4. listopadu je v Katolické církvi den památky sv. Karla Boromejského, arcibiskupa milánského, který je patronem biskupů, duchovních rádců, katechetů, nemocných, boromejek, kněžských seminářů, diecéze Lugano. Je taky vzýván
proti moru a zažívacím nemocem.
Časy, ve kterých se vyznamenal jako světlý vzor obětavého duchovního pastýře, do jisté míry připomínají současnost, ve které národy světa zápasí s onemocněním SARS-CoV-2.
Když v roce 1576 postihla věřící jeho arcidiecéze morová rána, obětavý světec nezavíral kostely a ani on sám se nevyhýbal nemocným ve svém arcibiskupství, ale naopak, ve zvýšené míře se neúnavně staral o své věřící a byl s nimi v neustálém kontaktu. Sám se hodně modlil, postil a pro odvrácení moru konal kajícné pobožnosti, čímž se pro Katolickou církev stává inspirací i v současnosti.
Svatý Karel Boromejský (italsky Carlo Borromeo, v latinizované podobě Carolus Borromeus) patří k nejušlechtilejším osobnostem v dějinách Katolické církve. Jeho církevní kariéra byla vskutku impozantní navzdory tomu, že zemřel ve věku pouhých 46 let.
Už v sedmi letech byl přijat do stavu kleriků, ve dvanácti mu dal milánský arcibiskup první beneficium - trvalé právo na úřad opata, z něhož mu plynul důchod, takzvané obročí. Karel se ho však dobrovolně vzdal a přislíbil darovat beneficiální zisk chudým. V devíti letech mu umřela matka a otec ho potom poslal do Milána studovat latinu. V roce 1552 začal jako čtrnáctiletý studovat právo na pávijské univerzitě a o sedm let později studium ukončil doktorátem z římského a církevního práva. Karel měl necelých 22 let, když byl v lednu 1560 jmenován kardinálem a krátce nato administrátorem milánského arcibiskupství. Přitom v té době nebyl ještě ani knězem. Jeho kněžské svěcení se konalo 17. července 1563 a je přímo neuvěřitelné, že už v prosinci téhož roku byl Karel Boromejský vysvěcen na biskupa. Měl v té době pouhých 25 let! V květnu 1564, ve věku necelých 26 let, se stal milánským arcibiskupem a zůstal jím po celý zbytek života. A koncem roku 1565, krátce po dovršení věku 27 let, měl dokonce převzít papežský úřad po svém strýci, papeži Piovi IV. Právě jeho totiž chtěli kardinálové v konkláve zvolit za nového papeže. On je však od tohoto záměru odradil a tak se novou hlavou Církve stal dominikán Michele Ghislieri se jménem Pius V..
Jak je možné, že tento potomek bohatého italského šlechtického rodu za krátkých 46 let svého života prožil tak pohnutý život a vykonal tak velkolepé dílo pro Církev? Čím vším ve svém životě prošel?
Světlo světa spatřil 2. října 1538 v severoitalském městečku Arone, na západním břehu jezera Lago Maggiore, jako druhorozený syn bohatých a významných rodičů. Jeho otcem byl hrabě Gilbert Borromeo, matka pocházela z rodu Medici a její bratr Gianangelo de'Medici se koncem roku 1559 stal papežem, který přijal jméno Pius IV.
Tato skutečnost radikálním způsobem ovlivnila život budoucího světce. Nově zvolený papež Pius IV. brzy po svém zvolení povolal k sobě do Říma Karla a jeho staršího bratra Federica a oběma zajistil významné postavení. Zatímco starší Federico byl jmenován velitelem papežského vojska a pověřen státnickými úkoly, Karla, který krátce předtím získal doktorát civilního i církevního práva, si papež vyhradil pro sebe jako svého tajemníka, přičemž ho pověřil několika významnými církevními funkcemi. Karel měl necelých 22 let, kdy byl v lednu 1560 jmenován kardinálem a krátce nato administrátorem milánského arcibiskupství s povinností zůstat v Římě.
Šlo o klasický případ nepotismu (dnes bychom řekli rodinkářství), který značně poškodil kredit Katolické církve. V případě Karla Boromejského však výjimka potvrdila pravidlo a z Karla Boromejského se stal jeden z nejužitečnějších služebníků Katolické církve. I přes na svůj věk neuvěřitelně vysokému postavení zůstal pokorný a skromný. Zpočátku se zdráhal přijmout kardinálský úřad a s pláčem prosil papeže, aby ho té hodnosti zbavil. Vždyť v té době nebyl ještě ani knězem. Neoblomný papež však navzdory obviněním z rodinkářství vycítil velikost ducha svého synovce, proto jeho prosbě nevyhověl. Pozdější vývoj událostí potvrdil správnost jeho rozhodnutí.
Snad největší Karlovou zásluhou byl jeho osobní přínos k dokončení Tridentského koncilu a především k uvádění koncilních rozhodnutí do života. Zasloužil se o zvýšení církevní disciplíny, zakládání seminářů pro nové kandidáty kněžství a o sestavení nového římského katechismu, misálu a rubrik.
Paradoxně ještě i po smrti staršího bratra Federica v roce 1562 měl možnost zříci se církevní dráhy a věnovat se civilnímu povolání. Jeho bratr totiž nezanechal potomstvo a tak se očekávalo od Karla, že se stane pokračovatelem rodu. Jelikož v té době ještě nebyl vysvěcen na kněze, mohl mu strýc papež udělit všechny potřebné dispenzy k uzavření svátostného manželství. Karel však na takového něco nepomyslel. V té době byl již pevně odhodlán stát se knězem a plně se věnovat církevní službě. Jeho kněžské svěcení se konalo 17. července 1563 a už v prosinci téhož roku byl Karel Boromejský ve věku 25 let vysvěcen za biskupa.
V květnu 1564 se stal milánským arcibiskupem a zůstal jím po celý zbytek života. Do Milána však mohl odjet až v září roku 1565. Jeho angažovanost v koncilním dění a povinnosti v papežské kurii totiž vyžadovaly jeho přítomnost v Římě, takže správu arcidiecéze měl na starosti generální vikář Mons. Niccolo Ormaneto z Verony, velmi schopný muž, který na podnět svého arcibiskupa hned po příchodu do Milána svolal diecézní synod, v roce 1564 založil seminář a začal reformovat ženské kláštery.
Až v září roku 1565 se Karlovi podařilo odjet z Říma do Milána v hodnosti nejen arcibiskupa, ale i papežského legáta. Brzy nato ho však narychlo povolali do Říma k těžce nemocnému strýci papeži, který zemřel v jeho náručí 9. prosince 1565. Po smrti strýce papeže zůstal Karel v konkláve a právě jeho chtěli kardinálové zvolit novým papežem. On jim však tento záměr rozmluvil a tak byl papežem zvolen dominikán Michele Ghislieri se jménem Pius V. Sám Karel byl novému papeži v mnohém nápomocný a později se o něm vyjadřoval v superlativech. Nově zvolený papež Pius V. navrhoval Karlovi, aby zůstal v Římě, on se však nenechal přesvědčit a definitivně odešel do Milána.
Práce v milánském arcibiskupství, které osmdesát let nemělo svého pastýře a bylo velmi zanedbané, měl nadmíru. Tato arcidiecéze vždy patřila mezi největší v Církvi a v posledních letech Karlova působení zde bylo více než 750 farností, přes 3 200 kněží (z toho 1 200 řeholních), více než tisíc řeholních bratrů, 3 400 řeholních sester, bylo zde i 74 886 bratrstev a jiných nábožných sdružení, domovy pro osamělé dívky a ženy (svobodné dívky, vdovy, opuštěné manželky, dívky bez dozoru, kajícnice i prostitutky, které se v domovech převychovávaly), 24 charitativních středisek, zajišťujících pomoc pro přibližně sto tisíc chudých, také útulky pro nemocné, staré, choromyslné, sirotky, žebráky, atp.
Zvládnout správu tak rozsáhlého arcibiskupství vyžadovalo mimořádnou inteligenci a přímo nadlidské úsilí. Karel to zvládal přímo excelentně. Především zreorganizoval arcibiskupství, které rozdělil na dvanáct obvodů: šest ve městě a šest na venkově. Nově uspořádal i farnosti. Povznesl na vyšší úroveň kněžský seminář, který založil v roce 1564 generální vikář Mons. Niccolo Ormaneto z Verony.
Neuspokojil se však s tím a založil v Miláně i tzv. Helvétské kolegium pro švýcarské seminaristy a další takzvané malé semináře pro mladší kandidáty kněžství. Nezapomínal ani na nemajetné zájemce o vzdělání. Pro chudé univerzitní studenty nechal postavit v Pavii kolegium, dokončené v roce 1568. Založil milánskou univerzitu Brera, která byla otevřena v roce 1572 a podpořil založení vícero kolegií, které měly na starosti většinou řeholníci. Velmi si zakládal na osobním kontaktu s věřícími. Pěšky několikrát prošel celé rozsáhlé arcibiskupství a navštívil všechny jeho farnosti. Osobně kázal při mších svatých a rozdával svaté přijímání těm, kteří chtěli. Dohlížel na stav kostelů, bohoslužebných a všech posvátných předmětů, i na chování kněží a věřících během bohoslužeb a pobožností.
Tento horlivý milánský arcibiskup se však zajímal také o každodenní život věřících. Chtěl vědět, jestli světí sváteční dny a zachovávají přikázané půsty, jestli nejsou vydíráni nebo okrádáni, jestli nežijí v konkubinátu, podporují dobročinnost a jak v arcidiecézi fungují charitativní zařízení. Velmi si potrpěl na disciplínu a pořádek v klášterech a přísně dohlížel na morálku zaměstnanců arcibiskupství. Tam, kde se žádala náprava, arcibiskup energicky, ale ohleduplně zasáhl. Hodně sil ho stál i boj s protestanty, kterých bylo v arcidiecézi hodně.
Karel byl přísný, ale také laskavý, obětavý a chápavý. Především však šel příkladem. Zřekl se drahých mešních rouch, žil přímo nuzně a vedl k tomu i své věřící. Jedl velmi málo, od roku 1577 dokonce s výjimkou velkých svátků jen jednou denně, a to chléb, vodu, ovoce a zeleninu. Důchody z rodičovských majetků věnoval chudým a Církvi. Na chod seminářů věnoval i vlastní zděděný majetek po otci. Dědictví po bratrovi prodal a peníze rozdal chudobným.
Neúnavné zavádění reforem a důraz na zachovávání pořádku však nebylo všem po vůli a proto měl Karel Boromejský i úhlavní nepřátele, nevyjímaje z toho řeholníky. Přežil dokonce i atentát, když na něj při modlitbě v kapli vystřelil řeholník, jistý fra Girolamo Donato. Žádná protivenství však nemohla neúnavného arcibiskupa zlomit.
Největší osobní hrdinství a bezmeznou obětavost prokázal Karel Boromejský během moru, který vypukl v Miláně v srpnu 1576. Byl v té době na pastorační vizitaci mimo Miláno, ale když se dozvěděl o pohromě, bez jakéhokoli otálení spěchal do svého působiště. Dne 9. září odkázal v testamentu celé osobní jmění hlavní milánské nemocnici a plně se vložil do služby nemocným a umírajícím. Nedbal na nebezpečí, a když ho napomínali, aby byl opatrný, odpověděl, že dobrý pastýř dá i život za své ovce.
K odvrácení moru konal kající pobožnosti, modlitby a postil se. Mor pominul na Vánoce 1577, po více než ročním trvání a vyžádal si v Miláně 18 000 obětí. Karel navzdory neustálému kontaktu s nakaženými prožil v naprostém zdraví i tuto zkoušku, díky které se navždy zaskvěl v paměti lidí. Nepovažoval však vypuknutí moru za náhodu, ale za Boží trest a vážné varování do budoucnosti.
Na konci životopisu světce je třeba zmínit, že byl dost zcestovalý. Čtyřikrát navštívil Řím a čtyřikrát byl v Turíně, kde vzdal úctu vzácné relikvii - Turínskému plátnu. Jelikož se milánské arcibiskupství rozprostírá i do Švýcarska, navštívil i tyto části své arcidiecéze. Se zvláštním posláním (především jako apoštolský vizitátor) procestoval severoitalské diecéze Cremonu, Bergamo a Bresciu. V roce 1580, v době pobytu v Castiglione delle Stiviere, připravil na první sv. přijímání dvanáctiletého Aloize Gonzagu, pozdějšího světce.
Karel zemřel v poměrně mladém věku 46 let večer 3. listopadu 1584, zcela vyčerpaný nadlidským úsilím i hladověním. Podle jeho přání ho pohřbili 7. listopadu v jednoduchém hrobě pod podlahou milánského dómu za mohutné účasti lidu, kterému oddaně sloužil až do konce.
Jeho hrob navštěvovalo mnoho věřících s dary za vyslyšení. Svatořečil ho v roce 1610 papež Pavel V. O tři století později svatý papež Pius X. věnoval památce svatého milánského arcipastýře zvláštní encykliku
Editae saepe. Otcové Druhého vatikánského koncilu si jeho památku uctili 4. listopadu 1962 zvláštní slavnostní bohoslužbou pod vedením tehdejšího milánského arcibiskupa Montiniho (pozdějšího papeže Pavla VI.) s oslavným proslovem papeže Jana XXIII.
Svatému Karlu Boromejskému je zasvěceno mnoho kostelů, především v Itálii, a taky kněžské semináře a chlapecká gymnázia. I na Slovensku, v Košicích, je známý Kňazský seminár sv. Karola Boromejského.
Jméno světce nese několik řeholních kongregací a spolků. A také máme řeholní sestry Boromejky, které mají své řeholní domy na Slovensku, v České republice a jiných zemích.
Svatý Karel Boromejský i dnes, a právě dnes, inspiruje, motivuje. Prosme neustále našeho velkého světce, aby orodoval za současnou Katolickou církev v nekompromisním zápase proti agresivním atakům sekulárního světa. Aby naše Církev nikdy nezavírala kostely, ale směle, ovšem s nezbytnou ohleduplností, prosazovala právo na veřejné slavení svého kultu. Amen.
Karol Dučák
Sv. Karel Boromerský
je patronem autora článku
Karola Dučáka
Přejeme Karolovi k jeho svátku
hojnost Božího požehnání,
ochranu Boží Matky
a dnešního světce ...