Jsou lidé, kteří disponují mimořádnými schopnostmi. Mnoha mystičkám a mystikům, ale často i obyčejným lidem, se zjevovali Ježíš Kristus, Panna Maria, či svatí. Někteří lidé mají kontakty s dušemi těch, kteří nás předešli do věčnosti. Známá rakouská mystička Maria Simma komunikovala s ubohými dušemi v očistci celá desetiletí.
Podobné nadpřirozené schopnosti měli mnozí světci, například svatý Jan Maria Vianney nebo sv. Páter Pio. Katolická církev nezpochybňuje takový mimořádný dar u lidí.
Někteří mimořádně disponovaní lidé jsou obdařeni schopností předvídat budoucí události. Sv. Páter Pio již v roce 1968, ještě před svou smrtí, předpověděl poutníkům z Bosny a Hercegoviny: „
Panna Maria brzy navštíví vaši zemi.“ On sám se toho nedožil, ale o 13 let později, v roce 1981, začala zjevení Panny Marie v Medžugorji.
Někteří lidé dokážou předvídat katastrofy. S jednou takovou osobou jsem měl možnost strávit několik hodin během jedné společné cesty domů ve vozidle přepravní služby pro pečovatelky a pečovatele seniorů v Rakousku. V jednom z těchto vozidel jsem se před několika lety vracel na Slovensko ze svého pracoviště v Rakousku spolu se třemi pečovatelkami a řidičem vozidla, který každého z nás rozvážel po odpracování dvoutýdenního turnusu do jeho domova.
Mezi spolucestujícími ženami byla jedna, která měla mimořádný dar. Ani bych jí nevěnoval nějakou zvláštní pozornost a zřejmě bych na ni časem zapomněl jako na mnohé jiné spolucestující během mých nesčetných dlouhých návratů domů ze zahraničí, nebýt její výjimečnosti. Byla to skutečná osobnost. Rozvážná, skromná, neplýtvala zbytečně slovy a mluvila spíše k věci. Nebyla to nějaká vyzývavá krasavice, která muže oslní svým zjevem, přesto však to byla atraktivní žena, aniž by pociťovala potřebu poutat na sebe pozornost. Vysoká, plných tvarů, avšak ne tlustá, prostě byl to kus ženy v tom nejlepším slova smyslu.
Zatímco jiné ženy, se kterými jsem nejednou cestoval, se hlučně bavily, smály se, povídaly jedno přes druhé, ona byla úplně jiná. Zapojovala se do rozhovoru jen tehdy, šlo-li o něco, co opravdu stálo za řeč. Teprve po určité době jsem se dozvěděl, že má výjimečné schopnosti. Přitom to nebyla nějaká spiritistka nebo věštkyně. Byla to věřící křesťanka, která nikdy nevyvolávala duchy a nepraktikovala žádné spiritistické seance.
Jak vyplynulo z rozhovoru během cesty, moje spolucestující nikdy nežádala od Boha nadpřirozený dar, jenže Bůh čas od času svěří nějaké vyhlédnuté lidské bytosti dary, vymykající se z běžného rámce schopností obyčejného smrtelníka. Dostala ten dar a přijala ho s pokorou, aniž by pociťovala potřebu nějak těžit ze svých schopností. Netoužila po obdivu, nebo pozornosti někoho. Chápala svůj dar spíše jako potřebu sloužit bližním.
Během dlouhé cesty se toho namluvilo hodně a na mnohé věci jsem už zapomněl, ale jednu příhodu si budu pamatovat, dokud mi bude paměť sloužit. Ta moje neobyčejná spolucestující bydlela se svou rodinou v Košicích a měla tam okruh přátel, kteří se časem dozvěděli o jejích nadpřirozených schopnostech a respektovali tuto skutečnost. Jeden z jejich přátel pracoval v podniku s třísměnným provozem a chodíval i na noční změny. Na tyto změny cestoval stále stejnou linkou autobusu.
Jednou, den před nástupem přítele na noční změnu, měla zmiňovaná žena s mimořádnými schopnostmi velmi naléhavé zlé tušení. Rozrušeným hlasem telefonovala příteli a naléhavě ho žádala, aby za žádnou cenu nešel druhý den v noci do práce, protože cítí, že se má stát něco velmi špatného. Když se její přítel ptal, o co přesně jde, neuměla přesně specifikovat, jaké nebezpečí mu hrozí, ale každopádně zdůrazňovala, že má velmi zlé tušení. Přítel oponoval, že nemůže bez vážného důvodu vynechat pracovní směnu, ale ona neoblomně naléhala, aby se jakkoli vymluvil na pracovišti a nešel do práce. Přítel vůbec nepřekypoval nadšením, ale slíbil naléhající ženě, že ji poslechne a na noční směnu nepůjde. Své slovo také dodržel a udělal dobře. Ten autobus, kterým měl cestovat na noční, měl totiž strašlivou havárii, při které několik lidí zahynulo, a mnozí byli zraněni. Díky té mé spolucestující bylo v tom osudném autobuse o jednoho pasažéra méně. Snad ani není třeba dodávat, že ten šťastlivec jí bude nadosmrti vděčný za včasné varování. Bůh ví, jak by byl skončil, kdyby seděl v tom autobusu.
Když jsem později při jedné příležitosti pátral po okolnostech oné strašlivé nehody autobusu,
dozvěděl jsem se od jedné pamětnice: „
Ano, slyšela jsem o tom. V Košicích, na Furči, opravdu došlo svého času k velké havárii autobusu, při které byli mnozí zraněni a mrtví.“
Chtěl jsem si ještě někdy znovu popovídat s hrdinkou tohoto příběhu, ale od naší společné cesty domů jsem se s ní už nikdy víc nesetkal. Věřím však, jelikož byla poměrně mladá a v dobrém zdraví, že dodnes žije ve svém bydlišti a pomáhá svým bližním.
Karol Dučák
