Moderní doba za sebou zanechává zástupy zmrzačených obětí.
Následující text je upravený projev přednesený 15. září Společnosti katolických sociálních vědců při přebírání výroční Ceny Pia XI. za budování skutečné sociální vědy.
Když jsem přemýšlela nad tím, o čem dnes mluvit, stále mi přicházela na mysl jedna věta od mimořádného spisovatele Evelyna Waugha. Objevila se v odzbrojujícím nenuceném vyprávění v jistých novinách v roce 1930 o tom, jaké měl důvody pro konverzi do Katolické církve. Waugh toto významné rozhodnutí shrnul do 24 stručných slov. Řekl:
"
V současné etapě evropských dějin již není podstatný spor mezi katolicismem na jedné straně a protestantismem na druhé, ale mezi křesťanstvím a chaosem."
Křesťanství nebo Chaos:
V jistém smyslu se mezi nimi rozhoduje neustále už od Kristova zmrtvýchvstání. Když to však pouze řekneme a bezmocně před světem pokrčíme rameny, je to vytáčka - zejména u katolíků a zejména nyní, ve chvíli, kdy mnozí cítí pokušení udělat přesně toto. Jsme povoláni číst znamení časů, a ne nad nimi fňukat. Začněme tedy tak, že pohlédneme této věci přímo do očí a popíšeme charakteristické vlastnosti Chaosu, které má v této chvíli - v naší chvíli. Co vidíme?
První věc, kterou vidíme, je to, že nadále žijeme v době, kterou zahlédli Matthew Arnold, Henri de Lubac, Alexandr Solženicyn a jiní náboženští jasnovidci: moderní dobu, jejíž
drama spočívá v po sobě jdoucích vlnách sekularizace, stále neústupněji zasahujících do oblastí, o kterých si lidé dříve mysleli, že patří Bohu a jedině Bohu.
Druhá jistota, stejně nápadná, je ta, že formy Chaosu charakteristické pro naši dobu se nepodobají na ty, které zde byly před námi v moderních dějinách. Porovnejme si naši éru například s tou, v níž žil Evelyn Waugh. V roce 1930, kdy vstoupil do Katolické církve, mělo již lidstvo za sebou jednu světovou válku, ačkoli měla přijít ještě jedna. Během života lidí jako on, kteří žili zhruba v první polovině 20. století, Chaos vypadal jinak. Spočíval ve válce, přesídlování a nesmírných masakrech.
Navzdory těmto masakrům však mnohé pilíře společnosti pevně stály.
Války zpustošily jednotlivé rodiny, ale ne rodinu jako instituci. Démonická nacistická antropologie zažívala vrchol a po ní měla i komunistická; ale mimo těchto zlověstných enkláv stále převládalo na Západě, u zotročených národů na Východě i jinde ve světě křesťanské chápání stvoření a vykoupení.
I Katolická církev byla neochvějná. V roce 1930 byl papežem Pius XI., vizionář, po kterém se nazývá tato cena. Už následující rok založil Vatikánský rozhlas, "
aby hlásal evangelium světu", jak s jásotem řekl.
I když se Chaos v nových formách začal vtírat do některých protestantských církví, zdálo se, že Katolické církve se to netýká - jak zdůraznil Evelyn Waugh, když jako hlavní důvod své konverze vzpomínal "
koherentní a konzistentní" povahu katolického učení.
Jak ukazuje i toto krátké shrnutí, ačkoli jsme od roku 1930 vzdáleni pouhých 90 let, máme pocit, jakoby to bylo 90 světelných let. Podívejme se na rychlý seznam toho,
jak vypadá situace dnes.
Zaprvé je stále větší
rodinný Chaos způsoben radikálním sociálním experimentem probíhajícím již více než šest desetiletí. Základní pouta mezi lidmi byly uvolněny a přetrženy a instituce rodiny je oslabena tak jako ještě nikdy předtím.
Zadruhé s tím souvisí i stále větší
psychický Chaos každého druhu. Je zdokumentován celá desetiletí trvající nesporný nárůst duševních chorob. Úzkost, deprese a jiné nemoci vyplývající z nepřipoutanosti a osamělosti dosahují endemický status, zejména mezi nejmladšími a nejkřehčími. Iracionalismus se utrhl ze řetězu.
Zatřetí je zde
politický Chaos. I když má mnoho příčin, i zde zanechává své stopy mizení klanů a společenství. Rétoricky řečeno: jak by mohli neukotvení a odcizení lidé našich dob vytvořit něco jiného než chaotický a chorobný veřejný jazyk?
Za čtvrté je zde
antropologický Chaos zcela nového řádu. Západní svět zachvátila
krize identity. Jeho nejnovější formou je magické myšlení o rodu, které uniklo z akademického prostředí a v současnosti přetváří společnost a právo - magické myšlení, které je tak absurdní, že by ho dokázaly odhalit i malé děti. Nastal šokující úpadek, který nemá ve známých dějinách obdoby, takže mnozí lidé dnes už nevědí ani to, co vědí malé děti - kdo jsou. Ještě jednou, iracionalismus se utrhl z řetězu.
Za páté je tu
intelektuální Chaos. S výjimkou několika věrných institucí se americké
vzdělávání, zejména elitní, již celá desetiletí skrývá v postmoderním kukaččím hnízdě.
Lidé, kteří nevěří pravdě, dnes vedou instituce, jejichž úkolem je pravdu rozlišovat. Nedávno byl za hlavního kaplana na Harvardu zvolený ateista. Proč ne? Pokud neexistuje pravda, neexistují ani rozpory. Ve velké části akademické oblasti se iracionalismus nejenže utrhl z řetězu, ale už vládne.
Za šesté a nejdůležitější:
Chaos nového řádu a významu je i mezi katolíky v celém západním světě.
Pochází od lidí, kteří chtějí změnit učení Církve - a jejich nepřátelství vůči jiným lidem, kteří zachovávají pravdu jejího učení. Nesnesitelně viditelné je to ve veřejném životě, když
lídři hrdě mávají katolickou značkou a stejně hrdě po celou dobu odporují katechismu a klíčovým bodům kanonického práva. I tento chaos vyplývá z magického myšlení. Označení "
pro-potratový katolík" dává stejný logický smysl jako "
ateistický kaplan" či "
bývalý muž". Všechny mají společný stejný charakteristický iracionalismus. Všechny žádají, abychom zrušili Aristotela - abychom věřili "A" a zároveň i "ne A".
Co tedy vidíme, když dnes hledíme do tohoto prázdna - prázdna, jehož existence se stala nevyhnutelným faktem každodenního i veřejného života a které v mnohých vyvolává úzkost o naše potomky, jakou američtí katolíci ještě nikdy nezažili?
Vidíme pravdu, která by nám měla zpevnit páteř. V každém z těchto případů
Chaos vybičovala do katastrofické síly samotná sekularizace. V budoucnosti, jakkoli dlouho to bude trvat, to však pro sekularizovaný řád věští problémy - a pro Církev potvrzení s velkým P.
Například nárůst úzkosti a pokles organizovaného náboženství nejsou náhodně se vyskytující fenomény. Společenské vědy potvrzují, že
lidé, kteří mají silné sociální vazby, budou prospívat s větší pravděpodobností než lidé bez nich. Náboženská víra tyto vazby dává. Společenská věda také ukazuje, že
roztříštěná rodina a jiné formy izolace zvyšují riziko úzkosti, deprese, zneužívání návykových látek, osamělosti a jiných neduhů. Všechno toto ještě zhoršil útěk Západu od Boha.
Vzpomeňme si ještě jednou, že generace v Americe, která je nejvíce bez církevní příslušnosti,
lidé "bez vyznání", jsou zároveň i nejvíce duševně nemocní. Opět, ztráta Otce s velkým O je ve svém základě propojena se současnou ztrátou mnoha pozemských otců.
Sekularizace také stojí za současným Chaosem rodiny. Když lidstvo přijalo rozvod, absenci otce a potraty, zasadilo si rány, jejichž velikost si teprve začínáme uvědomovat. Pouze začínáme chápat, že to, co se začíná doma, nezůstává doma. Dnes se do ulic hrnou divoké děti rodinného Chaosu a šíleně se snaží nahradit prvotní pouta, o které byly připraveny, politikou identity. Politika identity je žalostný pokus o emocionální alchymii ze strany duší, které zoufale touží po vztahu. Signalizuje nevyslovené potvrzení nekompromisního učení Magisteria o tom, proč zde ve skutečnosti jsme a co je pro nás nejlepší.
Pokud jde o
Chaos, který sužuje Církev, i ten má kořeny v sekularizaci. Stalo se normou mluvit o "
konzervativních" a "
liberálních" katolících. Ale politické nálepky zavádějí.
Skutečný katolický rozpor našich dob je mezi lidmi, kteří se snaží stát v tomto světě jako znamení, kterému budou odporovat, a lidmi, kteří se vzdali. Je mezi katolíky, kteří chtějí, aby silné sekulární trendy ovlivnily a transformovaly Církev, a katolíky, kteří to nechtějí. Je mezi dušemi, které věří, že katechismus je pravda - a dušemi, které ho chtějí upravovat červeným perem, které jim podává do ruky kritický sekularismus. Skutečné rozdělení je mezi katolíky, kteří chtějí, aby časné požadavky přetrumfli Kříž - a katolíky, kteří vědí, že Kříž přetrumfnout nelze.
Nejde zde o náboženský triumfalismus. (Kéž bychom si určitý náboženský triumfalismu mohli dovolit, ale jak říkají děti při hře na schovávanou, ještě ne.) Jde o to, že
sekularizace si vybírá svou daň v jedné oblasti za druhou - a sekularizovaní tvůrci vkusu v Církvi i mimo ni odmítají tento fakt uznat. A proto zůstává na jiných, včetně dnes přítomných akademicích, aby jí oni vystavili účet. Vaše práce je v této chvíli životně důležitá ze dvou důvodů:
* Za prvé proto, že dnešní Chaos způsobuje rozmanité formy utrpení, od kterého by bylo možné ulevit, kdybychom dokázali pochopit jejich pravý původ.
* Zadruhé proto, že dnešní Chaos mimoděk dokazuje, že křesťanství a židovství, ze kterých čerpal, chápou lidskou přirozenost správně.
Uprostřed dnešního zmatku je pravda, kterou už příliš dlouho nikdo nevyslovil. Naše sekularizující kultura není kultura jako kterákoli jiná. Ne,
naše sekularizující kultura je podřadná kultura. Má malé srdce. Zlehčuje utrpení tím, že ho definuje. Oběti svých sociálních experimentů nevnímá jako oběti, ale jako přijatelné vedlejší škody oprávněné těmito experimenty.
To je nevyslovené tajemství sekularismu. A je i jeho největší slabinou.
Toto poslání zlehčovat utrpení tím, že se definuje, lze vidět
například
- ve snahách přetvořit hrůzy prostituce na bezbolestnou "sexuální práci".
- Stojí za pokusy normalizovat pornografii, přičemž ignoruje katastrofální důsledky pro muže, ženy a romantiku.
- Vyvíjí tlak na zavírání nouzových center pro těhotné ženy či adopčních agentur a nedbá na to, zda je děti a chudí lidé potřebují.
- Ututlává údaje o počtech sebevražd, poruchách přijímání potravy, zneužívání návykových látek a jiných ukazatelích úzkosti u transgender populace - i o jiných populacích, kde by uznání poškození člověka mohlo ohrozit politické agendy.
Znovu: Chaos, který se na Západě utrhl ze řetězu, zasel po celé společnosti akutní formy bídy. Ale architekti a obhájci nekřesťanského a stále více protikřesťanského sociálního pořádku před tím zavírají oči.
Zůstává na věřících akademicích, aby řekli pravdu o ceně sekularizace - protože akademici, kteří jsou součástí Chaosu, to nemohou nebo nechtějí.
Na závěr ještě jeden citát, který nám pomůže shrnout význam vašeho společného poslání v akademické oblasti. Historik Christopher Dawson začal esej "
Křesťanství a západní kultura" touto větou:
"Přežití civilizace závisí na kontinuitě její tradice vzdělávání."
Zde přichází na scénu Společnost katolických sociálních vědců a zbytek společenství, které je zde dnes zastoupené. Sekularizovaná akademie rezignovala na své povolání. Zavrhuje kontinuitu. Vysmívá se západnímu dědictví. První obrannou linií jsou kontrakulturní akademici, kteří se snaží pevně přidržet kříže uprostřed dnešního Chaosu. To platí nejen o těch, kteří nyní potřebují vaši práci, ale i o těch, kteří přijdou - kteří budou v budoucnu číst záznam o situaci v roce 2021.
Akademici zítřka se budou s úžasem, a možná i s lítostí, dívat do minulosti na dnešní magické myšlení. Budou potřebovat fakta, čísla, argumenty a důkazy, zejména o lidských nákladech současného experimentu se sekularizací. Tuto knihovnu najdou ve vaší společné práci.
Jednoho dne bude znovu evangelizovaná civilizace uvažovat nad počátkem jednadvacátého století a pokoušet se zhodnotit jeho Chaos. Tito lidé budoucnosti pochopí to, co mnozí dnes nechápou, že
v prázdnotě dneška říkáte pravdu a v momentě vzdoru dáváte hlas těm, kteří ho nemají. Je mi ctí stát zde dnes s vámi, dnes a navždy, ve stejném poslání.
Mary Eberstadt je výskumná pracovnice na Inštitutu pro víru a rozum. Její nejnovější kniha:
Primal Screams: How the Sexual Revolution Created Identity Politics (Primální výkřiky: Jak sexuální revoluce vytvořila politiku identity), vyšla v Templeton Press.
Anglický originál článku naleznete
ZDE. Přeložil Matúš Sitár.
Převzato z
https://www.postoj.sk/,
článek z 25. 9. 2021 naleznete
zde.
