V ruské Wikipedii byl tento příběh nazván pravoslavnou legendou, lidovou bajkou,
církevním podáním. Ale copak známe hodně legend s přesnou poštovní adresou,
s konkrétními daty a skutečnými životopisy hrdinů? Řeč je o nejznámějším
zázraku, který se stal v SSSR v dobách bojujícího ateismu.
Článek ke stažení také zde!
O novoroční noci
Město Kujbyšev (dnes Samara) v Nadvolžanské
federální oblasti SSSR – byl
silvestr roku 1955. V domě č. 7 na ulici
Čkalovské (dnes ul. Čkalova 84) se shromáždila
skupinka mládeže, aby oslavila
příchod nového roku. Mezi nimi byla Zoja
Karnauchová, dělnice a komsomolka.
Když začali tančit, Zoja neměla partnera
– její mládenec, Mikolaj, na zábavu nepřišel.
Když dívka uviděla v temném koutě
pokoje ikonu svatého Mikuláše Divotvůrce,
bezstarostně zavolala: „To je taky Mikolaj,
já si s ním zatančím!“ Když sahala
po obrazu, jedna z jejích kamarádek, pokoušejíc
se ji zadržet, stačila vykřiknout:
„Zojo, nehřeš!“ Ale Zoja se jenom zasmála
a řekla: „Jestli Bůh je, ať mě potrestá!“
To, co následovalo, zaznamenal ve
svém hlášení pro místní oddělení KGB
starší poručík Koljesov. Text včetně zachované
originální stylistiky uvádí autor knihy
Ruské peklo Andrej Karaulov: „Soudružka
Zoja Karnauchová okamžitě ztuhla bez
hnutí. Pozůstavší ve středu pokoje, soudr.
Z. Karnauchová zůstala paralyzovaná spolu
s ikonou, kterou přitiskla k prsům. Soudružka
Z. Karnauchová neupadla, jenom
stála s ikonou Mikuláše Divotvůrce v rukách.
Protože soudr. Karnauchová nevykazovala
aktivních známek života, ale stála
s otevřenýma očima, soudr. Poplavskij,
člen Komsomolu narozený v r. 1939, poslal
pro okrskového náčelníka milice, ale
nebylo ho, tak zazvonil na odpovědnou za
obvodní oddělení milice, soudr. Syrenkovou,
která vyslala na ulici Čkalovská č. 7
oddíl milice a kolektiv lékařů z městské
nemocnice č. 2. Svědek Tarabarinov, narozený
v r. 1939, vyběhl na ulici a začal
sít paniku mezi okolní obyvatele.“
Zvěst o tom, co se stalo, se širokým
ohlasem roznesla po městě. Zrána 1. ledna
1956 před domem na ulici Čkalovské
stáli již vzrušení lidé. Kromě vzrušených
sousedů přišli i nájemníci ze sousedství
a mrazu navzdory tam lidí přibývalo stále
víc. Dav narostl až natolik, že po sousední
ulici nemohly jezdit tramvaje. Přijela
milice na koních. Dům obklopili kordonem
a nikoho nepouštěli. Říkali, že se nic
nestalo a nikdo tam uvnitř není. Ale rychle
se objevily otázky: Když tam nikdo není,
tak k čemu milice? Proč jsou zavřené
okenice? Co uvnitř dělají lékaři?
Tou dobou se lékaři marně pokoušeli
Zoje vrátit smysly. Všechny pokusy dát
jí injekci byly bezvýsledné: jehly se ohýbaly
a do kůže se nedostaly ani na milimetr.
Nikdo také nebyl schopen dívkou
pohnout z místa ani jí z rukou odebrat
ikonu. Zoja byla jako zkamenělá. Přesto
žila: dýchala, měla otevřené oči i tlukoucí
srdce. Na její ruce se dal vnímat pomalý,
stálý puls. Pokusili se také pod ní
vysekat dřevěnou podlahu. Marně, poněvadž
sekera byla hned tupá, a ze štěrbin
prosakovala krev.
Můžeme si jen představit, co prožívali
milicionáři určení na celý den k ochraně
objektu. Jedna z obyvatel Kujbyševa,
Anna Fjedotová, vzpomínala, jak spěchala
za jedním ze strážníků, který odcházel
ze služby. Běžela za ním několik příčných
ulic, a když byli sami na prázdné ulici,
zeptala se: „Když tam nikdo nestojí, tak
proč nikoho nepouštějí?“ – „Nesmím nic
říkat,“ odpověděl příslušník milice. „Já
vás neprozradím!“ slíbila dívka. „A vy
jste věřící?“ – „Ano.“ Tu strážník sundal
policejní čepici a sklonil hlavu před Annou
Fjedotovou: jeho vlasy byly úplně šedé.
„To se stalo za jednu noc,“ odpověděl
potichu muž, „a já mám teprve 28 let.“
Přes čtyři měsíce
Zoja tak stála 128 dní – beze spánku
a odpočinku, bez jídla a pití, bez teplého
oděvu, v nevytápěném příbytku. Říká se,
že občas bylo uprostřed noci slyšet hlas,
který lámal srdce: „Obraťte se! Všichni
planeme v hříších!“ Jeden ze strážníků
měl vidět oknem domu starce, který
vzal ikonu Zoje z rukou (dveře byly stále
zamknuté). Zojino oblečení bylo pokryté
prachem a dívčiny vlasy rozcuchané.
Před zvědavýma očima ji přikrývali prostěradlem,
jako živou sochu.
Všechno, co se v domě a kolem něj
dálo, bylo pod kontrolou speciálních služeb.
Svědkové byli umlčováni, ačkoliv jejich
výpovědi byly pečlivě zdokumentovány.
Novinář Andrej Karaulov tvrdí, že
dokumenty o Zojině případu se nacházejí
v několika tlustých svazcích opatřených
klauzulí „přísně tajné“. Jsou tam také stenogramy
stranických zasedání. V jednom
z nich, z 19. ledna, čteme: „Společnosti
náboženské jsou velmi aktivní, a my nedostatečně.
Příkladem je incident na Čkalovské.
Všechno to vymyšleno před oblastní
stranickou konferencí. Náboženské spiknutí
– nic víc!“ Ve všech kujbyševských
kolektivech v celém obvodu začalo masové
vzdělávání a školení na téma vědeckého
ateismu. Pro „odhalení“ zázraku bylo
známým komsomolcům uloženo všude šířit lži, že byli osobně v tom domě a žádný
zázrak tam neviděli.
Biskupovi pravoslavné církve uložili,
aby ohlásil z ambonu, že na Čkalovské
žádný zázrak nebyl. „Dobře,“ odpověděl
hierarcha, „ohlásím. Ale nejdřív tam musím
jet a vidět to. Nemohu se odvolávat
na slova cizích lidí.“ O dva dny později
dostal zákaz výjezdu z města.
Ve fejetonu publikovaném 24. ledna
pod názvem Divoký incident v oblastních
novinách „Volžská komuna“ se psalo: „Incident
na ulici Čkalovská je divoká, hanebná
záležitost. Slouží jako útok na adresu
pracovníků propagandy městského
výboru Komunistické strany Sovětského
svazu.“ Ve skutečnosti celé to stranické
vměšování způsobilo opačný efekt, než
bylo míněno.
Svatý Mikuláš Divotvůrce
Když mnoho lidí vidělo takové úsilí
komunistů, připadalo jim, že „není kouře
bez ohně“: pokud je vedení tolik horlivé
v likvidaci té záležitosti, skrývá se za
tím skutečná událost. Nové podrobnosti
byly předávány šeptem, ale nejdůležitější
je to, že lidé začali masově chodit
do svatyní. V městě a v okolí zbylo málo
chrámů s bohoslužbami – většinu komunisti
zavřeli – ale odteď byly přeplněné
lidmi. Podle některých údajů se počet lidí,
kteří přijali svátost křtu v té době, dal
počítat na tisíce. Nedostávalo se devocionálií
– malých křížků, které se zavěšovaly
na krk nově pokřtěným.
Očividně vzrostl kult svatého Mikuláše.
Svatý patron námořníků a pocestných,
nejuctívanější v Rusku, je nazýván Divotvůrcem,
poněvadž jeho zázraky jsou spojené
s pomocí ubohým a trpícím lidem.
Před jeho ikonami teď hořely stovky svíček.
Mnozí se na něj obraceli v nejrůznějších
potřebách. Byl i případ, že svatý
Mikuláš pomohl jednomu komunistovi
najít stranickou legitimaci (její ztráta byla
v té době považována za zločin). Ten
podivný stařec, který se objevil v zamčeném
domě, jak tvrdí svědkové, byl velmi
podobný představám o svatém Mikuláši.
Konec příběhu
Přišlo jaro roku 1956, doba zesíleného
boje s náboženstvím. Blížily se Velikonoce.
V hlášeních se psalo, že ve vsích kujbyševské
oblasti mnoho lidí věří v zázrak
stojící dívky. Kromě faktu, že se o fejetonu
s názvem Divoký incident všude hovořilo,
obyvatelé vesnic chodili častěji do
chrámů a přijímali Svaté přijímání. V době
Svatého týdne nebylo slyšet zpěv ani
zvuky harmoniky a v kolchoze „Vítězství“
nepřišel ani jeden člověk na promítání filmu
do vesnického střediska.
Zoja pořád stála. Konečně se někdo
ze stranického vedení dovtípil, že je třeba
do domu pustit kněze. Těsně před velikonočními
svátky tam přišel známý starec,
otec Serafin Ťapočkin (podle jiné verze
to byl Serafin Poloz), odsloužil moleben
(pobožnost za živé) u Zoji, potom přistoupil
a opatrně vyňal z dívčiných rukou ikonu.
V tu chvíli Zoja vyšla ze své strnulosti.
Samozřejmě že strážci „království lži“
(čili komunistická vláda) nemohli dovolit,
aby se takový svědek jako Zoja Karnauchová
vrátil do světa. Okamžitě ji umístili
na speciální oddělení psychiatrické kliniky,
kde byla podrobena „intenzívní terapii“,
a po dvou letech se vrátila do rodiny.
To byl známý způsob boje s odpůrci
sovětského režimu, kterým nejednou přisuzovali
„bezpříznakovou schizofrenii“.
Po takové „terapii“ Zoja zůstala invalidní.
Nepoznávala své příbuzné a brzy poté
zemřela. V archivech současné Samary
chybí zápisy o jejím narození i smrti.
Není rovněž známo místo jejího hrobu.
Smutný osud potkal všechny účastníky
té novoroční zábavy. Viktora Tarabarinova
odsoudili na 10 let vězení, a když
se vrátil, žil v neustálém strachu a nikomu
neprozradil podrobnosti ze silvestrovské
noci roku 1955. Z přinucení podepsal
souhlas s utajením všeho, co se týkalo
oné události. Část svědků zavřeli; některé
poslali do lágrů, po dalších se stopa
úplně ztratila.
Navzdory této vládní politice dosud
žije mnoho bezprostředních i nepřímých
svědků té události. Starší pokolení
si dobře pamatuje ten rozruch a atmosféru
strachu, záhadnosti a překvapení. V rodinách
členů milice a lékařů také nezapomněli
na onen div. Dům u Čkalovské ulice
přežil požár. I když je dnes vstup do budovy
zatlučen deskami, lidé sem stále přinášejí
květy a modlí se zde. Pravoslavní
hierarchové poblíž zřídili pomník ke cti
svatého Mikuláše. Objevily se články i filmy
o stojící Zoji a tomuto tématu se věnují
nejpopulárnější televizní programy.
Ikonu svatého Mikuláše, kterou otec
Serafin vyjmul z rukou Zoji, vzal s sebou
a nerozloučil se s ní do konce života. Není
známo, kde se v současnosti nachází.
Mnoho podrobností zůstává neznámých
a nikdo, kromě nejvyšších orgánů vlády,
nemá přístup k tajným aktům týkajícím
se Zoji. A pokud to všechno bylo tak důkladně
utajeno, znamená to pouze, že
se opravdu stal zázrak. Jak poznamenal
A. Karaulov, sama KGB jaksi dokázala,
že Bůh existuje!
„Zkamenění“ Zoji nebylo jen trestem,
ale i požehnáním pro Rusko. Bůh zjevil
zázrak svatého Mikuláše v samém srdci
komunismem týrané země, poněvadž
Rusko miloval a chtěl dát „druhý dech“
své utiskované církvi a naději dětem hynoucím
kvůli ateismu.
Zpracoval Bartłomiej Grysa
Z Miłujcie się! 4/2020 přeložila -vv-
(Redakčně upraveno)
Z časopisu Světůo 48/2021
