Zamyšlení nad evangeliem 1. neděle advetní- cyklus C
Ježíš řekl svým učedníkům: „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.
Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den soudu nezastihl znenadání jako léčka; přijde totiž na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka. (Lk 21,25-28.34-36)
Vstupujeme do nového církevního roku. Průvodce v něm nám bude evangelista sv. Lukáš. Z jeho evangelia totiž budeme číst o nedělích nejvíce úryvků. Sv. Pavel ho nazývá milovaným lékařem. A jako člověk tehdejší medicíny, která má vždy blízko k člověku v jeho ubohosti a bolesti, přibližuje nám především vztah Boha k těm nejubožejším a nejpohrdanějším.
A tak v jeho evangeliu najdeme nejvíce zvěstí o Božím Synu jako Dítěti. Věnuje se také více než jiný ženám – Maria, Alžběta, hříšníci, Marta a Marie aj. Zaznamenal nám také krásná podobenství o Božím milosrdenství. Proto ho také Dante nazývá „spisovatelem Kristovy dobroty“.
Svatý Lukáš také doprovázel sv. Pavla na jeho misijních cestách. V jeho Skutcích apoštolů máme tak zachycenou zvěst o prvních desetiletích křesťanství po nanebevstoupení Kristově. Z dnešního úryvku Lukášova evangelia si všimněme dvou pravd:
Tento svět bude mít svůj konec a na konci tohoto světa se zjeví Kristus. Nedovídáme se jedno: kdy to bude. Trochu nás asi zarazí ten obraz různých úzkostí a přírodních katastrof, o nichž mluví Kristus. Ovšem tak, jak užíval způsobu židovských rabínů ve svých podobenstvích, aby mu lidé rozuměli, i zde používá způsob vyjadřování židovské apokalyptiky, aby mu rozuměli i ti nejprostší posluchači. Během staletí lidé nejednou předpovídali konec světa. Kolik těch „konců světa“ jsme zažili jen v posledních letech-vypočítaných málem na minutu přesně!
Příležitostí k těmto předpovědím byly války, velké epidemie, blížící se konec tisíciletí apod. V první polovině tohoto století přišli dokonce astronomové s teorii o „stárnutí světa“. Tvrdili, že zeměkoule, slunce i hvězdy ztrácejí svou energii, chladnou, což prý způsobí na zemi konec veškerého života – a to je přece konec světa! Pomineme-li otázku věrohodnosti těchto zaručených důkazů, mělo k tomu všemu dojít teprve po milionech let. A tak není divu, že lidé po první vlně vzrušení, nadšení a ohlasů ztrácejí o konec světa zájem. Tak jako nejeví zájem o evangelijní zvěst o naplnění časů. Jaký je důvod tohoto postoje?
Když se díváme na lesy kolem nás, na hory, na moře, zdá se nám to všechno ohromné, rozlehlé. Naopak: slunce, hvězdy – to jsou pro nás jen maličké tečky na nebi. I když ve skutečnosti je jejich velikost nesrovnatelná s velikostí lesů, moří a hor. Způsobuje to vzdálenost, z níž se díváme na tyto skutečnosti. Podobně je tomu i s událostmi v čase. To, co se právě nyní děje, zdá se nám nejdůležitější. To co bude za deset let možná za tisíc nebo miliony let, to nás nezajímá.
Když lidé poprvé použili atomovou zbraň v srpnu 1945, vyzkoušeli si její účinky, s hrůzou zjistili, že lidstvo si může přivodit skutečně zkázu samo. Evangelista Matouš uvádí kromě znamení, která jsme dnes slyšeli v podání Lukášově, i znamení o mravním úpadku lidí. I sv. Pavel o tom mluví: „Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha….“
Podobně píše i jeden pohanský egyptský kněz dva tisíce let před Kristem: „Naše mládež je zkažená. Děti neposlouchají své rodiče. Konec světa je blízký.“
Nevyšla by podobná slova i z našich úst? Nechci vás rozhodně dnes strašit. Spíše vybídnout, abychom i slova Kristova o konci časů brali vážně. Abychom nad nimi nemávli rukou: Jednou to bude, ale teď je ještě čas.
Až to začne, vzpřimte se a zvedněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“ Můžeme už právem říci, že už to začalo. Příchodem Kristovým začaly ty poslední časy. Věčný Bůh má jiné pojetí času než my, a proto se nesmíme nechat zmást, že to snad otálí. První křesťané během každé liturgie volali: „Maran aha! – Přijď Pane!“
Eucharistie byla pro ně chvílí, kdy živě přichází, a kdy také čekali jeho druhý příchod.
Ať i ta naše dnešní, a každá další eucharistie je pro nás živou připomínkou: Ty přijdeš, Pane. Vlastně přicházíš.
Ne jako hrůzný Soudce, ale jako ten, který mi chceš nabídnout věčné společenství s Tebou. Není to opravdu důvod vzpřímit hlavu a čekat s radostí?
