Katolická církev vždy obhajovala právo člověka na soukromé vlastnictví hmotných statků, nikdy však v absolutním a neomezeném rozsahu. Papež Jan Pavel II. ve své encyklice
Laborem exercens ze dne 14. září 1981 to vyjadřuje takto:
"Křesťanská tradice nikdy nehájila toto právo jako absolutní a neporušitelnou zásadu. Naopak, vždycky je chápala v nejširší souvislosti společného práva všech na užívání bohatství celého stvoření: právo na soukromé vlastnictví je podřízeno právu na společné užívání, všeobecnému určení statků.“ (
Laborem exercens, č. 14)
Tento princip, princip univerzálního určení majetku, není v Katolické církvi vůbec nový, ale existuje v ní od nejstarších dob. Nacházíme ho v dílech církevních otců i velkých světců Katolické církve, například u svatého Tomáše Akvinského. Tento princip převzala v 19. století sociální nauka Katolické církve, jak to dokazují i sociální encykliky římských papežů a Druhý vatikánský koncil ve své konstituci
Gaudium et spes.
Princip všeobecného určení statků nacházíme už v první sociální encyklice
Rerum novarum papeže Lva XIII. ze dne 15. května 1891, v níž vidíme pokyny na správné využívání majetku. Papež s odvoláním na svatého Tomáše Akvinského uvádí v této encyklice kromě jiného:
„O něco výše jsme viděli, že soukromé vlastnictví, majetek, je přirozeným právem člověka a že toho práva používat, zvláště v životě společnosti, je nejen dovoleno, nýbrž naprosto nutno.
‘
Je dovoleno’, praví sv. Tomáš, ‘
aby člověk měl soukromý majetek. A je to také nezbytné pro lidský život.’ (Sv. Tomáš Akvinský, II–II, q.66, a.2)
Když se však tážeme, jak se má statků používat, Církev bez jakýchkoli rozpaků odpovídá: ‘Pokud se toho týká (totiž užívání statků), nemá člověk vnější statky vlastnit tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly společné, totiž tak, že z nich ochotně uděluje lidem v nouzi. Pročež apoštol píše: „
Bohatým tohoto světa přikazuji, aby byli štědří, sdílní.“ ’ (Tamtéž, q.65, a.2; srov. 1 Tim 6,17)
Nikomu se zajisté nenařizuje, aby rozdával z toho, čeho nutně potřebuje pro sebe a pro svou rodinu; ani nemusí dávat jiným ty statky, které sám potřebuje, aby mohl být živ slušně a přiměřeně svému stavu… Když však takto již bylo postaráno o to, co je potřebné a stavu přiměřené, je povinností z přebytku přispívat nuzným.“ (
Rerum novarum, č. 19)
Stejný postoj nacházíme i v pořadí druhé sociální encyklice
Quadragesimo anno papeže Pia XI., vydané 15.3.1931, v níž se uvádí:
„Člověku se jeho volné příjmy - totiž ty příjmy, které už nepotřebuje k slušnému a svému stavu přiměřenému životu - neponechávají tak, aby jich používal podle své libovůle a podle svých choutek: přikázání dokonce velmi přísně zavazuje bohaté lidi, aby konali skutky almužny, dobročinnosti a štědré velkorysosti. Písmo svaté i církevní otcové to hlásají ustavičně a naprosto otevřeně.“ (
Quadragesimo anno, č. 50)
Na společenské určení statků se odvolávali i další papežové, například papež
Pius XII. ve svém rozhlasovém poselství na slavnost Letnic dne 1. června 1941, ale i jeho následovníci ve svých sociálních encyklikách. Byli to papežové
Jan XXIII. v encyklikách
Mater et magistra (15. května 1961) a
Pacem in terris (11. dubna 1963), Pavel VI. ve svém okružním listu Populorum progressio (26. března 1967) a Jan Pavel II. v encyklikách Laborem exercens (14. září 1981), Sollicitudo rei socialis (30. prosince 1987) a Centesimus annus (1. května 1991).
I Druhý vatikánský koncil se k této problematice vyjádřil. V konštituci Gaudium et spes je kromě jiného uvedeno:
„Bůh určil zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou; to žádá spravedlnost provázená láskou. (Srov. Pius XII., enc. Sertum laetitiae: AAS 31 (1939), 642; Jan XXIII., konsistorní proslov: AAS 52 (1960), 5-11; Jan XXIII., enc. Mater et Magistra: AAS 53 (1961), 411.)
Toto obecné určení statků je nutné mít vždycky na zřeteli nezávisle na formách vlastnictví; ty podléhají státním zákonitým úpravám v závislosti na různých proměnlivých okolnostech. Proto člověk, který těchto statků užívá, se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu druhých. (Srov. sv. Tomáš, Summa Th. II-II, q. 32, a. 5, ad 2; tamtéž, q. 66, a. 2: srov. vysvětlení v encyklice Lva XIII., Rerum novarum: AAS 23 (1890-91), 651; srov. také Pius XII., proslov 1.6.1941: AAS 33 (1941), 199; Pius XII., vánoční rozhlasové poselství 1954: AAS 47 (1955), 27.)“ (Gaudium et spes, č. 69)
Jaký je tedy ve smyslu sociální nauky Katolické církve správný vztah člověka k majetku?
Bůh nedal člověku právo vlastnit jakýkoli majetek, nebo jinými slovy hmotní statky tak, jako kdyby patřily jen a jen jemu. Jediným absolutním vlastníkem všeho, co člověka obklopuje, je Stvořitel, který stvořil vše živé i neživé ve vesmíru. Jak nás učí Písmo svaté, Bůh stvořil svět z ničeho. (Srov. 2 Mach 7, 28) On je skutečný vlastník všeho, co nás obklopuje.
Na počátku světa Bůh svěřil zem se všemi zdroji společné zprávě celého člověčenství slovy: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1, 28)
Toto původní darování Země celému lidskému pokolení má prioritu před právem jednotlivce na soukromé vlastnictví majetku, který někdo legálně získal nebo obdržel.
Svatý Tomáš Akvinský obhajuje společenské poslání soukromého vlastnictví. Má sloužit všem. Vlastnictví není absolutní právo člověka před Bohem. Pouze Bůh má neomezené právo na soukromé vlastnictví a on nám určuje i způsob, jakým máme s jeho majetkem nakládat.
Majetek, tedy Bohem stvořené materiální dobra, mají sloužit celému lidstvu a také nakládání s nimi musí být záležitostí rozsáhlého konsensu a spolupráce všech vrstev společnosti.
Právo člověka vlastnit cokoli je v podstatě právem nájemce. Bůh člověku dává hmotné statky do celoživotního (někdy jen do dočasného) pronájmu, protože nejpozději smrtí člověka končí jeho vlastnické právo na cokoli z toho, co mu ve smyslu pozemských zákonů patřilo.
I ten nejbohatší člověk je ve skutečnosti pouze nájemce, který dočasně hospodaří na majetku všemohoucího Stvořitele. Bůh povolává lidi za nájemce na svém hospodářství jen během jejich pozemského života. Vlastnické právo na majetek je tedy de facto právem mít v pronájmu část materiálních statků jediného oprávněného vlastníka všeho majetku, kterým je Bůh, Stvořitel světa viditelného i neviditelného. Je to právo dočasné, omezené na pozemskou existenci každého vlastníka. I potomci, kteří dědí majetek rodičů, dědí de facto jen právo nájemce na užívání majetku Boha Stvořitele, jediného oprávněného vlastníka světa viditelného i neviditelného.
Nikdo si majetek z tohoto světa nemůže vzít s sebou do věčnosti. Proto je velmi nebezpečné pro spásu duše každého člověka vázat se na pozemské věci. Pamatujme na to každou chvíli svého života a nezapomínejme na učení Katolické církve, která nás upozorňuje na to, že všechno, co člověk na tomto světe vlastní, není jen a jen jeho, ale je podřízeno právu na společné užívání, všeobecnému určení statků!
Karol Dučák
