Všechno skutečně velké se děje
v tichu. To nám ukazuje také
největší a nejdůležitější událost
v dějinách stvoření: vtělení Božího
Syna.
Archanděl Gabriel je Bohem poslán
do Nazareta, bezvýznamného městečka
se špatnou pověstí, k Panně, aby se
jí zeptal, zda souhlasí s tím, že se stane
matkou Mesiáše, který z hříchů vykoupí
národy a uzdraví celé stvoření. Nezazněl
žádný potlesk ani dramatická filmová hudba,
nebyl tam ani žádný televizní štáb, ba
ani přítomnost nějaké náboženské autority
neumocnila nejvýznamnější událost
všech dob. Podobně ve skrytosti, v tichu
prosté stáje přišel na svět božský Vykupitel.
A potom Ježíš strávil 30 let svého vykupitelského
života – rovněž bez senzací
– ve Svaté rodině. On sám řekl blahoslavenému
Charlesi de Foucauldovi o tomto
období svého života:
„Mysli na jedno: Moje matka a svatý Josef
žili oba život dokonalosti. Jakmile někdo
začne milovat Boha, pocítí, že se chce stáhnout
do ticha, protože chce být u toho, koho
miluje, a ví, že ho najde pouze v tichu.
V jaké usebranosti a tichu museli pak žít
moji svatí rodiče!
Když jsem přišel na svět, vstoupil jsem do
této nadpřirozené domácnosti, kde dny plynuly
v ustavičném rozjímání: Pracovali jsme,
ale myšlenkami jsme byli u Boha; v modlitbě
a při práci provázené modlitbou. Tyto dvě
duše si zařídily svůj život zcela v odloučení,
v ústraní malého Nazareta. Jejich rozhovory
patřily jen nebesům. Byly si navzájem bratrem
a sestrou. Do tohoto života jsem vstoupil,
a tak se stal také mým životem.
Tři dělníci, kteří vykonávali zcela jednoduché
práce, ale s tou největší láskou –
to vykoupilo svět. Moji přítomnost posílila
pouta, jež spojovala Marii a Josefa. Tak
jak jsem jim vdechl tuto lásku k usebranosti,
tak ji vdechnu všem duším, když se ke
mně přiblíží.“
Mnozí svatí, především ti, které ani neznáme,
napodobovali tento život: v poušti
anebo v odlehlých klášterech, mniši,
o nichž nikdo nevěděl. Ženy v kontemplativních
řeholích, jako například svatá
Terezie od Dítěte Ježíše. Kdyby v poslušnosti
nepsala, zůstal by její život naprosto
neznámý, avšak o nic méně plodný.
V tichu je ukryta
velká moc. Pomysleme
jen na zázrak
malého děťátka, jak
roste v lůně své matky.
Rostliny, stromy
a květy rostou a rozvíjejí
se přímo neslyšně, miliardy jich kvetou
a voní v úplném tichu. Největší zázrak
ze všech, proměna chleba a vína v Tělo
a Krev Krista, se uskutečňuje bez jediné
hlásky, stejně jako i vkládání rukou biskupa
– ten nejdůležitější okamžik při kněžském
svěcení.
A když v pokorné lásce předstoupíme
před Nejsvětější svátost, může nám Bůh
zjevit svoji vůli, své odpuštění, svoji lásku
a své plány – podle toho, nakolik jsme
vnímaví na podněty jeho Ducha.
Matka Tereza z Kalkaty proto doporučuje:
„Naslouchejte Bohu v mlčení. Pokud
je vaše srdce plné jiných věcí, nemůžete slyšet
Boží hlas. Pokud jste však naslouchali
Božímu hlasu v tichosti svého srdce, pak je
vaše srdce naplněné Bohem, tak jako Maria
byla plná milosti.“
Takto v nás může růst svatost jako embryo
v lůně matky. Ticho je pro nadpřirozený
život duše nenahraditelné, protože
v tichu přebývá a působí Bůh. Ticho
je základním předpokladem pro jeho působení
v nás a pro šíření jeho království.
Trpět v tichosti
Pro nás lidi je největší výzvou trpět
v tichosti. Kolik milostí z toho ale může
proudit, nám ukazuje život Svaté rodiny.
Myslíme na svatého Josefa, když viděl, že
Maria je v požehnaném stavu. Jen díky tomu,
že nehledal řešení „na vlastní pěst“,
ale tuto ponižující bolest nesl v modlitbě
a tichu, mohl mu Bůh ve snu skrze anděla
vysvětlit, jak k této výjimečné situaci došlo,
jakož i to, že nemá váhat vzít si k sobě
Marii jako svoji manželku.
Samozřejmě, problémy je třeba si vyjasnit,
především v manželství. Avšak vždy
záleží na tom, abychom vybrali správný
okamžik, správná slova a přiměřený tón.
Zvláště v bolestivých situacích – v naději,
že to přinese úlevu – se chce člověk vypovídat
a o svých problémech hned mluvit.
Nemusí to však být vždy ta správná cesta.
Nejprve by se měl člověk v modlitbě
před Bohem ztišit, aby se uklidnily emoce
a odstranila se nepodstatná, nepromyšlená
tvrzení anebo přehnané a ostré
poznámky. Když potom v nitru cítíme pokoj
a jistotu, můžeme začít rozhovor klidně
a věcně a především bez obviňování.
Svatá Faustyna píše:
„Ve chvílích, kdy
velice trpím, se snažím mlčet, protože nemám
důvěru k jazyku, který má v takových
chvílích sklon mluvit o sobě, vždyť mi přece
má sloužit ke chvále Boha za tolik dobrodiní
a darů, které mi dopřál. Když přijímám
Ježíše ve svatém přijímání, vroucně ho prosím,
aby ráčil vyléčit můj jazyk, abych jím
neurážela Boha ani bližní.“ (Deníček, 92)
Jak zatěžko nám připadá mlčet, modlit
se a žehnat, když se cítíme ukřivděni! Svatá
Terezie od Dítěte Ježíše nám jako učitelka
církve doporučuje:
„Pokud nás druzí
nepochopí a nepříznivě nás posuzují, co
nám pomůže bránit se, vysvětlovat své pohnutky?
Nechejme to tak; buďme potichu.
Je blahodárné nic neříkat! Ó, šťastné mlčení,
které dává duši tolik pokoje!“
Právě ztišení se a mlčení by často přinesla
skutečná řešení – a to božským, láskyplným
způsobem. O tom svědčí i jeden
příběh o vodě. Ve Španělsku je tento příběh
znám pod názvem „Vincencova voda“.
Jedna žena si svatému VincencoviFerrerskému s trpkostí stěžovala na svého
manžela, že je mrzutý a výbušný, jednoduše
k nevydržení. Kněz ji poslal k vrátnému
s tím, že ho má poprosit o vodu
z klášterní studně.
„Když tvůj muž přijde
domů, dej si hlt této vody a opatrně ji podrž
v ústech. Pak zažiješ zázrak.“
Žena udělala,
jak jí doporučil svatý Vincenc. Když
večer přišel její rozladěný a netrpělivý
muž domů, vzala si z tajemné vody a pevně
stiskla rty, aby udržela tekutinu v ústech.
A manžel se skutečně rychle uklidnil.
Zopakovala to několik dní po sobě,
pokaždé se stejným úžasným úspěchem.
Její manžel se úplně změnil, začal dokonce
chválit její mírnost a trpělivost. Rozzářená
žena se vrátila k svatému Vincencovi
a vyprávěla mu o účinku této zázračné
vody. On jí s úsměvem odpověděl:
„Dcero
moje, nikoliv voda způsobila tento zázrak,
bylo to tvoje mlčení. Předtím jsi svým protiřečením
svého muže vždy dráždila. Tvoje
mlčení ho uklidnilo.“
Papež Benedikt XVI. je rovněž přesvědčen:
„V tichu si nasloucháme a poznáváme
se, v tichu se rodí a prohlubuje myšlení,
jasněji chápeme to, co chceme říci anebo
co očekáváme od druhého, snadněji se rozhodujeme,
jak se máme vyjádřit.“
„Kdyby bylo důsledně dodrženo mlčení,“
píše svatá Faustyna, „nebylo by reptání,
rozhořčení, pomluv, klepů, nebyla by porušována
láska k bližnímu, zkrátka zaniklo
by mnoho chyb. Mlčící ústa jsou čisté zlato
a svědčí o vnitřní svatosti.“
(Deníček, 552)
Z Víťazstvo Srdca 127/2019 přeložil -dd-
(Redakčně upraveno)
Vyšlo v časopise Světlo 21. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
