypotézy o Ježíšovi,
Portál s. r. o., Praha 1994.