FATYM.com nabízí:
AMIMS.net nabízí:
TV-MIS.cz nabízí:
ABCD.fatym.com nabízí:
Milujte se! nabízí:
Spřátelené weby:
|
SVÁTEK SVATÉ RODINY- JEŽÍŠE, MARIE A JOSEFA
Zamyšlení nad evangeliem svátku svaté Rodiny- cyklus C
Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho rodiče uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí. (Lk 2,41-52)
Z historie je známá zkušenost, že řády a kláštery, které skutečně žil duchem chudoby, čistoty a poslušnosti, že ty také opravdově prospívaly. Byly zdrojem požehnání pro sebe i pro druhé.
A není žádným přeháněním, když totéž budeme tvrdit i o běžné lidské rodině otce, matky a jejich dětí. Když budeme tvrdit, že ty tři vznešené věci musejí být v základech každé rodiny, má-li to být rodina šťastná a požehnaná. Jakým by bylo nepochopením domnívat se, že to je jen pro řeholníky – zavazovat se k životu v chudobě, čistotě a poslušnosti! Stačí, když si připomeneme slova manželské přísahy a uvědomíme si celou jejich hloubku: „Já N., odevzdávám se tobě, N., a přijímám tě…“(atd.)
Odevzdat se doživotně druhému znamená opustit sebe a tím opuštěním se stát chudým. Jen v této chudobě je možné se stát bohatým – láskou k tomu druhému a láskou toho druhého. Ta je větším bohatstvím než jen to, co se pro ni musí opustit. Zavazovat se doživotně k lásce a věrnosti znamená nutně – mít smysl pro čistotu a její náročné požadavky.
Konečně slibovat někomu a před Bohem ochotu nést všechno dobré i zlé – to vyžaduje někdy až hrdinskou míru podrobení se těžkým a náročným skutečnostem, ke kterým dojde. A právě to je poslušnost. Poslušnost vůči závazku, přísaze před Bohem.
Proč se mnohým lidem stala chudoba prokletím, na které doplácí nejen jejich tělo, ale i duše? Příčina je dvojí. Tíhu chudoby násobí vědomí, že nikdo by nemusel chudobou trpět, když by bylo spravedlivější rozdělení potřeb. V tak vyspělém světě jako je náš svět, působí zvlášť bolestně propastné rozdíly mezi nouzí a přepychem.
Ale hlavní příčinou, pro kterou je chudoba pro mnohé prokletím, je ta, že je málo víry. Víra pomáhá snášet i ty nejbolestivější těžkosti a nedostatek. Že to není jen prázdná obhajoba chudoby, vidíme na sv. Rodině: do jakých okolností je vehnala lidská zloba při jejich útěku do Egypta! Jakými životními prostředky se mohli zajistit při tom náhlém pronásledování? To nebyla jen chudoba, ale nejvyšší nouze a bída! -A přesto! Není všeobecnou zkušeností, že právě takovéto životní okolnosti dovedou věřící stmelovat? Že dovedou přivádět k těm nejkrásnějším projevům lásky a plodům trpělivosti? Kéž by to věděl a poznal každý, jak dovede právě chudoba otevírat zaslepené oči! Jak je dovede otvírat pro pochopení druhého, pro jeho nouzi a trápení! Jak dovede chudoba otvírat mysl pro nadpřirozené skutečnosti života, jak dovede uvolňovat od zbytečných starostí a činit člověka svobodným!
A není stejně tak obecnou zkušeností, jakým sobectvím se zatěžuje člověk – už jako malé dítě – když je zaplavováno vším možným v nadbytečné míře a když se nevychovává k tomu, co ještě budeme mít, co si ještě koupíme – a nemyslíme na to, co všechno bychom mohli před Bohem mít, když bychom dokázali aspoň trochu něco i nemít?!
Proč jen nevnikneme o něco víc do blažených hlubin tajemství, ukrytého ve Spasitelových slovech: „Blahoslavení chudí v duchu, jejich je nebeské království“? Oč šťastnější by byly rodiny, kdyby měly pochopení pro blahoslavenství chudoby.
Neméně to platí o lásce a o zvláštním druhu nadpřirozené krásy, která vyzařuje – z čistoty. Jenže právě zde je lidské sobectví zatíženo takovým nepochopením, že si vybírá i tak kruté daně. Ničí lásku, rozbijí manželství, usmrcuje nenarozené děti, zasahuje i nevinné nevyléčitelnými nemocemi – všude rozsévá utrpení a zkázu. Je snad rozkoš těla tím rájem, který Bůh slíbil lidem a o který by měli co nejvíc usilovat? Je pravda, že tento dar Bůh manželům skutečně dal. Ale s jakým vědomím nezadlouženosti a úcty by k němu měli přistupovat! Jak by si měli uvědomovat, že tělesný pocit, i kdyby byl sebepříjemnější, nemůže udělat člověka šťastným – proto ani Bůh nás pro něj nestvořil. Jen chtěl dát rodičům malou odměnu, malý závdavek radosti, kterou by měli vidět ve svých dětech, a ne v sobeckých prožitcích.
Jako může být trýznivou chudoba ve chvílích, kdy doléhá v podobě nenaplněné touhy mít něco, co nemáme, tak doléhá trýznivá touha těla a jeho žádostivosti. Ale šťastný člověk, který si vypěstuje více síly, než je její síla. Pozná a uvidí něco jiného: „Blahoslavené čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“
O tom, jak veliká pohoda by se vlila do lidského soužití, kolikerého zla by lidé byli ušetřeni – jak to vypovědět (abychom nebyli rozvláční a nepřekročili rámec tohoto zamyšlení)? Nestačí snad k tomu už to, co vidíme všude kolem sebe zlého, když se zbožňuje to, co Bohem není? Poznal svět – od svého stvoření až po dokonání – něco úchvatnějšího, něco, co by nás mohlo víc poučit a uvádět k správnému hodnocení a užívání darů těla, než je panenství i mateřství „požehnané mezi ženami“? Bůh stvořil lidské tělo pro obojí. Obojí má vydávat ovoce podle Božího záměru a ustanovení. Obojí má člověka naplňovat štěstím, přijímá-li ochotně a poslušně vůli Boží.
Poslušnost. Jaká velikost a síla – už v době známosti vědět, co chtěl Bůh stvořením muže a ženy. Vědět, co chce Duch, a ne tělo.
Tuto Boží vůli znát a naplňovat – to je poslušnost. Podrobit se řádu, který stanovil Bůh. To je správné – vědět, že manželství je řádem se svými sliby. Ale se stejnou chudobou a čistotou a poslušností – pouze s rozdílem jiné úrovně – stavu manželského.
V poslušnosti se snad nejvíc musí člověk zřeknout sám sebe. Svých snů a svých představ. Tak jako dítě musí jednou opustit dětské hračky a dětská mlsání a stát se dospělým. Manželství mohou uzavírat jen lidé dospělí. Jak by si bylo co přát, aby to byla dospělost měřená nejen věkem těla, ale i toho ducha!
Řekněte, kdo víc k tomu lidi vychovává než Bůh svým slovem. Ale též příkladem svého života – ve svaté Rodině nazaretské!
Sdílet
| Autor: Dana Tichá |
Vydáno dne 26. 12. 2021 | 1113 přečtení |
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
 
| Zdroj: Fermentum 1/1994
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
|
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Znáš tiskoviny z nakladatelství A.M.I.M.S.?
Celkem hlasovalo: 21255
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
|
