Na Štědrý den máme v kalendáři vzpomínku na Adama a Evu, které pokládáme za naše prarodiče. Není to však vzpomínka liturgická, ani je neuctíváme jako
světce.
Ve východní církvi se slaví o 1. neděli adventní vzpomínka na všechny
Kristovy předky a spravedlivé Starého zákona, a to zejména na Adama. V liturgii
se však hojně používá srovnání mezi prvním Adamem a druhým, kterým je Kristus,
jenž nám dává Boží život, jak o tom píše sv. Pavel. Stejně tak, jako o tom
píší církevní Otcové, používá se v liturgii srovnání mezi Evou a Pannou Marií.
Otče můj, který jsi všechno stvořil, chci dnes s tebou v úctě
hovořit. Důvěrně se mohu
k tobě přivinout. Tvůj Syn nám zvěstoval,
že jsi Láska!
Otče můj!
Chci dnes před tebou ospravedlňovat
ty, na něž všichni nadáváme. Svoje
dobrovolné pády zlehčujeme výmluvou:
Toto by se nestalo, kdyby..., kdyby nebyli
zhřešili ti první, ti prarodiče!
Otče můj!
Vím, že jsi Láska. Z lásky jsi stvořil
tento svět. Mnozí by chtěli „z nelásky“
dokázat, že jsi jej nestvořil. A svět povstal
proto, že jsi chtěl.
Dal jsi mu život, a nade všechno „věčný život“! Přirozenost mi říká, že umíráme..., a umírá svět.
Bráním tě, Otče můj! Co jsi ty stvořil,
to je dobré. Ty jsi věčný a všechno od tebe
dostává trvání! Na konci věků bude
„obnovena tvář země“! Ty jsi jediným Pánem! Takovým jsi byl, takovým zůstáváš.
Otče můj!
Zlý duch mi chce namluvit, že nejsi
dobrý. Stvořil jsi prý zlo – smrt. Bráním tě, opravuji ho, že to jen hřích přivodil
smrt.
Umřu v čase, pak ale tvojí milostí vstanu,
jako vstal tvůj Syn, který se rovněž
podrobil přechodnému zákonu smrti.
Tou podrobeností onen zákon přemohl.
Dovol mi, Otče, říci sestrám a bratřím, proč nastal tento „přechodný stav“,
který nazýváme smrtí.
Proto, že přišel hřích. Hřích je jediné,
co nepochází od tebe, co jsi nestvořil a co
jsi nikdy nechtěl.
S hříchem přišla nenávist vůči tobě.
První hřích spáchal inteligentní anděl!
Anděl se proměnil v ďábla.
Ďábel se postaral o to, že přišel druhý
hřích – spáchal ho první člověk, první
pár – Adam a Eva!
Hříšný anděl, svržený Satan, použil
do boje proti tobě člověka.
Adam a Eva podlehli Satanovi. Chtěli se vzepřít proti tobě.
Otče můj!
Proti tobě se nelze svobodně vzepřít.
Ty jsi ten, který jsi! Když se odvážíme ke
vzpouře, odrazí se to jen proti nám! Tu
vzpouru pocítili první lidé na sobě i na
svých dětech.
Původně byli krásní a svatí, neboť jsi
je stvořil ty, Krása andělů a Svatost sama!
Ty jsi byl krásný a svatý vždy, lidé tě
dostali darem.
Za dar je třeba děkovat. Dar je dobrovolný.
Mohl a nemusel být!
Otče můj!
Adam a Eva ty dary zneužili! Nevážili
si tvého daru svatosti!
Podstatná svatost, to jsi ty sám v nás!
Chtěli tě snížit, když se chtěli nadnášet
a rovnat se tobě. Chtěli být bohy, ačkoliv
věděli, že jen jeden je Pán, jen jeden Bůh!
Dopustili se prvního hříchu – pýchy!
Otče můj!
Chtělo by se nám nadávat..., dnes je
však chci ospravedlnit.
Já a my jsme tak stejní! Je jen třeba si
to uvědomit. Ve křtu jsi vložil zárodek velké
svatosti do našich duší. Ve křtu jsi nás
povýšil ke své podobě. Mne – nás, hříšné
pokolení Adama a Evy!
Tento zárodek se rozvíjel. Celá Nejsvětější Trojice, ty v Synu a Syn v tobě. V Duchu
Svatém jste v nás chtěli založit vládu lásky! V této atmosféře jsme měli růst.
Otče můj!
Kdo z nás se ti může podívat do očí
v křestní nevinnosti? ...
Otče můj!
Klekám si před tebou ve jménu lidstva
a pokorně prosím za sebe i svět:
„Otče náš, odpusť nám naše viny!“
Vyznávám, že jsem zhřešila a je to „má
vina, má největší vina“!
Vybavil jsi mě svatostí svého Srdce.
Přijal jsi mě rovněž ve křtu za dceru, syna...
Slíbil jsi mi království svého Syna.
Slíbil jsi mi věčnou blaženost. Úplně stejně,
jako jsi ji slíbil prvním prarodičům.
Ovšemže, oni to měli lehčí, protože neměli
takovou náchylnost ke zlému. Ale to
mě neospravedlňuje!
Mně jsi dal, Otče můj, ještě více! Mně
jsi dal Krev a Tělo svého Syna! Už přišel,
už mě vykoupil, už za mě zaplatil všechno!
Všechno do poslední kapky své Božské krve!
Otče můj, naše vina je větší než vina
Adama a Evy! Oni poznali pouze tvoji
stvořitelskou Lásku. My jsme poznali také
trpitelskou Lásku – vykoupení – utrpení
Boha!
Otče můj!
Dnes si připomínáme příchod tvého
Syna... Již jde, již klepe: Daruj mi svoje
srdce! Jdu za tebe umírat... Pochopíš to,
křesťane atomového věku? Pochopíš, že
tě Bůh miloval víc než prvního člověka?
Pochopíš to, křesťane druhého tisíciletí,
že jedna z tvých dcer, neposkvrněná
Panna z Nazareta, čekala na Pána ve své
čistotě a pro něho i pro tebe se dnes stává Služebnicí? Jde klepat, aby mu našla
příbytek – chlév!
Otče můj!
Děkuji ti za toto zjevení! Otvírám svoji
archu, svoje srdce, a pokorně prosím:
Dovol, ať slouží jako svatostánek tvé
ztělesněné Lásce – Ježíši!
Z knihy Celý rok so svätými,
Spoločnosť Božieho slova, Nitra 1992
Přeložil -dd
Vyšlo v časopise Světlo 51-52. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK