Kdo by neznal „Vyprávění ruského poutníka“? Spadají sice do období let 1853
až 1861, ale pro duchovně založeného člověka jsou aktuální v každé době. „Bez
ustání se modlete“ (1 Sol 5,17) – tato slova sv. Pavla byla pro ruského poutníka
velkou výzvou, jíž věnoval celý svůj život.
Při hledání odpovědi na to, jak
by se dalo ustavičně se modlit,
po mnoha nedostačujících objasněních
nachází poutník uspokojivé vysvětlení
až u jednoho moudrého mnicha,
starce:
„Vnitřní a ustavičná Ježíšova modlitba
je nepřetržité vzývání Ježíšova jména
ústy, srdcem a rozumem, vždy s neochvějnou
jistotou, že on je přítomný na každém
místě, v každém okamžiku, dokonce ještě
i ve spánku a ve snu. Vyjádřením
této modlitby jsou následující
slova: »Pane Ježíši Kriste, smiluj
se nade mnou!« Kdo si osvojí
tento zvyk, zakouší velkou útěchu
a pocítí potřebu opakovat
tuto modlitbu neustále, po čase
dokonce už bez ní ani nedokáže
žít, ona mu bude ze srdce vycházet
zcela spontánně.“
Pod vedením zkušeného
mnicha začal tedy poutník během
dne vzývat Ježíšovo jméno
tisíckrát a postupně se na učil
„ustavičné modlitbě srdce“,
která je hluboce zakořeněná
ve spiritualitě východní církve.
Přitom sám na sobě zakusil
sílu jména Ježíš:
„Když mě
trýzní ledová zima, odříkám
modlitbu s větší pozorností a brzy
se zahřeji... Když mě někdo
urazí, nemyslím na nic jiného
než na laskavou Ježíšovu modlitbu
a okamžitě se vytratí uraženost, bolest
i hněv a na všechno zapomenu.“
Během svého
putování zažil poutník pozoruhodnou
pomoc a sílu Ježíšova jména nejen na sobě
samém, ale potkal různé lidi, kteří mu
vyprávěli o radostných zkušenostech spojených
s Ježíšovou modlitbou.
Poutník vypráví o jednom šikovném
dělníkovi, velmi zručném ve svém řemesle,
který však propadl alkoholu. Jistý zbožný
člověk mu poradil, aby se vždy při myšlence
na alkohol 33krát pomodlil Ježíšovu
modlitbu – ke cti Nejsvětější Trojice
a jako vzpomínku na 33 let Ježíšova pozemského
života. Alkoholik této rady uposlechl
a zanedlouho byl ze své závislosti
vyléčen, ba co více, modlitbu si velmi oblíbil
a tři roky nato vstoupil do kláštera.
Jednou potkal poutník slepého žebráka,
který nepřetržitě pohyboval ústy a jazykem
bez toho, aniž by přitom nahlas vyslovoval
nějaká slova. Když se ho zeptal,
co to dělá, ten mu vyložil svůj životní příběh:
„Jsem řemeslník a na chléb jsem si
vydělával jako krejčí. Chodil jsem po vesnicích
několika gubernií a sedlákům jsem
šil šaty. V jedné vesnici jsem u jistého sedláka
zůstal déle, měl jsem šít oděvy pro
celou rodinu. Během svátečního dne, kdy
jsem nepracoval, všiml jsem si na poličce
pod ikonami tří starých knih. Vzal jsem
si jednu z nich, náhodně jsem ji otevřel
a četl jsem slova, která si pamatuji do dnes:
»Ustavičná modlitba spočívá ve vzývání Pánova
jména bez přestání; vsedě nebo vestoje,
u stolu nebo při práci, na každém místě,
při každé příležitosti a v každém okamžiku
je třeba vzývat Pánovo jméno!«
Uvažoval
jsem nad tím a přišel jsem na to, že
to velmi dobře sedlí i při mé práci, při šití.
Pustil jsem se potichu do opakování
modlitby a byl jsem přitom zcela šťastný.
Když to však zpozorovali lidé okolo,
vysmívali se mi:
»Jsi snad nějaký čaroděj,
že bez přestání brbláš? A možná čaruješ?«
Přestal jsem pohybovat rty, abych skryl,
co dělám, a začal jsem odříkávat modlitby
tak, že jsem pohyboval jen jazykem.
Nakonec jsem si na to tak zvykl, že můj
jazyk opakoval modlitby ve dne i v noci,
a to mi dělalo velmi dobře. Pracoval
jsem ještě dlouhé roky, ale potom jsem
náhle oslepl.“
Díky poutníkově pomoci se tento žebrák
naučil, že slova Ježíšovy modlitby je
třeba nejen nepřetržitě opakovat, ale důležité
je modlit se ji také srdcem.
To v něm zapálilo velkou lásku
k Ježíši Kristu a slepý žebrák
mohl potvrdit to, co mu jeho
nový přítel na základě vlastní
zkušenosti předpověděl:
„Milost,
která k tobě prostřednictvím
modlitby srdce přijde, je
tak oblažující, že se nedá srovnat
s ničím materiálním. Všechno,
co vnímáme smysly, za tím
daleko zaostává.“
Ne každý může žít v samotě
a odloučenosti, aby mohl
nepřetržitě opakovat slova Ježíšovy
modlitby. Jak se potom
k vnitřní modlitbě může
dopracovat člověk žijící
uprostřed ruchu světa? Tuto
otázku položil poutníkovi jistý
soudce. Poutník mu přečetl
poučení sv. Petra z Damašku:
„Bez ustání se modlit znamená
myslet v každém okamžiku, na
každém místě a při každé činnosti na Boha.
Když vidíš světlo, vzpomeň si na toho,
který ti je daroval; když vidíš nebe, zemi,
moře a všechno, co je v něm, žasni a veleb
toho, který to všechno stvořil; když si oblékáš
šaty, mysli na toho, od koho jsi je dostal
jako dar; a děkuj tomu, který se stará
o tvůj život. Jednoduše – ať ti je každý pohyb
příležitostí myslet na Boha a velebit ho.
Tehdy se budeš bez přestání modlit a tvoje
duše bude přitom pociťovat velkou radost.“
Z Víťazstvo Srdca 126/2019
přeložil -dd-
Vyšlo v časopise Světlo 22. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
