Rafael Ferreira de Brito z Brazílie je misionářem společenství Alleanza di Misericordia – Spolek milosrdenství.
Charismatem
tohoto společenství dobrovolníků je přinášet Boží milosrdenství především bezdomovcům a opuštěným, jakož i žebrajícím,
drogově závislým, prostitutkám a dětem žijícím na ulici. Při této misii se Rafael nejednou stal svědkem Boží milosti
a zázraků. O jednom z nich hovoří také tato jeho zkušenost.
Stalo se to v roce 2009, když jsem
pracoval na misiích v Portugalsku.
Jedenkrát za měsíc jsme
chodili do jedné lisabonské vykřičené
čtvrti. Samozřejmě, vždy jsme se na setkání
s prostitutkami připravovali vroucí
modlitbou a o pomoc jsme prosili Pannu
Marii i všechny svaté. Vždy jsme těmto
ženám něco přinesli; buď zázračnou medailku,
obrázek s modlitbou, nebo růženec.
Mohli jsme si s nimi povídat maximálně
pět minut, protože byly neustále
pod kontrolou svých pasáků.
V onen večer, bylo to v předvečer
13. května, čekalo na své zákazníky v městské
čtvrti Rossio asi deset prostitutek. Mnohé
z nich pocházely z Nigérie, tak jako většina afrických děvčat, kterým mezinárodní
mafie slíbila dobrá pracovní místa v Evropě.
Po příchodu do Evropy však mladým
ženám seberou doklady, a tak jsou pak úplně
závislé na lidech začleněných do organizovaného
zločinu. Pod hrozbou uškodit
členům jejich rodiny, dokonce pod hrozbou
jejich usmrcení jsou tato děvčata donucena
k prostituci. Naplněna strachem,
agresí, nenávistí a zoufalstvím se takto stávají rukojmími ulice. To málo, co „vydělají“,
posílají domů, aby tak zmenšily chudobu
svých rodin. Když chodíme k těmto
ženám, vždy hovoříme o Boží lásce, která
je neodsuzuje, ba právě naopak, která
jim chce opět vrátit ztracenou důstojnost.
V onen večer jsem si všiml Joy, 25leté Nigerijky.
V jejích očích se dalo vyčíst utrpení,
avšak zároveň z nich vyzařovalo cosi
z vnitřní nevinnosti, které zlo nedokázalo
ublížit. Řekla nám: „Tak ráda bych jednou
šla do Fatimy... pozdravit Pannu Marii, ale
nedovolí mi to.“ Když jsme se v noci vrátili
domů a všimli si v obývacím pokoji naší sochy Panny Marie Fatimské, pomysleli
jsme si: Nechtěla by Panna Maria, která
13. května 1917 navštívila malé pastýře na
neznámém místě Cova da Iria, přijít také
ke svým dcerám do hlavního města Portugalska
na ulici ve čtvrti Rossio? Věděli
jsme: to nebyla žádná náhoda, že k našemu
setkání došlo právě v noci před 13. květnem,
když nám Joy svěřila své tajné přání navštívit Pannu Marii ve Fatimě. Proto
jsme se následující večer rozhodli jít opět
do této vykřičené čtvrti v Lisabonu. Tentokrát
jsme však nešli sami, ale se sochou
Panny Marie Fatimské.
Vyřídili jsme si oficiální povolení a rovněž
policejní ochranu a přibližně čtyřicet
nás vykročilo se zpěvem a modlitbou svatého
růžence do ulic. S hořícími svíčkami
v jedné ruce a s mikrofonem ve druhé.
Takto bylo dobře slyšet naše hlasy: „Ave,
Maria, cheia de Graça ... – Zdrávas, Maria
...“ Přitom jsme ohlašovali, že Panna
Maria Fatimská dnes večer přišla na toto
místo, aby se setkala se svými dcerami, aby
jim požehnala a řekla jim, jak moc je miluje.
Joy spatřila sochu Panny Marie. Padla
na kolena a začala plakat. Mezi vzlyky mi
řekla: „Nemohu tomu uvěřit, že ta, která
je zcela čistá a bez hříchu, chtěla přijít na
toto temné a špinavé místo.“ Také jiné prostitutky
poklekly a snažily se zahalit, jak se
jen dalo. Všechny se chtěly aspoň na chvíli podívat na Pannu Marii a přijmout od
ní zpět ztracenou důstojnost ženy. Procesí
zastavilo na náměstí a my jsme si připravili
hudební nástroje. Sochu jsme postavili
na jednu z laviček, na níž obvykle
sedávaly tyto ženy. Ještě předtím jsme lavičku
přikryli látkou a vyzdobili květinami.
Během modlitby k nám postupně přicházela
jedna prostitutka za druhou. Od
svých pasáků, kteří se zahalenými tvářemi
z dálky pozorovali, co se děje, dostaly deset
minut volna. Bylo vidět, že během modlitby
se Boží láska hluboce dotkla více žen.
Na náměstí, kde se obvykle obchodovalo
s drogami a se sexem, se najednou vytvořila
nepopsatelná atmosféra. Na závěr jsme
ve jménu Panny Marie přinesli každé ženě
růži. Potom se tyto mladé ženy znovu
musely vrátit ke své „práci“.
Panna Maria vstoupila jako první. Byl
to šok. Hlučná hudba najednou utichla,
rozsvítilo se a mezi podnapilými návštěvníky baru nastalo ticho. Postavili jsme sochu
na molo, po němž se předtím procházely
ženy, a omluvili jsme se, že rušíme jejich
zábavu. Potom jsme připomněli zákazníkům baru, že je zde někdo, kdo se za ně
modlí. Několik mužů pokleklo a začali se
modlit spolu s námi. Tato reakce nám dodala
odvahu přinést Pannu Marii také do
ostatních zábavních lokálů v okolí. Když
jsme o čtvrté ráno vyrazili domů, šla nám
naproti Joy. Měla oblečeny civilní šaty a vysvětlila
nám, že dnes za žádných okolností
nemůže prodávat své tělo na ulici, i kdyby
měla být za to potrestána a zbita. Povzbudil
jsem ji, aby se někdy pomodlila. Na to
mi odpověděla: „Každý den, když končím
se svojí prací, modlím se: »Pane, smiluj se
nade mnou!« Chci se dostat z ulice. Nebudu
již více dělat tuto práci, i kdyby mě měli zabít.“ Darovali jsme Joy růženec a slíbili,
že se za ni budeme modlit. Žel, museli
jsme ji v této vykřičené čtvrti nechat.
Když jsme se v červnu vrátili, Joy už na
ulici nepracovala. Její známá nám řekla,
že jistý pasák, který tehdy pozoroval naše
procesí, pomohl Joy vrátit se zpět do Nigérie.
Ten večer také ostatní ženy odmítaly
prodávat svá těla zákazníkům. Snažili jsme
se jim pomoci a vysvobodit je. A Panna
Maria udělala nemožné možným. Některé
z nich našly útočiště u řeholních sester
a samy se staly řeholnicemi. Všechny však,
které v onen večer 13. května byly na procesí,
mohly v průběhu následujících měsíců s prostitucí skončit.
Z Víťazstvo Srdca 122/2018 přeložil -dd
Vyšlo v časopise Světlo 16. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK