Je pro nás advent dobou předvánočního konzumu, nebo výrazem naší touhy
připravit své srdce pro Spasitele světa? Následujícími myšlenkami by nám
chtěl P. Frank Cöppicus-Röttger pomoci, abychom se zaměřili na to podstatné.
Zase, „po všechny roky znovu“,
vstupujeme do adventu. Mnoho
lidí má rádo advent, ale
z různých důvodů. Na jedné straně kvůli
romantickým, smysly uspokojujícím zábavám
nebo kvůli adventním oslavám, které
jsou často vánočními oslavami, kvůli vánočním trhům, nebo jen proto, že
se znovu společně sejdou v užším kruhu
a často vzpomínají na dětství. Mnozí ale
neumí rozlišit advent od vánoční doby
a adventní písně, pokud jsou vůbec ještě
známé, se často zaměňují za písně vánoční. Přísnější katolíci se často zlobí na to,
že v adventu často převládá nálada svařeného vína a že tento čas, který má být
časem ztišení, se stává nejčastěji hektickou
dobou a stresem, kterému sotva kdo
může uniknout.
Co je ale skutečně advent?
Především je advent časově zařazen
před vánoční svátek a měl by sloužit přípravě na důstojnou oslavu Narození našeho Pána. Když se však podíváme na liturgické
texty tohoto času, najdeme tam
velmi málo vánočně naladěných biblických
míst a modliteb. Teprve docela krátce
před Vánocemi vystoupí toto hledisko
silněji. Daleko častěji se objevují biblická
místa s apokalyptickými tématy, jako
je nový příchod Krista, poslední soud
a touha po Mesiáši ve starozákonních textech,
přičemž se tam klade zvláštní důraz
na knihu Izaiáš. Ti katolíci, jejichž náboženský život je orientován spíše zvykově,
se nad touto skutečností podivují, nebo je
dokonce zlobí. Přinejmenším mnozí nevědí,
co si s těmito tématy adventu počít.
Ulice se vyzdobí vánočními dekoracemi
a domy jsou více vyzdobeny než ve zbytku
roku. Když se však budeme řídit oficiálními
liturgickými pokyny pro advent,
pak se ozdoby v kostele v této době silně
zredukují: oltářní prostor bude bez květinové výzdoby a liturgické vybavení bude
tak prosté, jak je to jen možné, protože se nechceme nechat odvádět mnoha
vnějškovými věcmi od toho podstatného.
Liturgická barva je fialová, barva pokání
a očekávání (stejně jako v postní době).
Gloria se při nedělní mši nezpívá, jak
je jindy obvyklé. Jedinou ozdobou je adventní
věnec, jehož přibývající světlo je
obrazem naší rostoucí touhy a symbolicky
zobrazuje, že s rozsvěcováním se blíží také
příchod Kristův. Tím přicházíme k vlastnímu tématu adventu: je to touha po Pánu,
touha po jeho příchodu ve slávě. Touha,
aby učinil všechno nové. Touha, že když
se objeví jeho království, zahojí se všechny
rány, ukončí se všechny války a nepokoje
a všichni lidé budou moci žít v plné
radosti. To může dnes znít jako vzdálené
realitě. Ale ve Zjevení sv. Jana (21,5) čteme:
„A Ten, jenž sedí na trůně, prohlásil:
»Hle, všechno tvořím nové.«“ Když budeme
Ježíše stále více poznávat a přijímat
stále hlouběji jeho lásku, budeme sami od
sebe po něm toužit. Poznáme, že život na
tomto světě má sice mnoho pěkných stránek, ale nakonec je to boj, na který jsme
zvyklí a jemuž jsme se přizpůsobili.
Ježíš nám však ukazuje, že se s tím nemusíme
spokojit, ale že jsme stvořeni pro
něco jiného. Matka Boží v Medžugorje
nám to připomíná ve svých poselstvích,
která nám dává už mnoho let. Ona žádá
bezpodmínečně, abychom neztratili pohled
k nebi a touhu po něm.
Přijď, Pane Ježíši – Maranatha!
Křesťan, který zná svého Pána Ježíše
Krista, je sám adventním člověkem, který
sám od sebe touží po svém Pánu a jeho novém
příchodu ve slávě. V adventu žijeme
tuto touhu liturgicky a voláme plni touhy
po příchodu Pána. Advent je základním
výrazem základního povolání církve, která
je nevěstou Kristovou a touží po svém
Ženichovi. Zapojme se znovu do tohoto
základního povolání, a najdeme přitom také
radost, vždyť Pán splní svůj slib a brzy
přijde. V původní církvi bylo slovo „Maranatha“
důležitým slovem, protože znamená
v překladu: „Přijď, Pane Ježíši!“ Touha
po novém příchodu Kristově byla ve staré
církvi zvláště silná a živá. Nechejme se
tím v této adventní době znovu inspirovat!
Z Medjugorje aktuell 11/2017
přeložil -mp
Vyšlo v časopise Světlo 48. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK