Jsem růženčář. Myslím si o sobě, že se modlím hodně.
Beru to tak, že do svých 44 let jsem se modlil ostudně málo a od té doby to Bohu a člověku vynahrazuji. K pouštnímu otci mám však ještě daleko, jak hned uvidíte.
Už dříve jsem si přestal evidovat všechny odmodlené růžence v kalendáři. Byl to takový maloměšťácký germánský zlozvyk, i bez toho mám díky pravidelnosti modlitebního harmonogramu perfektní přehled.
Mohu relativně přesně říct, že někdy na vrcholu přicházející zimy budu mít odmodlených pět tisíc kusů.
Chápu to jako oběť, každý jeden růženec je odmodlený za jednoho konkrétního člověka a nikdo z nich o tom netuší.
Snažím se přitom, abych svého Pána příliš invazivně neobtěžoval. Například se nemodlím za obrácení všech muslimů na světě, ačkoli by to několik světových konfliktů elegantně vyřešilo. Modlím se jen za to, aby se muslimům pěkně snilo. To je pak už na Pánu, jestli se korunnímu princi Saúdské Arábie zjeví ve snu Panna Maria a bude po wahabizmu.
Jsem růženčář s pětitisícovou aureolou, ale pomalu se začínám ptát:
Jaké mám vlastně výsledky? Není načase, aby se už nějaký ten účinek projevil? Kde je dobré ovoce, které jsem přinesl?
Předběžná odpověď je vhodná k vystřízlivění: Nevím o tom, že by se z nepokřtěných dal někdo pokřtít. Pokud jsem náhodou někde vyvolal něco dobrého, nebyl jsem o tom informován.
Usiluji každý den o jeden klasický zázrak, každý den obětuji po jednom růženci za vyléčení jednoho chronicky nemocného člověka, celkem to dosud činí 1500 jedinců.
Nuže dotyčná nic netušící osoba je na tom na své poměry pozoruhodně dobře, ale na Kongregaci pro kauzy svatých bych to ještě nehlásil.
Něco asi dělám špatně.
Výmluv mám nepočítaně.
Téměř všichni, co by mi měli podle mého neskromného názoru fandit a tleskat, mi mou misi jen ztěžují.
Papež je sympaťák, jednou za čas však vyvolává, zejména v těch letadlech, nějaký ten zmatek. I v Konferenci biskupů Rakouska znám pár sympošů, ale se svou pandemickou politikou se ošklivě vybarvili.
Poté, co se v katolické katedrále očkovalo, začalo se nyní v katolickém kostele tetovat. Děje se to ve frankfurtském kostele Liebfrauenkirche, v diecézi předsedy Konference biskupů Německa.
První adept, dívka se jménem Vanessa Sasová, si tam dala na zdůraznění své spřízněnosti s frajerem vytetovat větu: „
Whatever souls are made of, his and mine are the same.“ Jsem příliš omezený na to, abych rozeznal křesťanský rozměr této sentence.
Oslabuje mě to, stav mé Církve mě obírá o síly.
S výjimkou čtenářů Postoje mě vlastně nikdo nepovzbuzuje k pokračování v růženčařství. V minulosti jsem chodíval v úterky a soboty na růženec v našem vesnickém kostele, byl jsem tam jediný chlap mezi babičkami, teď to při práci a dětech už nestíhám, je ze mě růženčář samotář.
Modlím se sice neúnavně dál, objímám Evropu s růžencem v deseti jazycích, tvrdohlavě si odpálím své
Zdrávas Mária, Gegrüßet seist Du Maria, Üdvözlégy Maria, Ave Maria, Ave o Maria, Je Vous salue Marie, Bucură-te Marie, Weesge Zdravě Marijo, Радуйся Мария - ale zápal jsem měl na začátku větší.
Pro to, co už nějaký ten čas prožívám, existuje v německé literatuře trefný výraz – „útrapy roviny“.
Nevidím ani v dálce kopec před sebou, ani žádnou vrbu, a už vůbec ne oázu, ani náznak fatamorgány. Šlapu monotónním krokem po lhostejné rovině a uvidím, co přijde.
Farář v kázání jednou vyprávěl prý skutečnou příhodu o tom, jak se jeden s mnišskou oddaností modlil brutálně hodně, zatímco druhý se vůbec nemodlil a modlitby ani neznal, jen jednou v obrovské nouzi vyslovil výkřik Otčenáše - a dosáhl zázrak.
Uznávám, že takto může Boží spravedlnost vypadat.
Takové máme náboženství, ono to nefunguje podle pravidla „něco za něco“.
Musím dokonce počítat s možností, že i když v tomto životě ještě dám dalších pět- nebo deset- nebo i dvacet tisíc růženců, že možná stejně budou k ničemu, neboť víru mám stále slabou.
V tomto případě si řeknu: snad to alespoň nebylo na škodu.
Jsem růženčář v pokročilém stádiu. Ani chvíli jsem neuvažoval, že skončím s růžencem. Už jen z pověrčivosti bych to neudělal. Co kdyby se někomu z mých „klientů“ něco stalo? Cítil bych se vinen.
Mohlo by se zdát, že se moje modlitební praxe během těch let v něčem zlepšila. Ano, jsem mimořádně diskrétní, málokdo si mé modlitby všimne.
Ano, nejsem agresivní, když mě někdo přeruší uprostřed desátku. Beru přerušení jako šanci, že se můžu později k tomu vrátit a ještě jednou a jinak rozjímat tajemnost.
Ach ano, když mi začátkem tohoto týdne dvouletý syn vytáhl z úkrytu můj prstový růženec a hodil ho na francouzské pláži do písku a nadobro ho rychlým pohybem nohy pohřbil, jenom hodinu jsem pročesával písek v širším okolí a ani jedno ucho jsem chlapečkovi neutrhl.
Cítím se od té doby nahý, vyplivnutý a amputovaný, jinak nic.
Navzdory mým pokrokům je zřejmé, že
dělám asi něco špatně. Můj klíčový problém spočívá v tom, že ani po odříkání pěti tisíc růženců není ze mě lepší člověk.
Lepší jsem možná během modlitby, tehdy nemám moc jak hřešit, účinek většinou ještě přetrvává pár minut po modlitbě, ale potom...
Stává se ještě i to, že si klidně za volantem odříkám své, nějaký idiotský řidič mi zkříží cestu a najednou nadávám jako pohan. Za chvíli se stydím jako pes, mám obavu ze znehodnocení celé modlitby, nevím, co udělat. Udělám si přestávku, opatrně se vracím k modlitbě a zaplavuje mě pokora.
Časy jsou pohnuté, my poslední mohykáni prohráváme v klíčových zápasech doby. Ne že bych byl plný nenávisti, to ne, ale nosím ve své hrudi hodně sarkasmu, hořkosti a hněvu.
Jsem růženčář, něco dělám zřejmě špatně a prosím růženčářky a růženčáry z čtenářské obce o dobrou radu.
Je to na jedné straně můj osobní problém, očividně nevyzařuji dostatečně půvabnou křesťanskou krásu, aby to přineslo nějaké ovoce.
Za druhé se mi maří, že máme ten problém více.
Ptám se proto i vás: co si myslíte, proč nejsme přitažlivější?
Martin Leidenfrost
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 29. 10. 2021 naleznete
ZDE - Zajímavé jsou i některé
komentáře pod článkem
