Zamyšlení nad evangeliem 30. neděle v mezidobí- cyklus B
Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák – Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: „Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!“ On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Slepec odpověděl: „Mistře, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila!“ A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním. (Mk 10,46-52)
AŤ SLEPÝ MLČÍ
Jericho, kterým Ježíš v dnešním evangeliu prochází, je dnes a v této chvíli naše farnost, místem setkání náš kostel. Zástup lidí kolem něho, to jsme my, zde shromážděný věřící lid. A slepcem jsem já, jsi ty.
Teprve když takto slovo Boží vneseme do našeho prostředí, jsme schopni poznat jeho zvěst. Musíme si takto uvědomit, že Ježíšova cesta Jerichem je cesta do Jeruzaléma k oslavení při vjezdu, je cesta k večeřadlu a na Golgotu. Jak to bylo tenkrát?
Zástupy kolem Ježíše věří, jdou za ním v důvěře, že zažijí veliké věci. Tuší, že tento prorok má veliké poslání v dějinách národa. A teď se jim tu do cesty za velikým cílem plete jakési deklasované individuum, žebrák, vlastní vinou slepý, a chce je zdržovat. A tak ho okřikují, zahání: Co záleží na jednom slepém, když jde o všechno?
A jak je tomu dnes?
Stejně jako tehdy. Také my máme pocit, že Ježíš se má starat především o nás, svou církev, a vést nás do svého království. Darmo se zdržovat se slepci kolem, těmi, kdo zavřeli oči před jeho učením, nic o něm ani pořádně nevědí. Sami si svou slepotu - svou nevěru, zavinili. Nám se stále pletou do cesty, dělají obtíže naší zbožnosti. Měl by je Pán Ježíš zahnat, rozehnat, to by bylo nejlepší. Ale Ježíš jedná jinak.
Zastavuje se v Jerichu právě u slepce. A slepec otvírá oči lidem kolem sebe, dřív než sám prohlédne. Lidé v Ježíši vidí proroka, slepý jej nazývá víc než prorokem:
Synem Davidovým - Mesiášem a běží za ním, kde jej tuší, kde slyší jeho hlas.
Teď už rozumíme poučení evangelia: Lidé, kteří nám dělají těžkosti na cestě za Ježíšem, pro naši víru, ti jsou tu na to, aby tak křičeli: oni nám tím pomáhají pevněji se držet své cesty víry, vidět, jak velký dar je víra, a my je musíme považovat za pozvané a povolané spolu s námi do království Božího.
My ty slepce bereme mezi sebe až tenkrát, když se z nich stanou konvertité. Pak vítězoslavně říkáme: Vidíte, už poznali, že MY máme pravdu, že ONI se mýlili, už se přidali k NAŠEMU Mesiáši, už prohlédli.
Někteří tvorové přicházejí na svět slepí, třeba koťata, člověk se rodí s očima vidoucíma, ale také slepý slepotou duchovní. A musí pomalu a pracně prohlédnout: rozumem a srdcem, vědou a vírou, poznáváním a láskou. Celý život ten proces trvá. Je to boj s vlčí mlhou mlhavého vědění, mdlé lásky.
Ptejme se tedy dnes sebe: necháváme také ty kolem nás, kteří méně vidí, nebo nevidí, běžet životem poslepu, jako ti v Jerichu nechali běžet Bartimea? Máme ochotu kdykoliv podat ruku a pomoci o krůček dál na cestě k prohlédnutí? Živíme v sobě odpor a hněv na ty, co nám překážejí, - nebo soucit?
Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!
Toto volání slepce od Jericha převzalo křesťanství do své liturgie. Volejme tak i dnes srdcem vstříc Ježíši, který k nám přijde v eucharistické oběti:
Rabbi, Pane, ať tě vidím, ať tě vidím stále lépe, ať tě stále lépe poznávám a stále líp miluji. A ať nikoho, kdo tě snad zná míň než já, od tebe nepřátelsky neodháním.
Ať až mi do cesty vkročí slepý, nezapomenu, že jeho jsi pozval spolu s námi do Království. Už teď se chci snažit pohlížet na něj jako na svého bratra. A já sám, Pane, ať dobře vidím!
