Rozhovor s výtvarnicí Katarinou Böhmovou, která se dvanáct let starala o manželovy nemohoucí rodiče.
"
Doprovod umírajícího člověka je mimořádným zážitkem, který by dopřála každému..."
Výtvarnice Katarina Böhmová, dcera sochaře Alexandra Trizuljaka a jeho manželky Evy, je manželkou a matkou čtyř dětí.
V produktivním věku zanechala slibnou kariéru a věnovala dvanáct let života péči o umírající manželovy rodiče. Později doprovázela při posledních chvílích i vlastní mámu. Přitom se nadále věnovala umělecké tvorbě a péči o syna s Aspergerovým syndromem.
V rozhovoru vysvětluje, jak tato zkušenost změnila její pohled na život. Katarína Böhmová paradoxně říká, že doprovod umírajícího člověka je mimořádným zážitkem, který by dopřála každému. Hovoří také, o co se naše společnost ochudila tím, že smrt vytlačila z rodin do zdravotnických zařízení.
*********
Už v mládí jste si byla vědoma, že jednou přijde moment, kdy budete muset převzít péči o stárnoucí rodiče?
S manželem jsme už jako studenti měli vztah ke starým lidem. V Praze jsem během studií bydlela v podnájmu u jedné starší paní a s manželem, tehdy ještě snoubencem, jsme pomáhali i vícerým seniorům v okolí. Už tehdy jsme si uvědomovali, že je to krásné poslání a služba. Nedělali jsme to pro odměnu, ale toužili jsme nabídnout něco ze své mladické síly a nadšení. Chápali jsme, že naplněný život spočívá v sebedarování.
Vyplýval tento váš přístup z povahy nebo z formace, kterou jste dostala v rodině?
Člověk se učí tím, že vidí modely chování u svých rodičů nebo v blízkém okolí nebo společenství, ve kterém žije. V mé i manželově rodině jsme mohli vidět, jak se naši rodiče starali o své příbuzné, a rovněž ve společenství, které nás formovalo, jsme se učili tomu, že služba a láska k bližnímu je uskutečňováním toho, co nedávno řekl papež František na Slovensku, a to o vztahu ke svým kořenům, kterými jsou rodiče a prarodiče.
Připravovali jste se na tuto budoucnost i nějak konkrétně?
S manželem jsme se vzali velmi mladí a během školy jsme měli tři malé děti. Tehdy nám chodila hodně pomáhat manželova maminka a uvědomovali jsme si, jak je pomoc rodičů s dětmi pro nás vzácná. Nebrali jsme to jako samozřejmost a chtěli jsme jim to vrátit.
Manželovi rodiče nám později nabídli k bydlení svůj domek. Při jeho rekonstrukci jsme si uvědomovali, že se jednoho dne vrátí, a snažili jsme se s vděčností zohlednit při budování domu to, aby měli rodiče vlastní soukromí.
Neobávali jste se jako mladá rodina vícegeneračního soužití?
Věděli jsme, že to není jednoduché rozhodnutí a že každé soužití přináší i potíže. Ani pro rodiče nebylo snadné začlenit se do naší rodiny s různými barvami života. Generační pnutí tady samozřejmě bylo, ale uvědomovala jsem si, že jsou to lidé, kteří dali mému manželovi život, a už proto jsem k nim cítila úctu a vděčnost.
Kdy přišel moment, že jste jim musela začít aktivněji pomáhat?
Společně s manželem jsme se necítili schopni převzít na sebe péči o oba rodiče. Časem jsme rostli v této úloze a službě a vzájemně jsme si pomáhali a střídali se při péči. Manželovým rodičům postupně ubývaly síly a pomalu opouštěli své běžné aktivity jako nakupování, návštěvu kostela nebo cestu k lékaři. Pak přišel moment, když tchýně vážně onemocněla.
Jak jste vnímali tyto změny?
Učili jsme se přijímat to, že život se ve své kvalitě mění. Mít účast na postupném ztrácení sil vašich rodičů není vždy jednoduché. Pomalu začíná proces opouštění všeho, co vám je milé.
Jak jste trávili své dny?
Například některé neděle u nás probíhaly tak, že manžel k nám ráno přivezl mou mámu a spolu se svými rodiči je odvezl do kostela. Pak jsme měli společný oběd a po něm posezení u kávy a koláčky. Seniorské odpoledne vyžadovaly naše nasazení, ale zároveň dávaly našim okamžikům určité naplnění. Byla to i forma oběti, protože jsme si nemohli velmi plánovat výlety ani různé jiné aktivity a naplno se věnovat svým vnoučatům.
Dokázali jste se stejnou měrou věnovat i dětem a vnoučatům nebo péče o rodiče pohltila veškerý váš čas?
Ve všem je potřeba hledat rovnováhu a rozdělit své síly vyváženě mezi děti i prarodiče. Velmi jsme chtěli pomáhat i svým dětem, ale ne vždy jsem mohla být přítomná při vnoučatech. Mimo toho všeho jsem se věnovala i své práci, protože jsem to považovala za důležité. Člověk by měl mít v nasazení pro druhé místo a čas pro zdravou tvůrčí aktivitu, aby regeneroval své síly.
Děti zpětně chápou vaše rozhodnutí? Vnímají to jako důležitou hodnotu?
Věříme, že pro naše děti může být tato naše zkušenost obohacující a důležitá i pro jejich rodiny. Nevyhýbaly se ani posledním okamžikům těsně před smrtí a přišly se i se svými malými dětmi se staroušky rozloučit.
Bylo to pro vás i psychicky náročné?
Musím přiznat, že jsme si sáhli na dno svých sil a věděli jsme, že potřebujeme pomoc. Určitě je třeba pokusit se hledat blízké osoby a nezůstat v této situaci sám. I když odhalit před jinými svoje rány a dovolit nahlédnout hlouběji - to člověk nedělá rád.
Například nastaly situace, kdy bylo třeba v jednu chvíli zavézt autem syna do školy, mámu na transfuze na jiný konec města a nechat doma tchána, který sám zoufale čekal na manželčin návrat. V těchto okamžicích jsme měli s manželem pocit, že běžíme maratón na dlouhou trať a kráčíme na Boží pohon.
Péče o manželovy rodiče zůstala převážně na vašich bedrech. Stalo se tak po vzájemné dohodě v rodině nebo to prostě vyplynulo ze situace?
Vyplynulo to přirozeně z toho, že manželovi rodiče zůstali bydlet u nás. Nejde tu ani tak o rozhodnutí, ale spíše o přijetí situace takové, jaká je. To, že péče rodičů zůstala na nás, jsme přijali a pak jsme už nepřemýšleli o jiných řešeních. Snažili jsme se myslet pozitivně a hledat způsoby, jakými bychom to zvládli co nejlépe.
Připravovala jste se na toto doprovázení i nějakým konkrétním způsobem?
Hledala jsem si dostupné materiály o tom, jak probíhá období přechodu na věčnost. Uvědomovali jsme si, že je to proces společného kráčení na cestě, když v přítomném okamžiku doprovázíme své rodiče a v této škole se také sami učíme a rosteme.
Přiblížit se ve službě bližnímu, dotknout se ho a na druhé straně nechat si posloužit, je vzácný bod vzájemné výměnné lásky, kdy se stávám matkou nebo otcem svého rodiče. V této souvislosti se mi vynořoval v mysli obraz dítěte přicházejícího na svět. V této "nahotě" člověk i odchází z tohoto světa. Tehdy jsem pochopila, jak je nádherné, že mi Bůh dopřál tuto zkušenost.
Jak přijímali svokrovci tuto péči z vaší strany?
Rodiče přijímali péči a opatrování každý svým způsobem a s vděčností. Někdy se přirozeně i bránili a odmítali pomoc. Manžel mi byl vzorem, jak laskavě a ohleduplně uměl udělat každou malou službu. Učila jsem se od něho.
Zažili jste při tom i náročné momenty?
Vzpomínám si, jak jsem seděla u našeho tchána. Bylo to už po smrti jeho manželky a povídali jsme si o tom, že mu teď já budu pomáhat. Nabídnout službu a přijmout ji bylo věcí poslušnosti a pro oba bylo náročné ji uskutečňovat.
Neměla jste během toho dvanáctiletého období fázi vzdoru, kdy jste to chtěla vzdát?
Určitě jsem měla tyto pocity a myšlenky. Po čase přichází úbytek sil a únava. Zejména ke konci jsme byli vyčerpaní. Uprostřed noci jsme vstávali a utíkali k rodičům. Stávalo se, že jsem nezvládala ani psychicky, ani fyzicky a bouřila jsem se. Ptala jsem se: dokdy ještě? To období bylo dlouhé a těžké.
Co vám pomohlo v náročných chvílích vydržet?
Člověk i ve službě postupně roste. Stávalo se, že ne všechny polévky, které jsem denně nosila po schodech, přišly na stůl s láskou a ochotou. Někdy je ta míra opravdu naplněna a člověk se bojí, že už to víc nedá. Ani já jsem nebyla vždy připravena sloužit s radostí.
Pomohlo mi, když jsem začala cvičit a našla si při tom všem i čas na sebe. Po večerním ukládání rodičů jsme si s manželem pouštěli různé humoresky. Měli jsme i terapeutického psa, který dokázal některé situace dotáhnout do úplné grotesky.
Proč?
Oba měli kolem devadesáti let a drželi velmi spolu. Pokud měli sílu, velmi si pomáhali. Pochopitelně chtěli zůstat co nejdéle soběstační. Po šedesáti letech v manželství bylo nemožné je oddělit. Nemohli jsme ani uvažovat nad tím, že bychom toho těžšího pacienta na chvíli umístili například na rehabilitační pobyt do zařízení.
Byli na sobě závislí jako dvě hrdličky a neuměli bez sebe ani dýchat. Tchán velmi špatně snášel, když jsme tchýni museli odvézt do nemocnice, když se jí zhoršil zdravotní stav. Chtěl jet s námi a být celou dobu při ní.
Nebylo vhodnou cestou umístit do specializovaného zařízení oba?
To bylo úplně nemyslitelné. Ve svědomí jsme hledali odpověď na to, jestli je to správné. Chcete pro rodiče to nejlepší, ale je třeba odhadnout i své síly. V některých situacích už šlo i o naše zdraví. Po smrti tchýně měl manžel vážný problém s plotýnkami a byli jsme nuceni hledat řešení a pomoc pro tchána v zařízení.
Cítili jste to jako úlevu nebo spíše jako selhání?
Tím, že manželovi hrozila operace, péče o tchána jsem převzala já se synem. Po smrti manželky však rezignoval na život, stal se ze dne na den nevládným a bylo to čím dál náročnější. Potřebovali jsme ho přemístit na polohovatelnou postel a přeorganizovat celou místnost. To nebylo možné za jeho přítomnosti.
Tchána jsme tedy přihlásili na třítýdenní rehabilitační pobyt, a když uplynul čas, sám se odmítl vrátit domů. Cítil, že přišel čas na odchod. A skutečně do deseti dní zemřel.
Mimo rodičů manžela jste doprovodila na věčnost i svou mámu. Jaké to bylo?
Po dvou letech po rodičích i moje maminka vážně onemocněla. Lékařka nám tehdy řekla, že její stav je tak vážný, že to už dlouho nepotrvá. Rozhodli jsme se proto i v jejím případě pro domácí hospicovou péči. Mámu jsme nakonec i s ostatními sourozenci vyprovodili na věčnost u ní doma v jejím pokoji modlitbami a zpěvem. Byl to neopakovatelný zážitek, který mi i dnes vhání slzy do očí. Pocítili jsme, že život se smrtí nekončí, pouze se mění.
Využili jste i nějakou pomoc od státu?
V naší městské části jsme hledali pečovatelky, ale nebylo to jednoduché. Placené služby byly drahé a nemohli jsme si je dovolit. Pomoc ze státu pro rodiny v takové situaci není ideální a hospicová péče je nedostačující. Lidé pracující v hospicích jsou z mého pohledu hrdinové.
K nám domů přišla i paliativní lékařka, která viděla naši situaci se dvěma ležícími pacienty. Vysvětlila nám, v jaké situaci se nacházíme, a nabídla nám svou pomoc. Pravidelné návštěvy hospicové sestry i lékařky v domácím prostředí nám všem v těch posledních měsících velmi pomohly.
Řešili jste i nějaké morální dilema?
Ano, když se máma rozhodla ukončit nemocniční péči. Učinili jsme společné rozhodnutí, že necháme mámu dožít doma. My jsme, samozřejmě, toužili, aby naše tchýně co nejdéle žila, ale na druhé straně jsme věděli, že přijde její čas a my tomu nemůžeme bránit. Tehdy se ve vás všechno bouří a učíte se přijímat lidskou ohraničenost.
Dnes se věci kolem smrti a umírání vytlačují z domácího prostředí do nemocnic a hospiců. Ochuzují se tak lidé podle vás o jistou zkušenost?
Člověk, který není zdravotník a nemá přímou zkušenost, má ze smrti často obavy. Proto si nedovolím hodnotit, co je lepší nebo správnější. Existují situace, kdy je péče doma nezvládnutelná. Závisí to také na podmínkách a prostředí, jaké umí daná rodina zabezpečit. Jestli je to však možné a rodina se na tom dohodne, jsem pro to, aby se neochudili o tuto zkušenost.
Především však jde hlavně o rodiče, který má plné právo dožít obklopený svými nejbližšími v plné důstojnosti a lásce. Řekla bych, že od odchodu svých rodičů máme realitu smrti před očima a nevnímáme ji jako přízrak, ale jako skutečnost, která se nedá vymazat z našeho života. Je to setkání s nadpřirozeným okamžikem přesahujícím naše chápání.
Když se na tyto události díváte s odstupem času, nelitujete, že jste svůj produktivní věk mohla prožít jinak?
Člověk dělá jen malé věci, velké věci dělá Bůh. Musíte se na něj ve víře spolehnout a následovat cestu, kterou vás vede. Určitě to nejde z vlastních sil a bez pomoci zvenčí. Stane se, že obětujete nejlepší léta života a odsunete stranou své životní projekty a plány. I já jsem měla ambice týkající se práce a tvůrčí činnosti. Věřila jsem však, že Bůh ve své lásce vidí všechno a může všechno darované proměnit.
Se svými rodiči žijeme duchovně každý den. Vzpomínáme na ně, chodíme na hroby a víme, že jsou duchem stále s námi. Oni žijí v nás a my žijeme v nich. Cítím, že péče o ně mi Bůh stonásobně vynahradil.
Lenka Chlebanová
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 23. 10. 2021 naleznete
zde
