Zamyšlení nad evangeliem 29. neděle v mezidobí- cyklus B
K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu.“ Odpověděl jim: „Co chcete, abych pro vás udělal?“ Řekli mu: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po levici.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který piji já, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ Oni mu odpověděli: „Můžeme!“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno.“
Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezí vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ (Mk 10,35-45)
Pán Ježíš nám dnes dává v evangeliu návod, jak udělat ze svého života něco velikého, jak se stát velikým. Kdo by nechtěl být veliký, slavný, mít úspěch!
Ale není to podivná cesta k úspěchu, k níž nás Pán Ježíš vybízí? „Kdo chce být mezi vámi veliký, buď vaším služebníkem!“
Copak cesta k velikosti není právě opačná? Copak se neříká, že kdo to chce někam dotáhnout, musí dát stranou všechny ohledy, zapomenout na všechna přikázání a hrabat pro sebe, jen a jen pro sebe? Copak velicí někomu slouží? Ti si přece nechávají sloužit, sloužebníčkovat od druhých.
A proti téhle lidské zkušenosti stojí Ježíšův návod: „Kdo se mezi vámi chce stát velikým, buď služebníkem druhých!“ - Všimněte si, že Pán Ježíš tu neodsuzuje touhu po velikosti. Každý se máme snažit udělat ze svého života něco velikého. Pán Ježíš té snaze ukazuje správný směr: neusiluj o velikost v panování, raději chtěj lidem kolem sebe dobře sloužit.
Ještě že to je takhle! Kdyby o ceně lidského života rozhodoval jen společenský úspěch, jak by to bylo kruté pro lidi, kteří nejsou rvaví, kteří jsou méně zdatní, nemocní. Ti by se pak museli považovat za méněcenné.
Naštěstí Pán Ježíš prohlašuje, že velikost života není ve rvavém předhánění a soutěžení, ale ve službě druhým, v pomáhání.
Ale může toto být smyslem života i pro lidi mimořádně schopné? Ano. Může. Vždyť to byl životní program i pro samotného Ježíše. Ten o sobě řekl: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sám sloužil.“
Náš život v následování Krista má tedy být životem služby v malém i velkém. To vytváří nový vztah k lidem. Už nejde o to, abychom druhé předstihli, abychom na ně hleděli jako na konkurenty, které je nutno porazit, ale jako na bližní, kterým můžeme podat pomocnou ruku, žít s nimi v pokoji.
Uvědomujete si velikost této změny postoje, vztahu?
Život zaměřený na boj o úspěch je plný neklidu, drásá nervy, přináší zklamání. Jestliže vychováváme děti k této ctižádostivosti, nechystáme jim do života nic příjemného.
Jsou tedy dvě cesty lidského života: cesta velikosti v panování, předbíhání druhých - a cesta velikosti ve službě. Po které se dáme?
Ale pozor. U té cesty služby je ještě něco, o čem jsme dosud nemluvili, něco, co rozhoduje o její ceně a kvalitě.
Je to láska. Ten, kdo chce sloužit, musí to dělat laskavě, vlídně, s láskou, rád.
Znám paní, která slouží své rodině od rána do večera, do strhání. A přesto je všem pro postrach. Proč? Protože o tom, co pro druhé dělá, pořád mluví. Pořád všem připomíná, jak se pro ně dře, obětuje, a jak málo vděčnosti jí za to projevují.
Křesťanské je chtít být veliký ve službě, ne v panování, v tyranizování. Křesťanské je posloužit s úsměvem, s láskou, rád. Pojďme se tomu učit.
