Jestli jste byli v Medžugorje, asi jste procházeli kolem sochy malého řeholníka, která stojí nedaleko kostela u zpovědnic. Sám trávil ve zpovědnici 12 - 15 hodin denně a lidé od něj odcházeli posíleni a naplněni pokojem. Přitom měl jiné plány, chtěl být misionářem Východu ... Více se o něm dozvíte v následujícím článku...
Boží něha ve zpovědnici - svatý P. Leopold Mandić
Svatí posvěcují místo, kde žili. Stejně jako František z Assisi svou poustevnu, Antonín Padovu, Jan Maria Vianney Ars, Pius z Pietrelciny San Giovanni Rotondo. V Padově není jen bazilika svatého Antonína. Je zde i malá cela - zpovědnice v klášteře kapucínů na náměstí Svatého Kříže, která se stala předmětem zájmu. Zde svatý Leopold Mandić vyslechl během více než třiceti let bezpočet hříšných příběhů.
Toto "místo" zůstalo nepoškozené při leteckém náletu 14. května 1944, jak malý kapucín předpověděl: "
Kostel a klášter budou zasaženy bombami, ale ne tato cela. Zde Bůh projevoval milosrdenství duším: musí být uchována jako památník jeho dobroty". Život svatého zpovědníka byl uzavřen na ploše těchto několika metrů čtverečních. Není snadné mluvit o jeho životě, protože byl příliš prostý a skrytý před poznáním světa.
Otec Leopold Mandić zpovídal 12 až 15 hodin denně. Jeho zpovědnicí byla maličká řeholní cela, kterou nazývali „salonkem pohostinnosti“. Než začal zpovídat, dlouho se modlil. Když bylo zpovídajících se výjimečně mnoho, tehdy ani nejedl. Ke zpovědi k němu přicházeli lidé z celé Itálie: dělníci, rolníci, inteligence, a také šlechtici, kněží i biskupové. Svatý Otec Pio se často ptal poutníků, kteří k němu přicházeli ze severní Itálie: "
Proč ke mně přicházíte? Máte přece svatého zpovědníka u vás." Myslel samozřejmě otce Leopolda.
Svatý Leopold Mandić se narodil 12. května 1866 v Castelnuově v Dalmácii (dnes je to Herceg Novi v Černé Hoře) ve zbožné katolické rodině. Byl
nejmladším z dvanácti dětí Carloty Zarevićové a Petra Mandiće. Přestože Leopoldova matka pocházela z bohaté šlechtické rodiny a otec svědomitě pracoval, jejich hospodářská situace se stále zhoršovala, ale navzdory tíživým okolnostem jejich víra neochabovala. Řeholníkova sestra po letech vzpomínala: "
Náš tatínek byl svatý člověk, každé ráno chodil na mši svatou a ke svatému přijímání, můj bratr (otec Leopold) byl vždy s ním."
Dům, ve kterém se Bohdan narodil, byl vlastně palácem po bohatých předcích, jeho rodiče však žili na hranici chudoby. Jejich bohatstvím však byly děti a křesťanské ctnosti. Pokřtěn byl 13. června jménem Bohdan (tj. Bohem daný).
Na matku vzpomínal Bohdan často a rád. Říkával: "
Byla to osoba mimořádně soucitná. Za to, čím jsem, vděčím především jí". Byl to citlivý, soustředěný, velmi inteligentní kluk, který se zajímal jen o školu a kostel. Dětské hry mu ovšem pochopitelně nebyly cizí. Jednou hrál s kamarády na pláži před domem kuličky. Hráli o měďáky a jeden z jeho kamarádů stále prohrával, až se dostal do situace, že už neměl žádné mince a ze zlosti vykřikl ošklivou nadávku. Malého Bohdana to velmi mrzelo, vyndal tedy z kapsy všechny mince, které měl a nabídl je tomuto chlapci se slovy: "
To všechno může být tvoje, když mi slíbíš, že už taková slova nebudeš používat". Stiskli si ruku, a bylo dohodnuto. To byla jedna z prvních obětí budoucího bratra kapucína, které rád přinesl pro věc přátelství a jednoty mezi lidmi.
Bohdan vstoupil v 16-ti letech do semináře bratrů kapucínů v Udině - připojeném v roce 1866 k italskému království. Bohdanovo kapucínské povolání se zrodilo ze silné apoštolské touhy. Začínal takto svou cestu, aby se jako misionář vrátil „mezi svůj lid“. Impulsem k aktivnímu apoštolátu byly také františkánské oslavy, zahájené papežem Lvem XIII.
Během dvou let, které strávil v Udině, se snažil upravit si tichem a cvičením svou řečnickou vadu, příšernou unáhlenost, která byla překážkou v jeho touze po komunikaci, vyvěrající ze srdečné a extrovertní povahy. Brzy se stal všestranným vzorem.
Zkušební rok strávil v Bassano del Grappa (Vicenza), kde 2. května 1884 přijal spolu s kapucínským hábitem jméno bratr Leopold. V roce 1885 následovalo tříleté studium filozofie v Padově. 18. června 1887 - jak on sám zapsal -
poprvé slyšel hlas Boží, který k němu mluvil o návratu východních odpadlíků ke katolické jednotě.
Na podzim roku 1888 přesídlil do kláštera Nejsvětějšího Vykupitele v Benátkách, poblíž Židovského ostrova (Guidecca), kde strávil dva roky teologických studií. Poté byl 20. září 1890 v kostele Panny Marie Ochránkyni Zdraví v Benátkách vysvěcen na kněze.
Po vysvěcení se mu zdálo, že naplnění jeho misionářského snu se už přiblížilo. Ihned
požádal představené, aby ho vyslali jako misionáře na Východ. Ale odpověď byla zamítavá. Jeho koktavost byla příliš výrazná a představení ho nepovažovali za vhodného. I další opakované žádosti byly zamítnuty.
Stáhl se do poslušného ticha, do tajemství modliteb za jednotu, do polostínu zpovědnice. Ta se nyní měla stát jeho polem pro misionářské působení a úsilí o usmiřování, které tolik toužil přinést do rodných zemí. Bylo to pole mnohem rozlehlejší než vysněné východní země.
Jeho každodenní mše, prožívané jako ekumenické úsilí, prohlubovala světlo jeho poslání, které z něj potom pronikavě a moudře vyzařovalo ve zpovědnici. V roce 1906 byl poslán do kláštera Svatého kříže v Padově, aby tam věřícím sloužil ve svátosti smíření.
Světec po sobě nezanechal životopis, ale z jeho soukromé korespondence a zápisků, spěšně napsaných na obrázky, nebo z vyprávění jeho spolubratrů víme, že
smíření se s nemožností misijní práce pro něho nebylo snadné. Ještě nějakou dobu otec Leopold dělal, co mohl, pro naplnění své touhy. Intenzivně se učil cizí jazyky. Kromě chorvatštiny znal nejen italštinu a latinu, ale uměl mluvit také srbsky, slovinsky a řecky.
Pán Ježíš neobyčejným způsobem otci Leopoldovi potvrdil, že má zůstat v klášteře v Padově a neodcházet na mise na Východ. Když totiž dával jedné osobě svaté přijímání, ta mu poté, co je přijala, oznámila toto: "
Otče, Pán Ježíš mi přikázal ti říci, že každá duše, které zde pomůžeš ve zpovědi, je tvým Východem."
Otec Leopold ve svých zápiscích z onoho dne poznamenal: "
Od nynějška každá duše, přicházející ke mně, bude pro mě Východem." Byla to rozhodující chvíle, ve které změnil svou vlastní představu povolání a v poslušnosti a s pokorou přijal to, co pro něho připravil Bůh.
"
S každým kajícníkem, který poklekal v jeho zpovědnici, obnovoval slib poslušnosti." Vlastně tak
na cestě naprosté poslušnosti a pokory dosáhl otec Leopold svatosti. Nejednou se choval velmi nekonvenčním způsobem.
Jednoho dne se v jeho cele objevil Giuseppe Chivato, člověk, který se nezpovídal po mnoho let. Rozhodnutí jít ke svátosti pokání za otcem Leopoldem po tak dlouhé pauze bylo pro něj velmi obtížné. Chivato byl v takovém stresu a tak zmatený, že po vstupu do cely zasedl na místo otce, zatímco ten - neřekl nic - poklekl a vyslechl zpověď. Když si Giuseppe po určité době uvědomil svůj omyl, začal se řeholníkovi velmi omlouvat. A tehdy se otec Leopold srdečně zasmál a řekl mu: "
Nic se nestalo. Jdi v pokoji!" Chivato doznal, že tímto postojem získal otec Leopold jeho naprostou důvěru.
Co bylo příčinou toho, že před jeho celou stály dlouhé řady lidí z různých společenských vrstev, toužících po smíření s Bohem? Ti, kteří se u otce Leopolda zpovídali, zdůrazňují, že dokázal – kromě několika vypovězených slov – způsobit, že
lidé odcházeli od jeho zpovědnice plní pokoje, útěchy a posily.
Jeho spolubratři zase zmiňovali, že každého člověka, přicházejícího do jeho cely, otec Leopold přijímal tak, jako by spása celého lidstva závisela na obrácení právě tohoto člověka. K lidem, kteří měli velké potíže s vyznáním svých hříchů, promlouval: "
Já jsem také ubohý a hříšný, i když jsem řeholník a kněz. Kdybych neměl pomoc od Pána Boha, byl bych horší než mnoho jiných lidí."
Otec Leopold se oddával jemu svěřené službě s velkou obětavostí. Prakticky se nepohnul ze své maličké cely, přilepené ke kostelu.
Nikdy neměl dovolenou – vůbec žádný volný den, dokonce i když byl nemocný a měl horečku. Nevšímal si nesnesitelného letního úpalu, ani tuhé zimy - ačkoli ve zpovědnici neměl žádné topení.
Mnoho lidí, když vidělo tak přísné zásady otce Mandiće, žaslo nad tím, že z něj přesto vyzařovala Boží radost. Takto odpověděl všem, kteří se divili tomu, že celé dny pobývá ve zpovědnici: "
To je celý můj život. Já tu nic neznamenám, opravdu nejsem k ničemu. To Bůh působí."
Svatý Leopold Mandić si byl jistý, že je s ním Ježíš, když zpovídá nebo slouží mši svatou. Říkával: "
Když mám štólu, nebojím se nikoho."
Když ho obviňovali, že je příliš mírný a velmi snadno uděluje rozhřešení, odpověděl: "
Já a mírný? Ale jestli lidé přijdou a kleknou si přede mně, není to snad dostatečný důkaz toho, že touží po Božím odpuštění?"
Jindy svým spolubratřím vysvětloval: "
Podívejte, vždyť on sám nám dal příklad! My za duše neumíráme; to on vylil svou božskou krev. Musíme s dušemi zacházet podle příkladu, který nám zanechal." Při jiné příležitosti řekl: "
Pokud mě Ukřižovaný pokárá za to, že jsem byl ,příliš shovívavý', odpovím mu: ,To ty jsi mi dal špatný příklad, Pane! Já mám ještě daleko k takovému bláznovství, že bych zemřel za duše!'"
Otec Leopold byl mírný k hříšníkům, ale nekompromisní ke hříchům, které jsou pramenem všeho lidského neštěstí, a obzvláště co se týče hříchů proti životu, čistotě, manželství a rodině. Jednou přišel do zpovědnice muž, který zrazoval svou ženu, a nepovažoval to za hřích. Otec Leopold mu ostrými slovy objasnil, jak velké utrpení tím způsobuje Kristu, ženě, rodině i sobě samému. Zpočátku se muž bránil, ale po jisté době se slzami v očích vyznal své hříchy a slíbil nápravu. Potom se u otce Leopolda pravidelně zpovídal a stal se příkladným katolíkem.
Co dávalo otci Leopoldovi sílu a odhodlanost, aby vydržel a uplatňoval tak přísné zásady, jaké si předsevzal? Jeho klíčem k úspěchu byla mše svatá, kterou označoval jako "
zbraň ve vítězstvích nad dušemi hříšníků".
Vstával za úsvitu, aby den začínal slavením Eucharistie, na kterou si zvykl připravovat se dlouhou modlitbou o samotě. Hned po ní sedal ve své maličké cele - zpovědnici a zůstával tam po celý den k dispozici kajícníkům. Když nezpovídal, využíval každou volnou chvíli k modlitbě. Jak zmiňují jeho spolubratři a představení: "
Takový životní styl zachovával po 40 let, bez jediného slova stížnosti."
Otec Leopold tak mohl žít, protože se zamiloval do Boha, doufal bezmezně v jeho milosrdenství. Říkal: "
Naše činy mají hodnotu jen natolik, nakolik jsou konány z lásky k Pánu Bohu."
Po mnoha hodinách ve zpovědnici končil otec Leopold svůj den modlitbou, protože, jak zdůrazňoval: "
Hluboké náboženské reflexe jsou plodem horkého setrvávání v noci na modlitbě před eucharistickým Ježíšem."
Jeho spolubratři ho často nacházeli v kapli, kde na kolenou zjevně zápasil se spánkem. Když mu ale říkali, aby si přece šel odpočinout, odpověděl: "
Těm, které zpovídám, dávám lehké pokání, proto musím za ně sám zbytek pokání odčinit."
Otec Leopold často opakoval, že
cokoli na zemi děláme, musíme dělat v přítomnosti Boha, a tehdy bude celý náš život nepřestávající modlitbou. A vlastně složil takový slib – slib zůstávat stále v přítomnosti Boha, stále na něj myslet. Vroucně vyzýval kajícníky k vřelé modlitbě. Připomínal: „
Svaté evangelium vypráví, že jediný pokyn Krista Pána postačil k utišení bouře na moři. Za dva tisíce let náš Pán tu moc neztratil, On je věčný a to stačí."
Když k němu přicházeli lidé, kteří již ztratili naději, říkal: "
Když to vypadá, že už je vše ztraceno, Ježíš podává ruku Petrovi, který se pro nedůvěru topí ve vlnách, a říká: »malověrný, proč jsi pochyboval?«"
Otec Leopold neustále zdůrazňoval: "
Podle řádu stanoveného Bohem a podle běžného působení Boží prozřetelnosti nám každé dobro má být dáno prostřednictvím modlitby."
Otec Leopold měl některé neobyčejné dary. Jedním z nich, který mu velmi usnadňoval službu ve svátosti smíření, byl
dar „vhledu do lidského svědomí“. Jeho penitenti vzpomínají, že měli pocit, že otec Leopold zná jejich hříchy dříve, než mu je vůbec vypoví, a často je vedl, pomáhal jim vyslovit ty, na které zapomněli, nebo byly pro ně těžké k vyznání.
Typický je následující
příběh:
Kdysi (otec Leopold) na ulici míjel neznámého na kole. Díval se na něj pohledem tak pronikavým, že se tamten ozval: "
Stalo se něco, otče? Můžu vám nějak pomoci?"
"
Pojď se mnou do kostela!" odpověděl mu na to otec Leopold.
A ten člověk, který se 40 let nezpovídal a ještě se chlubil, že nevěří v Boha, a ponižoval Církev i kněze, šel za ním, vyzpovídal se a od té doby žil jako příkladný křesťan. Všem pak vyprávěl, že pohled otce Leopolda jím přešel skrz naskrz jako meč a znemožnil mu odpovědět záporně na jeho pozvání.
Známé jsou také
příklady uzdravení, uskutečněných na zásah svatého Leopolda prostřednictvím Nejsvětější Panny Marie, k níž měl řeholník velkou zbožnou úctu a ke které vždy posílal penitenty, kteří potřebovali zvláštní milosti, prosící za úmysly obzvláště náročné.
Zmiňme alespoň jeden z příběhů těchto uzdravení.
Otci Leopoldovi v roce 1928 řekli, že jedna holčička umírá na zánět mozkových blan. Otce Leopolda to velmi zasáhlo, poprosil tedy o jablko, požehnal ho a řekl: "
Dej ho holčičce a Matka Boží ho uzdraví." A ona, sotva ho snědla, byla zdravá. Rychle se k němu vrátili, aby mu to řekli. Odpověděl: "
To Matka Boží. Ó Panno přeblahoslavená! Jak jsi dobrá!"
Svatý Leopold dostal od Boha také
dar prorocké vize, týkající se tragických událostí 2. světové války. Toto vidění sám komentuje následovně: "
Té noci," promlouval 23. března 1932 s hořkým pláčem, "
mi během modlitby Pán otevřel oči a uviděl jsem Itálii v moři ohně a krve." A už během trvání války, když se ho ptali na to, jestli bude Padova bombardována, odpověděl: "
Bude bombardována, a to velmi. Také tento kostel a klášter utrpí, ale ne tato cela. V ní totiž Bůh ukázal lidem tak mnoho milosrdenství, že zůstane nedotčena jako viditelný znak jeho dobroty." A tak se také stalo. Pět velkých bomb zničilo 14. května 1944 kostel a část kláštera, ušetřena byla jen malá cela otce Leopolda.
Při 50. výročí svého kněžského svěcení otec Leopold řekl svým řeholním spolubratřím: "
Narodili jsme se k práci. Je to velká radost, mít co dělat. Prostě Pána Boha, abychom mohli umřít z apoštolských těžkostí."
29. července 1942 zpovídal bez chvíle odpočinku a vyzpovídal 50 kněží a pak strávil celou noc na modlitbách. Ráno 30. července otec Leopold obzvlášť prodloužil svou přípravnou modlitbu na mši svatou. Když se šel obléct do liturgického oděvu, omdlel. Přenesli ho na lůžko a k vědomí se probral ve chvíli svátosti pomazání nemocných a zesnul, neustále opakujíc poslední slova modlitby Zdrávas Královno, s rukama nataženýma k nebi, téměř jakoby kráčel něčemu vstříc.
Superior, otec Benjamin, v kanonizačním procesu vypověděl: "
Já, který jsem při něm byl v jeho posledních chvílích, jsem přesvědčen, že při jeho přechodu do věčnosti byla Matka Boží. Zemřel, opakujíc modlitbu Zdrávas Královno. Když došel ke slovům »Ó milostivá, a nad všechna pobožná, ó přesladká Panno Maria!«, pozvedl se a s radostí, vztahujíc ruce vzhůru, jako by se chtěl dotknout něčeho předivného, odešel..."
Pro otce Leopolda se smrt stala branou do nebe.
V životopisu světce se dočteme: Bezprostřední příčinou smrti otce Leopolda byla rakovina žaludku. Profesor Enrico Rubaltelli, jeho lékař, uvádí, že
v posledních dnech svého života musel velmi trpět, protože kvůli nemoci zažívacího ústrojí nemohl přijímat žádný pokrm a nervový systém měl velmi citlivý. Prakticky tedy zemřel hladem. Přesto zůstal až do konce přívětivý a trpělivý.
Ať neobyčejný příklad otce Leopolda
vlévá do našich srdcí důvěru
v nekonečné Boží milosrdenství,
které můžeme zakusit pokaždé,
když klekáme ve zpovědnici
a se zármutkem vyznáváme své hříchy
– i v sílu důvěřující modlitby.
Ať je pro nás vzorem úplného odevzdání se
nám svěřeným úkolům
a pokorného hledání a přijímání Boží vůle
v našem životě
– bez ohledu na naše vlastní plány.
Především ať je ponaučením,
jak docházet ke svatosti tam,
kam nás Bůh postavil,
prostřednictvím lidí, mezi nimiž jsme,
v našem každodenním, obyčejném životě.
Ukazatelem ať jsou pro nás slova svatého otce Mandiće: „
Nejsou nutná mimořádná pokání. Stačí, že snášíme s trpělivostí běžné starosti našeho ubohého života: neporozumění, nevděčnost, ponížení, trápení způsobované změnami ročních období, nebo prostředí, ve kterém žijeme. kříž, který nám hřích vložil na ramena a který Bůh chtěl jako prostředek naší spásy."
V těžkých chvílích prosme tohoto velkého - malého svatého o přímluvu, protože, jak sám řekl: "
Také z nebe budu pokračovat ve své práci na záchraně duší."
Všemohoucí Bože, Otče,
který jsi obohatil svatého Leopolda
hojností své milosti,
dej nám, abychom žili v oddanosti tvé vůli,
v naději na tvůj slib, v lásce ke tvé přítomnosti.
Naše naděje a modlitby svěřujeme tvé lásce;
na přímluvu svatého Leopolda
laskavě pohleď na nás, své děti
a odpověz na naše pokorné prosby.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek ze 6. 10. 2021 naleznete
zde.