Představená kláštera v Magdenau ve Švýcarsku navštívila Vranov nad Dyjí

Na začátku měsíce listopadu poctila svou návštěvou Vranov nad Dyjí představená kláštera sester Cisterciaček v Magdenau. Při této příležitosti jsme s ní udělali rozhovor.







1. Sestřičko Michaelo, mohla byste něco říci o svém původu a dětství?

Pocházím z Šatova, to je obec u Znojma. Bylo nás pět dětí a já jsem nejmladší z nich. Dětství jsem prožila v katolickém prostředí. Od dětství jsem s rodiči a sourozenci chodila do kostela. Bývala jsem aktivní, dokonce i ministrantka, také jsem chodila do náboženství. Pamatuji si, jak mě nejvíc oslovovaly životopisy svatých, které nám tenkrát vyprávěl o. Marek. A myslím, že už v tomhle období jsem začala přemýšlet, jak víc žít s Pánem Ježíšem a být řeholní sestrou. Postupem času, jak jsem rostla, tak jsem se zamilovala a hledala jsem a hodně se ptala, kde mě chce Pán Bůh mít. Směřovala jsem k sestrám Boromejkám. Byla jsem s nimi v kontaktu, jezdila jsem na setkání zájemkyň. Dá se říci, že u nich byla moje první formace k řeholnímu životu. Ony chtěly, abych si nejprve dodělala školu a pracovala. Studovala jsem v Jihlavě střední odbornou školu sociální a po ní jsem nastoupila v Brně v nemocnici u Milosrdných bratří, kde jsem pracovala jako sanitářka. Dva měsíce jsem pracovala, jako pomocná vychovatelka s postiženými dětmi. Tato zkušenost se mi vryla do srdce. Po návratu do nemocnice jsem bydlela u jedné kamarádky a ta mi nabídla, abych s ní jela na dovolenou do Magdenau.

2. Jaká byla Vaše cesta do Magdenau?

Kamarádka sama hledala smysl života. Nejdříve jsem jet nechtěla, říkala jsem si:" na co tam budu jezdit, já už vím, co chci, směřovala jsem k sestrám Boromejkám, bylo už i domluvené, že k nim vstoupím." Pak jsem nakonec svolila a jely jsme do Magdenau. Jako dobrovolnice za pobyt a stravu jsme pomáhaly sestřičkám v klauzuře a zbyl i čas na chození do lesa, přemýšlení, modlení… To byl můj první týden v Magdenau. Když jsem se vrátila zpátky, tak jsem si uvědomila, že se mě tam něco dotklo. Řekla jsem si, že se tam ještě jednou podívám. Zkontaktovala jsem se s další kamarádkou, protože jsem nechtěla jet sama. Takto se to opakovalo dvakrát. Se sestrami Boromejkami jsem byla stále v kontaktu. Jednou jsem si, ale právě u sester boromejek uvědomila, že mě to k nim už tolik netáhne. Po jednom návratu z Magdenau jsem někde viděla obraz Pána Ježíše, který je v kostele v Magdenau. Měla jsem velkou radost, že ho vidím a říkala jsem si sama pro sebe:" To je ten Pán Ježíš z Magdenau" a tím jsem si sama pro sebe uvědomovala, že mě na to místo přitahuje. U jedné z posledních návštěv u sester boromejek mě oslovilo Písmo svaté, které se zrovna při mši svaté četlo: Kdo miluje otce, matku, sestry, více než mě není mě hoden. Vztáhla jsem si to na tu svou situaci. A když jsem byla jednou v Brně v kostele u Máří Magdalény tak se zrovna zpíval tento žalm: Slyš, dcero, pohleď a naslouchej, zapomeň na svůj národ, na svůj otcovský dům! Sám král touží po tvé kráse: vždyť je tvým Pánem, před ním se skloň! žalm 45. Zápasila jsem, přišlo mi to takové bláznovství jít do Magdenau, sice jsem měla na škole němčinu, ale i tak. Sestry z Magdenau mi nabídly být tam v klášteře úplně nezávazně tři měsíce, a po tom, že uvidím. V práci mi vypršel termín smlouvy na rok, a tak jsem na podzim odjela do Magdenau s tím, že tam budu ty tři měsíce a uvidím. Po třech měsících mého pobytu na zkoušku, jsem se vrátila domů. Věděla jsem, že pokud mám poznat, že je to moje cesta, musím jít dál, takže jsem požádala o přijetí do postulátu a tím začala moje řeholní cesta.

3. Proč jste šla do Švýcarska? Řád sester Cisterciaček je i u nás. Proč jste nezůstala v České republice?

Protože jsem si nevybírala. Člověk si nevybírá klášter. Někdo si ho možná vybírá, spekuluje, co je lepší. Ale já jsem si takhle nevybírala. Myslela jsem si, že půjdu k Boromejkám. Potom, když mě to vnitřně začalo přitahovat k Magdenau jsem si uvědomovala, kam spěchám. Předtím jsem hodně spěchala, říkala jsem si, už aby to bylo, už abych byla u těch sester. A v Magdenau jsem si uvědomila, že mé spěchání se změnilo v touhu být s Bohem. Šla jsem tam, kam mě On přitahoval. Bylo ale těžké odloučit se od rodiny.

5. Jaká je náplň života sester Cisterciaček? Jak probíhá den?

Dříve jsme začínávaly ve 4. 45 v kostele hodinkou četby. Jak nás v posledních letech ubylo a některé sestry nemohou ze zdravotních důvodu, tak brzo ráno vstávat, jsme to změnily. Vstáváme ráno kolem šesté hodiny, každá má možnost osobní modlitby a snídaně. V 7. hodin se společně modlíme ranní chvály, následuje mše svatá po ni je prostor na osobní rozjímání. Od 9 hodin se každá sestra věnuje svým pracovním povinnostem: některé sestry pracují v kuchyni, některé v zahradě, jiné se starají o dům pro hosty, další dělají domácí práce v klášteře. V 11. hodin máme četbu, po ní se modlíme společně polední hodinku a je společný oběd. Po obědě je osobní volno a odpoledne ve 14. hodin začínáme pracovat až do nešpor. Nešpory se modlíme v 17. hodin. V 18. hodin máme večeři a v 19. 30 máme hodinku četby na další den a po ní kompletář - modlitba před spaním. Z velké části modlitbu breviáře zpíváme. Ve 20.30 je večerní klid. Naše spiritualita je oslava Boha, liturgií. Modlíme se za všechny, za potřeby světa. Každá ze sester má také vlastní úmysly.

6. Jak se mohou české zájemkyně kontaktovat?

Je dobře se kontaktovat přímo na mě sestru Michaelu a to na emailovou adresu magdenau-michaela@bluewin.ch, anebo na adresu kláštera magdenau@bluewin.ch Je dobře, aby zájemkyně, která by to u nás chtěla zkusit, měla nějaké základy němčiny. Člověk se jazyku naučí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je to pomoc, když už člověk nějaké základy má.

7. Můžete nám sdělit nějakou duchovní myšlenku?

Začala jsem s včelařením. Je to hodně zajímavá činnost. Slovo med se objevuje i v žalmech v Písmu svatém, ale když si člověk uvědomí, kolik včela udělá práce než je med. Jaká je organizace v úlu. Je to jako v klášteře. U práce se včelami opravdu žasnu, jak to všechno funguje, jak včely ví, kam letět sbírat. Včela když se vylíhne tak prochází několika fázemi: nejprve musí uklidit buňku, kde se vylíhla, pak začíná krmit, pak produkuje vosk, začne stavět opravovat v úlu, pak je na stráži a na konec je létavka. U včel opravdu žasnu a říkám si: Pane, jak jsi zařídil svět. Pracuji také v zahradě. Letos jsem zasela salát a chodila jsem ho zalévat. Večer tam ještě nic nebylo, ale půda se už zvedala a najednou ráno už tam byly malinkaté rostlinky. A já jsem si uvědomila – jejda oni rostou i ve tmě v noci. My si často myslíme, když člověk dělá pořád to stejné, že je to takové všední, nudné, ale i přesto je možné růst. I přes tu všednost rosteme. Nad tímto jsem v posledním roce hodně přemýšlela, ale i žasla.

8. Jak se vyrovnáváte s těžkostmi?

Když přijdou těžkosti, je dobře, když to má člověk komu říci. Co mi hodně pomáhá, je modlitba. Osobní modlitba v kapli. Anebo co hodně dělám je, že zapálím někde svíčku. Ať je to třeba na hřbitově nebo u nějaké sochy svatého. U nás máme sochu sv. Josefa. Když jsou věci, se kterými si nevím rady, tak právě u něj, nebo někde v kostele zapálím svíčku. Důležité je, aby si člověk připomněl, že v tom není sám. Když zapálím svíčku u některého světce, tak už vím, že jsem to tomu svatému svěřila a nejsem sama. Těžkost je menší tím, že už je sdělená. Ta svíčka hoří delší dobu, není to „jen“ chvilka modlitby. To mě hodně pomáhá.

Více informací o klášteře na: www.kloster-magdenau.ch