Právě během přípravy na Vánoce stojíme znovu před otázkou: „Otevřeme Bohu dveře svých srdcí, nebo necháme zavřeno,
aby nás uzavíraly zdi, které jsme si postavili okolo svého srdce?“ Následující myšlenky by nám mohly pomoci, abychom prolomili
svá vězení a nově řekli své „ano“ Ježíši, který z lásky k nám přišel na svět.
Nevinné dítě, to jsme byli kdysi
všichni. Nádherně naivní,
srdce doširoka otevřené, plné
fantazie a velkých plánů. Stále připraveni
věřit v dobro a důvěřovat každému.
Všechno bylo možné. Každý den nové
dobrodružství! Už ráno jsme se nemohli
dočkat, až to nastane. Celý život byl tak
vzrušující, že jsme neměli čas ani se najíst
nebo jít spát, protože bylo třeba tolik
toho objevovat nebo prožívat.
Ale k nebeské slávě je to ještě kus cesty
a život, lidé a naše zkušenosti nás poznamenávají.
Zdi okolo srdce
V průběhu dorůstání přišly první pochybnosti:
Jsem skutečně dobrý takový,
jaký jsem? Jsem skutečně milovaný?
Proč se mi všichni smějí? Proč mě nikdo
nevidí? Proč mě nikdo neposlouchá?
Jsem špatná? Především slova těch, kteří mě nejvíce milují a obdivují, zanechávají nejhlubší stopy, které krvácejí a zacelují
se. Už tak brzy začínáme stavět zdi
okolo svých srdcí. Čím jsme starší, o to
vyšší, tlustší a masivnější je ten val, který
nasypáváme. Příliš mnohé nás už zranilo,
mnozí zneužili naší důvěry, zbavili
nás odvahy, důstojnosti, krásy a ukradli
svobodu. Kolikrát jsme už byli opuštěni,
pokořeni. Kolikrát nám někdo řekl, že to
neumíme, nestihneme, neuděláme dostatečně,
že na to nestačíme. Všechno toto
je pro naše srdce nesnesitelné. Ono žije
ve stálém strachu, co přijde příště. Chce
se chránit, vyloučit bolest. Co by bylo
lepší než tlustá zeď, kterou nemůže nic
proniknout? Jak rád člověk odhodí svoji
svobodu, aby se ochránil před nevypočitatelností
života? Ale to, na co my zapomínáme,
je, že zeď nejenom chrání před
nepřítelem, ale také před dobrem, které
nám chce Bůh darovat.
Dáváme Bohu možnost, aby mohl
ukázat svoji lásku?
Ptáme se, proč je tak daleko, proč nás
neslyší a nic neudělá. Kolikrát už prošly
Vánoce kolem nás beze stopy a dostavily
se pochybnosti, jestli to není jenom pěkný
příběh z doby před dvěma tisíci roky.
Ale je pravda, že nedáváme Bohu vůbec
žádnou příležitost, aby se k nám přiblížil,
ukázal nám svoji lásku. Se svobodnou vůlí je to ošidná věc… Bohu ve vší jeho všemohoucnosti
svazujeme ruce, když ho
vylučujeme. Možná sedíš teď o samotě
a zdánlivě opuštěný ve svém hradu, uzavřený
před svým strachem, ale buď si jistý,
že to není nepřítel, kdo tě obléhá. Ne!
Je to Bůh, který o tebe bojuje! On bojuje
pro tebe a za tebe! Zápasí o tvoje srdce!
Ale jeho boj vypadá jinak než boj ve
světě. Bůh je jiný než to, co známe. On
chodí jinými, zvláštními cestami. Nepřichází
v hluku mohutné bouře, nepřichází vždycky v ohni nebo zemětřesení… Volí
bídu, nenápadnost. Rozhoduje se pro
jemný vánek, který se tě něžně dotýká,
chladí, umožňuje tvému srdci, aby se nadechlo.
On je v tichosti tvého bytí, v míru
okamžiku. Nepřichází jako silný hrdina,
jako nádherný král, s přepychem, bohatstvím
a mocí, nýbrž jako dítě – tak bezbranně
roztomilý, že od něho nemůžeš
odtrhnout oči, tak skvostný, že odpovědí
může být jen láska. Pohled malého dítěte
zahřívá tvoje srdce, i když se tomu bráníš.
Dítě, znamení naděje, radosti, nového života.
To je přesně to, co ti chce Bůh dát!
Máš odvahu otevřít dveře?
Kde stojíš? Pro co se rozhoduješ? Pro
strach, nebo pro život?
Máš odvahu otevřít dveře, když On
zaklepe? Tluče teď tvoje srdce? Myslíš
si, že tě teď Bůh chce? Ptá se tě teď: „Jsi
připraven vpustit mě do svého života?“
Jak otvírá člověk své srdce? Je to trochu
abstraktní myšlenka. Tak abstraktní, že
jsem přesvědčena, že to potřebuje konkrétní
jednání! Stůj na svém místě, buď
odvážný, řekni mu hlasitě ano. „Ano, Bože, dávám Ti svůj život, volím svobodu,
volím si Tebe!“
Vyšlo v časopise Světlo 48. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK