„
Viděla jsem očistec. Byla jsem zavedena do jedné hluboké propasti a do velmi rozlehlé místnosti.“ Takto popisuje stav mezi nebem a peklem známá vizionářka blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová.
Přestože v Katechismu Katolické církve toho o očistci nenajdeme mnoho, mnozí svatí nabízejí k tomuto tématu bohaté výpovědi s poměrně konkrétními popisy toho, co prožívají duše v očistci. Shrnuty jsou například v knížce
Utrpení a radosti očistce z roku 1936 (Zachej.sk, 2015). Jejím autorem je teolog a pedagog Franz Spirago, který se narodil v Rakousku a působil v Čechách.
Je to čtení pro ty, kteří věří v dogma Katolické církve o tom, že každá duše v okamžiku smrti předstupuje před Boha k osobnímu soudu. Rovněž je dogmatem od 13. století nauka o posmrtném očišťování.
Jak vysvětluje pro deník Postoj kněz Anton Ziolkovský, který vyučuje fundamentální teologii na Bohoslovecké fakultě v Bratislavě,
smrtí se ztrácí možnost získat nějaké zásluhy. Má-li člověk v okamžiku smrti lehké hříchy, které neolitoval nebo neodčinil časné tresty za hříchy, vstupuje do očistce. „
Pod očistcem chápeme proces, ve kterém se duše očišťuje, aby mohla hledět na Boha, v tom spočívá věčná blaženost. Protože jsme poznamenáni následky dědičného hříchu, většina lidí umírá ve stavu, kdy potřebuje toto očišťování.“
Katolíci se mohou setkat s námitkou, že očistec se v Bibli nezmiňuje.
Ačkoli Písmo svaté přímou zmínku o očistci neobsahuje, podle Ziolkovského přece jen
už ve Starém zákoně nacházíme, že duše, které zemřely v hříchu, potřebují očišťování. K tomu jim může pomoci modlitba žijících. Juda Makabejský nařídil vykonat smírnou oběť za mrtvé, aby byli zbaveni hříchu (2 Mak 12, 46).
„
Církev převzala nauku o provizorním „vězení“ zesnulých a z toho se vyvinula nauka o očistci. Toto přesvědčení nacházíme u mnoha církevních otců jako byl Augustin, Řehoř Veliký nebo Cyprián,“ pokračuje Ziolkovský. Tato nauka později dostala obecně akceptovanou a viditelnou podobu ve vzpomínce na všechny věrné zesnulé, která se v Církvi slaví přibližně tisíc let.
Víra v očistec má podle Ziolkovského i své univerzální opodstatnění, protože i v jiných kulturách a náboženstvích existuje přesvědčení o tom, že člověk umírá ve svých morálních selháních, které na zemi neodčinil, a víra v to, že existuje způsob, aby se tak stalo.
„Pokud bychom odmítali katolickou nauku o očistci, museli bychom připustit reinkarnaci, která fakticky řeší tentýž problém, nebo připustit, že peklo neexistuje – a pokud, tak jen dočasně. Tato teorie o apokatastázi byla Církví odmítnuta,“ uvádí Ziolkovský. Představa, že zlo nebude potrestáno, protiřečí i lidské touze po spravedlnosti.
Do nejspodnější části
mají přístup i ďáblové
Pojďme si trochu zalistovat v knížce Spiraga. Nejen Anna Kateřina Emmerichová, ale i další svatí popisují očistec jako propast či jámu. Avšak podle svědectví svatých se některé duše očišťují i na zemi. Většinou je to na místech, která nějak souvisela s jejich životem. Podle blahoslavené Kláry Moesovy duše vlažných křesťanů, kteří zanedbávali nedělní mši, bývají často po smrti odsouzeni stát před dveřmi kostela, a to na dlouhá desetiletí.
Jiná zjevení hovoří o duších, které si odpykávaly tresty za hříchy například ve vězení (případ jistého soudce) nebo v klášterní cele (řeholní sestra). Anna Kateřina Emmerichová viděla duši šlechtice, který se ve válce dopouštěl ukrutností. Po smrti byl přikován řetězem k hoře a vysvětloval, že by se mu pomohlo odsloužením mše svaté.
Za zmínku stojí i zjevení svaté Františky Římské (zemřela 1440), podle níž má očistec tři úrovně: „
Nejspodnější je peklu nejbližší, tam mají přístup i ďáblové.“ Stejně se vyjádřili i další vizionáři. Svatí také hovoří o tom, že do vrchnějších úrovní očistce mají naopak přístup andělé, kteří mohou utěšovat duše. Andělé strážní prý nosí duším v očistci zprávy o tom, co se děje na zemi.
Z výpovědí svatých se dozvídáme i to, že Panna Maria chodí do očistce a pomáhá duším. Svatý Alfonz Maria Ligouri říká, že Matka Boží vchází do očistce na každý svůj svátek a osvobozuje mnoho duší. Podle Kláry Moesové navštěvuje Maria ty duše, které ji během života uctívaly.
Čas
Podle toho, co říkají světci, pobyt v očistci obvykle není krátkou záležitostí.
Dominikánovi Heinrichu Susovi (zemřel 1365) bylo vyjeveno, že někteří lidé tak rozhněvali Boha, že musí být v očistci až do soudného dne, přičemž nemohou rozpoznat, zda jsou v pekle, nebo očistci. „
Jsou to bezbožní hříšníci, kteří pokání odkládali až na konec života,“ cituje kniha dominikána.
Jiní svatí vypovídají, že někteří musí trpět v očistci adekvátní čas k tomu, kolik let žili hříšně. „
Nejkratší čas jsou v očistci lidé dobromyslní, milosrdní a soucitní a potom ti, kteří se nebojí smrti a důvěřují Bohu,“ vypráví Marie Anna Lindmayrová.
Z výroků svatých o čase v očistci vyplývá, že
čas tam plyne jinak než na zemi. „
Ani dlouhá léta prožitá v chudobě, zármutku a nemoci na tomto světě se nedají porovnat s jedinou hodinou utrpení v očistci,“ vzpomíná Marie Dionyse z řádu Navštívení (zemřela 1653).
Právě otázka času může působit při čtení o očistci bizarně. Kněz Ziolkovský upozorňuje, že na toto očišťování
nelze používat kategorii času. „
U očistce je lepší mluvit o stavu očišťování než o místě. Každá duše má vlastní čas očišťování, čas přípravy na setkání s Pánem. Očistec je přechodnou situací,“ vysvětluje.
Podle svědectví omilostněných duší nemusí být tato „přestupní stanice“ nic příjemného.
Spiragova kniha zmiňuje případ stigmatizované řeholnice svaté Kateřiny de Ricci (zemřela 1584), která žila od 14 let v dominikánském klášteře. Svatá Kateřina si od Boha žádala možnost vytrpět trest za duši v očistci. Bůh ji vyslyšel, a tak 40 dní cítila, že je v pravém ohni. Kdo v té době k ní přišel, mohl se domnívat, že má v pokoji rozpálenou pec. Spolusestry, které se jí dotkly, si údajně popálily prsty.
O plamenech, žáru a velké horkosti mluví i další světci. Jenže je zde i zima, o které mluví Anna Kateřina Emmerichová či páter Pavel von Moll. „
Chlad, který pociťují některé duše v očistci, je stejně nepříjemně intenzivní jako velké vedro,“ cituje kniha benediktina von Molla.
Na rozměr utrpení v očistci je třeba dívat se optikou věčnosti. „
Duše, která přijde do očistce, zahlédne u zvláštního soudu Boží tvář, proto ho miluje nejčistší a nejdokonalejší láskou. Ta v duši působí nesmírně vřelou touhou znovu zahlédnout Boha a těšit se z jeho přítomnosti,“ uvádí Klára Moesová.
Podle františkánské sestry Marie Fidelis Weissové (zemřela 1923), jakmile se duše odloučí od těla, zahlédne Boha v celé jeho slávě, ale jen na okamžik. Dokonce samotná duše „
nechce vyjít z očistce, dokud není dokonale čistá“.
Jak dodává i Anton Ziolkovský,
podstatou očistce je, že člověk nemůže hledět na Boha, což mu způsobuje utrpení. „
Očistec se chápe jako předsíň nebe, ne jako dočasné peklo. Každá duše ve stavu očišťování má jistotu, že se dostane do nebe,“ říká.
Vzájemná pomoc
„
Pomáhejme jim tedy a slavme jejich památku. Vždyť pokud Jobovy syny očišťovala otcova oběť, proč pochybuješ, že naše oběti za ty, kteří zemřeli, jim přinesou nějakou útěchu?... Nezdráhejme se pomáhat těm, kteří zemřeli, a obětovat za ně modlitby,“ cituje Katechismus Katolické církve svatého Jana Zlatoústého.
Spirago ve své knize uvádí, že ten, kdo na zemi duším v očistci pomáhal, bude v očistci trpět jen málo nebo vůbec. Duše v očistci se odvděčí svým dobrodincům.
Co může znít překvapivě, podle tvrzení více svatých,
duše již v očistci orodují za své dobrodince. „
Kdybychom věděli, jakou moc mají tyto duše v očistci nad Srdcem Božím, a kdybychom věděli, jaké milosti je možné získat jejich přímluvou, nezapomínali bychom tolik na ně. Musíme se za ně hodně modlit, aby i ony za nás mnoho prosily,“ cituje kniha arského faráře svatého Jana Marii Vianneyho. O přimlouvání se duší v očistci mluví i blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová.
Očistec skončí druhým příchodem Krista na zem. Do té doby můžeme těmto duším pomáhat, na co klade Církev důraz zejména v „dušičkovém“ čase listopadu.
„
Duším v očistci pomáháme přijímáním Eucharistie, modlitbou, pokáním a almužnou. Z toho vyplývá, že za duše v očistci se mohou u Boha modlitbou přimlouvat i Panna Maria a svatí,“ doplňuje Ziolkovský.
Výpovědi svatých o očistci mohou působit na někoho děsivě, jiného mohou fascinovat. Kněz Ziolkovský zdůrazňuje, že tyto představy jsou nanejvýš jejich soukromým zjevením, které
mohou a nemusí být uznány Církví, a navzdory jejich náboženské hodnotě nejsou předmětem teologální víry.
„
Jinými slovy, katolík nemá povinnost věřit v soukromá zjevení. Mohou však povzbudit naši zbožnost a vést k pokání,“ uzavírá teolog Ziolkovský.
Pavol Rábara
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 16. 11. 2020 naleznete
zde
