Přinášíme odkaz na zajímavý článek, který vyšel v 47. čísle časopisu Světlo v roce 2010, ale neztratil na své aktuálnosti.
Archiv časopisu Světlo ZDE
Začátek adventní doby
nám neklamně připomíná: již za čtyři týdny se rozzáří vánoční světla a budeme slavit příchod našeho Pána
a Spasitele na svět. Ale hned při
nástupu tohoto radostného očekávání nám Pán adresuje slova, která
vyznívají zcela jinak: „Bděte, protože nevíte, kdy váš Pán přijde.
Přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ A abychom tuto výzvu k bdělosti nebrali na lehkou váhu,
opakuje se v evangeliích více než desetkrát. Je tu vlastně řeč o tom nejpodstatnějším: Vše záleží na tom, abychom
dokázali obstát před Synem člověka, až přijde. Neboť ten, kdo neobstojí, se zbytečně těší na Vánoce.
Tyto svátky mají smysl pro toho,
kdo si nejen rozsvítí čtyři svíčky
na adventním věnci, ale kdo pochopil skutečnost, že celý náš život je čekáním na Pána, a On přijde ve chvíli, kdy se nenadějeme.
Ať už tento náš osobní „advent“
bude trvat deset, padesát nebo třeba osmdesát let, je délka tohoto života zcela nesrovnatelná s délkou
oné podstatné části naší existence
a našeho života, na který teprve
čekáme, protože ten se nebude počítat ani na dny, ani na roky, ani
na staletí. Náš pravý život, ke kterému jsme stvořeni a povoláni, už
vůbec nezná čas, takže nikdy nevyprší, nikdy neskončí. V onom
životě už není nic, na co bychom
mohli čekat, nic, na co bychom
se měli těšit, protože buďto absolutně všeho jednou provždy
dosáhneme, nebo všechno absolutně a nenávratně a nenapravitelně ztratíme.
Mít na paměti stále onu věčnost, naprostou nekonečnost budoucího definitivního života patří
k podstatné složce oné „bdělosti“, ke které nás Pán vybízí. Zatím všechno to, co prožíváme,
směřuje ke svému konci, ať už
nastane brzy, nebo později. Ale
oním posledním „koncem“, kterým je smrt, všechny „konce“ pro
nás skončí a nastane to, čemu říkáme věčnost. Kdo někdy zkusil představit si věčnost, poznal,
že v tomto pokusu pojmout nekonečno je vlastně stále „v koncích“. Věčnost je kategorie, která
se ničím časným vystihnout nedá.
Jsme zatím v zajetí časnosti, ale
to nic nemění na skutečnosti, že
tuto časnost máme k dispozici jedině na to, abychom se dobře připravili na věčnost.
Dokud přímo vězíme v časnosti, mohou se nám zdát její rozměry velké. Ale jakmile z ní vystoupíme, začnou se nám ztrácet,
podobně jako když nás letadlo
vynese do výšky několika kilometrů, pak všechno na zemi se stává
malé až titěrné. Z hloubky vesmíru se nám dokonce celá naše Země stane kuličkou, bodem, až zcela nepozorovatelnou skutečností.
A do takové, ve vesmíru zcela ztracené reality sestoupil nekonečný
Bůh, tak nekonečně se „scvrkl“
jen proto, že mu nesmírně záleží
na tom, abychom ze své ztracenosti mohli vstoupit do jeho nekonečnosti bez času i prostoru
a žili s Ním a v Něm jeho zcela
jiný a naprosto nekonečný a nepředstavitelný život nevýslovné
blaženosti.
Není to doslova bláznovství,
tak se zabydlet v časnosti, že vůbec nedbáme o tuto věčnost a vůbec se nestaráme o to, co
s námi bude, až se zcela nečekaně, v hodinu, kdy se toho vůbec nenadějeme, v ní
nenávratně ocitneme, aby nás
pohltila buďto nekonečná blaženost, nebo nekonečné zoufalství?
Při každé mši svaté zpíváme nebo recitujeme: „Na tvůj příchod
čekáme!“ Jak upřímná jsou tato
slova? Nedodáváme k nim v duchu: „Ale teď ještě ne, přijď až
někdy později!“?
Zdá se nám, že teď máme důležitější a neodkladnější starosti a zájmy, a otázku své věčné
existence vidíme z perspektivy
své časnosti jako někde vzdálenou a nepatrnou a na její řešení
zatím nemáme čas ani pomyšlení. Ale onen pro nás rozhodující přechod z časnosti do věčnosti
vůbec nemusí být záležitostí nějaké vzdálené budoucnosti. My
přece opravdu nevíme dne ani
hodiny. Nemusí se ani před expresem zřítit most, nemusí nastat zemětřesení, vždyť se kácejí
nečekaně lidé zcela zdraví na vrcholu své aktivity. Běžte se zeptat do nemocnice! Jsou dny,
kdy sanitky nestačí svážet náhlé případy a postižení musí ležet
na chodbách, protože v pokojích
už není místa. Žádnou újmu neutrpí člověk, který se snažil, aby
byl každý den připraven předstoupit před věčného Soudce,
i když se dočká Pánova příchodu třeba až za devadesát let. Ale
běda člověku, který si myslí, že
ve svých dvaceti s tímto příchodem ještě nemusí počítat, a přepočítá se. V onom rozhodujícím
okamžiku se stane zcela bezpředmětným všechno, co investoval
do své fit-kultury a do svého mladistvého vzhledu, kterým chtěl
imponovat svému okolí, nic mu
nepomůže, jestliže získal třeba
celý svět na svůj účet. Jakou dá
výměnu za svou duši?
Věru, vyplatí se každému
z nás zkrátit každý den večerní televizní zábavu o 15 minut a představit si, jak vypadají
všechny naše hodnoty a ideály třeba z hloubky šesti set metrů pod zemí, kde jsme uvězněni
jako zasypaní horníci a nevíme,
co s námi bude, a kdy nám zbývá ze všech jistot jako jediná nejjistější, že nás čeká okamžik,
kdy bude před námi jen jedna
ze dvou zcela protikladných a nikdy nekončících věčností.
Až pro nás nastane doba,
kdy se náš duch zcela odpoutá
od časnosti a tělesnosti, přestane vnímat svět jen jako v zrcadle,
smysly a rozumem. Jak říká apoštol Jan, uvidíme Boha tak, jak je,
a v jeho světle spolu s ním uvidíme také všechny pravdy víry jako jasně zářící a zcela evidentní
realitu, která nepřipouští žádnou
pochybnost a žádný subjektivní
výklad. Uvidíme v přesvědčující názornosti, co všechno pro
nás Bůh vykonal a podstoupil,
aby nás mohl na věky přijmout
do své náruče. Uvidíme všechny
jeho milosti a dary, které nám
dal, abychom k němu skutečně došli. A v tomto světle uvidíme také všechny své myšlenky,
slova i skutky tak, jak skutečně
jsou, a tak, jak jsme je také měli
vždy vidět. Uvidíme nejen všechny věci, slova a skutky, ale uvidíme zcela názorně a evidentně
všechny jejich důsledky a následky, dobré i zlé. Ani nejmenší trocha dobra nebude zapomenuta,
ale tím více nám bude líto všeho dobrého, co jsme mohli vykonat, ale nevykonali. Zhrozíme
se, jak velké je množství času,
který jsme nevyužili k dobrému,
nebo dokonce použili ke zlému.
Zhrozíme se nesmírného množství slov, která neměla být vůbec
vyslovena. Zhrozíme se velkého
množství svých soudů, které neměly být nikdy vyřčeny. Zhrozíme se, jak velké je množství těch,
kterým jsme zůstali dlužni svou
lásku. Všechno bude tak zřejmé
ve své podstatě, že nás ani nenapadne něco vysvětlovat nebo
se obhajovat, na někoho nebo
na něco se vymlouvat. Naopak,
v celé nahotě uvidíme všechny
své levné výmluvy a vytáčky, kterými jsme za života omlouvali sami sebe. Ale nic už se nedá změnit, nic opravit. Uvidíme v plné
hodnotě všechny hřivny, které
nám byly propůjčeny. Uvidíme,
co všechno se s nimi dalo vytěžit, kde všude s námi Pán počítal,
a bude sečteno, co jsme skutečně vytěžili. A tak bychom mohli
pokračovat a uvědomovat si, jak
vážná a rozhodující bude chvíle,
kdy budeme, možná zcela nečekaně a nepřipraveni, povoláni,
abychom složili účty ze svého
správcovství.
Čím větší bude naše povrchnost a nepřipravenost, tím větší to bude příležitost pro našeho Nepřítele, který ví, že naše
poslední chvíle jsou také jeho
poslední příležitostí připravit
nás o všechno. Šťasten, kdo je
na tento poslední a rozhodující
zápas, ze všech životních zápasů nejtěžší, skutečně připraven.
Svatí kněží a duchovní vůdci to
velmi dobře věděli, a proto „příprava na smrt“ byla podstatnou
součástí jejich apoštolátu, duchovních cvičení a duchovních
obnov. Svatý Jan Bosco zavedl
pro své chlapce a pro své řeholníky každý měsíc zvláštní příležitost, kdy se mohli nad touto skutečností vážně zamyslet.
Ten den večer šla stranou všechna zábava, zaměstnání a studium. Duchovní promluva uvedla všechny do takové dispozice,
aby dali veškeré své záležitosti,
vztahy a především své svědomí
do takového stavu, jako by měli
za chvíli opustit tento svět. Boskova „příprava na dobrou smrt“
(v dřívějších dobách ještě výstižněji nazývaná „cvičení šťastné
smrti“) a s ní spojené modlitby
jsou velmi moudrým a účinným
prostředkem a pomocí, jak anticipovat něco z oné nejkritičtější
fáze lidského života a zamyslet
se, zda náš život a dosavadní duchovní pokrok nám dává vyhlídky na šťastnou věčnost, anebo je
to život více než riskantní.
Stejně důležité jako znát zásady a praxi první pomoci v případě ohrožení života, je nezbytné
znát a mít takříkajíc „nacvičeno“, jak si počínat v posledních
chvílích života a také jak pomáhat druhým, kteří tyto chvíle
prožívají. Nevzpomínám si, že
bych posledních čtyřicet let slyšel kázání na toto téma. Příprava
na šťastnou smrt nebývá už ani
součástí exercicií a duchovních
obnov. Mluvit o „posledních věcech člověka“ už není bohužel
populární ani v kostele. I zde
jsme zřejmě poplatní současné
mentalitě. Je příznačné, že svět,
ačkoliv propadl kultuře smrti,
o smrti nechce raději nic slyšet.
Dokonce ani s mrtvými nechce
už mít nic společného. Nechce,
aby mu připomínali, co ho nevyhnutelně čeká. I my jsme liturgii
za mrtvé „vylehčili“ (i barevně),
a to často ke škodě zemřelých.
Když jsme dříve zpívali a modlili
se v úchvatné sekvenci: „A když
Soudce k soudu vstane, odhalí
vše ukrývané, nic bez trestu nezůstane. Co mám, chudák, promluviti, na koho se obrátiti, když
i ctnostný úzkost cítí?“, prožívali
jsme něco z toho, v jak těžké situaci se zesnulý nachází, a burcovalo to k vroucí modlitbě. Liturgie
věděla, že pozůstalé může nejvíce utěšit tím, když se naléhavě
modlí za spásu jejich drahých.
Teorie o prázdném pekle škrtla
prakticky celé stránky evangelia a oslabila povážlivě naši nezbytnou starost o spásu vlastní
i o spásu bližních. Ale bohužel,
do nebe žádná dálnice ani pojízdný chodník vybudován nebyl ani
nebude, nadále tam vede jen velmi úzká cesta a těsná brána a málo je těch, kteří ji nacházejí.
Naše bezstarostnost o věčnost dělá naopak velké starosti
našemu Pánu. Není sporu o tom,
že Bůh chce spásu všech lidí, ale
ani Všemohoucí je nemůže spasit proti jejich vůli. Proto si vyhledává ty, kteří jsou ochotni sdílet uprostřed bezstarostných jeho
starosti a myslí nejen na sebe, ale
také na obrácení a záchranu hříšníků. Halasně se mluví o sbratření a lásce mezi všemi lidmi,
ale jaká by to byla láska k bližnímu, které by neležela na srdci
především a nade všechno starost o jeho jediné a rozhodující
blaho, o jejich věčný život v Bohu? Známí světci i neznámé duše se odevzdávají Pánu jako dobrovolné oběti za jejich záchranu.
Aby bylo zřejmé, s kým a v kom
trpí, zpřítomňuje na nich Kristus
své rány z kříže jako naléhavou
výzvu ke spoluvykupitelské oběti. Uprostřed světa, který si myslí,
že už se bez Krista obejde, Kristus se nechce obejít bez lidí a hledá ty, kteří by svou bezmeznou
láskou a obětí zachraňovali ty,
kteří už Boha – Lásku nemilují.
Když už ne za všechny, obětujme se alespoň za své nejbližší. Není vůbec samozřejmé, že
se všemi, s nimiž se zde na zemi rádi stýkáme, budeme také
sdílet blaženou věčnost. Nehrozí i našemu rodu nebezpečí, že
budeme v něm tou předposlední nebo poslední generací, která ještě „chodí do kostela“? Co
jsme ochotni udělat a obětovat,
abychom my i naši potomci mohli kladně odpovědět na vážnou
Pánovu otázku: „Najdu ještě víru, až přijdu?“
-lš-