Otázka: Může Bůh odpustit duši v pekle, žádá-li o milost?
Odpověď: Hmm, ano
Nicméně, je zde „ale“. Pojďme si to vyjasnit - ŽÁDNÁ DUŠE V PEKLE NEMŮŽE být ZACHRÁNĚNÁ.
To neznamená, že Bůh nemůže odpustit duši v pekle, když prosí o milost, ale že duše NEMŮŽE DÁLE ŽÁDAT o odpuštění Boha
z upřímného srdce. Duše v pekle nemohou milovat, odpouštět, nemohou vnímat něco dobrého a upřímného, protože nemohou postupovat, aby mluvili s Bohem láskyplným způsobem.
Když tato duše byla na zemi a nechtěla tvořit společenství s Bohem, vzdorovala milostem Boha; chtěla „být sama.“
Peklo znamená „být sám“ už po celou věčnost.
Bůh respektuje každého svobodnou volbu být sám. Nikdy NIKOHO NENUTÍ; nikdy nikoho nenutí mluvit s ním v nebi, když sám nechce. „Chtít to“ znamená poslouchat Boží přikázání až do konce, důstojně přijímat svátosti, zachovat poslušnost Církvi.
Hřích znamená odmítnutí Boha, a to buď dočasně nebo natrvalo, když hřešíme a odmítáme se vzdát těchto hříchů a vrátit se k Němu.
S Bohem můžeme být spojeni pouze tak, když se ho svobodně rozhodneme milovat.
Nemůžeme však milovat Boha, když se těžce prohřešujeme proti němu, proti svému bližnímu a proti sobě samým: „
Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah — a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život“ (1 Jan 3,14-15). Náš Pán nás upozorňuje, že budeme od něho odděleni, jestliže nepřispějeme na pomoc chudým a maličkým v jejich nouzi: jsou totiž jeho bratry. Zemřít ve smrtelném hříchu, aniž by byl smyt lítostí, a nepřijmout milosrdnou Boží lásku, to znamená zůstat navždy odděleni od Boha v důsledku našeho svobodného rozhodnutí. A tento stav konečného sebevyloučení ze společenství s Bohem a s blaženými je označován slovem „peklo“.
KKC1033
Bůh se NIKDY nemění, VŽDY je milosrdný. Nicméně, duše v pekle jsou sobecké a proti Bohu. NENÁVIDÍ jeho světlo, jeho jméno, jeho tvář a všechno, co se týká Jeho v nich plodí nenávist a odpor. To je „Peklo“; jsou navždy odříznuti od nejúžasnějšího, nejsilnějšího, nejvíce milujícího, nejmírumilovanějšího Otce a Milovníka. Duše v pekle nemá světlo milosti cítit lítost. Ve skutečnosti mnozí církevní otcové věří, že
duše v pekle proklínají a křičí proti Bohu po celou věčnost. (Toto svědectví je také v soukromých zjeveních o pekle od bl. Kateřiny Emmerichové - pozn. editora)
Je to překvapující?
Duše, která se vzpírá Bohu během života, nemůže být jeho přítelem po smrti.
Tato duše se zničí sama díky sobectví a samolibosti, protože je zcela neschopná milovat Boha nebo někoho jiného kromě sebe sama. Faktem je, že
po smrti je neschopná milovat i sebe samu, protože skutečná láska nakonec přichází od Boha. Dá se říci, že duše, která miluje sebe během života nevyhnutelně udělá cokoli, aby si zajistila štěstí po celou věčnost.
Nájdi nás na FB:
ZA KRESTANSKE SLOVENSKO. Co si myslíte o téme? Napíšte nám do FB komentov.
Zdroj:
https://catholicsay.com/
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
