Zamyšlení nad evangeliem 32. neděle v mezidobí- cyklus B
Ježíš učil zástupy: „Varujte se učitelů zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud.“ Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár haléřů. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“ (Mk 12,38-44)
DVĚ VDOVY
Dnes bychom mohli nadepsat učení slova Božího, jako Smetana svou operu: „Dvě vdovy“. A podtitul by mohl znít: „O špatné a správné zbožnosti.“
Svět zná dodnes zbožné lidi v dvojí podobě, jak to ukázal už Pán Ježíš: Jedna je odstrašující podoba předstírané zbožnosti, zbožné přetvářky farizeů všech století. Ti zneužívají náboženství ke svým sobeckým cílům: buď k politickému pletichaření, nebo k tahání peněz z důvěřivých lidí. Nic jim není svaté. Předstírají zbožnost, jen když jim to nese.
Druhá podoba zbožnosti je zbožnost dvou vdov z dnešního čtení slova Božího: vdovy ze Sarepty a zbožnost vdovy u chrámové pokladnice. Obě se klidně dělí o poslední v důvěře, že Bůh neopustí toho, kdo dává v lásce.
Týká se ta výtka jen farizejské zbožnosti lakomých kněží, kterým jde jen o peníze? Vede nás slovo Boží dnes jen k tomu, abychom takové zjevy špatnosti v církvi, zneužívání náboženství, hlasitě pranýřovali, ukázali na takové případy prstem: „Jo, to tam a tam je takový kněz...“ Nebo se to týká také nás, že raději vykonáme „dlouhé modlitby“ - jdeme radši do kostela, než abychom šli pomoci bližnímu, který je v nouzi?
Mluvil jsem jednou s úředníkem, který měl na obci na starosti pečovatelskou službu. Říkal mi: „Myslel jsem, když jsme s tím začínali, že se nám budou hrnout především vaši lidé, věřící katolíci, ale ono nic. Máme tolik bezmocných lidí, kteří si nemohou jít sami nakoupit, kteří leží stále sami a potřebují, aby je někdo navštívil, pohovořil s nimi; - kteří by byli vděčni, kdyby jim někdo občas přišel přečíst něco z knihy nebo z novin. Když vaše věřící žádáme o pomoc, říkají nám, že dobré skutky se za peníze nedělají - za to pečovatelství je odměna. Jenže, pane faráři, oni ti vaši tu péči o potřebné kolem sebe nedělají ani za peníze, ani zadarmo. Do kostela chodit mají čas, na pouť mají čas, ale donést babičce v sousedství mléko, na to už čas nemají.“ - Co myslíte, měl ten úředník pravdu?
Samozřejmě, není to tak u všech lidí. Ale bojme se, abychom někdy také tak nejednali. Bůh dává přednost lásce k bližnímu před obětí - i před účastí na nedělní bohoslužbě.
Prosme dnes, abychom získávali stále víc z ducha dnešních dvou vdov:
z hlubokého spolehnutí se na Boha, z důvěry, že z dobrého skutku nikdo nezchudne, že neumře hladem nikdo, kdo s upřímností a bez vypočítavosti pomohl v nouzi bližnímu.
