Jak správně chápat pokání? Často si vybavíme skutek, ke kterému se musíme fakt zapřít, abychom ho chápali jako dostatečné vynahrazení, za zlo, které jsme způsobili. Na jednom příběhu ze života jsem pochopila, že pokání se dá také chápat jako opravdový skutek lásky k Milovanému.
Jedna známa vyprávěla o příběhu z jejich kanceláře. V kanceláři jich pracuje několik. Ona patří mezi ty, kteří v kanceláři nejsou trvale, ale občas se tam musí zastavit na několik hodin. Jednou se ji stalo, že měla rozpracovanou jistou záležitost a v tom se v kanceláři zastavil jeden kolega. Stihl prohodit, že je velmi zmrzlý a již několik dnů se nemůže zahřát. Jindy by se hned zeptala, zda nechce uvařit čaj, ale tentokrát o něj poprosil on sám. Ochotně přislíbila, že ho udělá, aby mu ulehčila. Ještě prohodili pár slov o aktuální situaci v kanceláři a v terénu. Pak kolega zasedl ke svému počítači a zabořil se do práce. A ona též.
O dvě hodiny později se tento spolupracovník s úsměvem rozloučil a řekl, že už musí jít a čaj, že mu již kolegyně vařit nemusí. V tu chvíli si moje známá uvědomila, že na čaj úplně zapomněla a bylo jí to strašně líto, hledala způsob, jak to vynahradit, ale bylo ji jasné, že je již pozdě...
Když jsem se nad jejím příběhem zamýšlela došlo mi, že se na této zkušenosti dá krásně pochopit pokání, stačí, když si do jejího vztahu vložím lásku mezi dvěma milujícími lidmi.
Když by
milovaná zapomněla prokázat nějakou službu
milovanému, bylo by ji to nejen strašně líto, a nejenže by hledala způsob vynahrazení a neměla klid dokud by něco nevymyslela, ale zároveň by se do tohoto hledání ani nemusela nutit, protože láska k
milovanému by ji poháněla.
Bůh nás miluje. Touží po tom, abychom ho také milovali. Neměl by náš vztah s Bohem být takový, jako je láska mezi dvěma milujícími lidmi? Když bychom svůj vztah k Bohu takto chápali, nebylo by pak pro nás pokání mnohem snazší?
Boží láska bez hranic
chce mou lásku a nic víc.
