Když se řekne Libanon, určitě se mnohým lidem vybaví mnich svatého života a velký divotvorce
svatý Charbel Machlúf. Tato země však dala křesťanství i jiné vzory hodné úcty, důvěry a následování. Rozhodně k nim patří i
svatá Rafka, vlastním jménem Butrossiéh ar-Rayy de Himlaya.
Tato světice se narodila 29. června 1832 v Himlayi na svátek svatého Petra a Pavla a dostala jméno Botrossiya (Petra). Její otec Mourad Samer pocházel ze staré maronitské rodiny. Když Petra měla tři roky, slyšeli ji jednou rodiče, jak sama recituje modlitby. Chodila pravidelně do kostela na mši svatou a liturgické modlitby.
Její dětství bylo pokojné. Vyrůstala ve zbožné a prosté maronitské rodině a milovala celý svět. Ale když měla sedm let, její matka zemřela. Pro Rafqu nastal tvrdý život mezi dospělými bez mateřské něžnosti, a to právě v době, kdy rodina v libanonských horách upadla do bídy v důsledku nepokojů a katastrof.
Protože otec trpěl tím, že jeho jediné dceři chybí mateřská péče i výživa, poslal ji do Damasu, aby zde sloužila v domě vznešeného maroniti. Starali se tu o ni jako o vlastní dceru. Otec se mezitím znovu oženil a narodily se mu dvě dcery - Mirya a Chmouni.
Když se Rafqa ve svých čtrnácti letech vrátila domů, poznala tu jedinou osobu, a tou byl její otec. Smutek a stesk ji zavedli do Bikfaya, místa, odkud pocházela její matka a kde žily její tety. Velmi ji potěšilo, když se zde setkala s Pátrem Youssefem Gémalyelem, matčiným bratrancem. Našla v něm oporu i vzor lidských a duchovních ctností.
Rafqa často navštěvovala klášter Panny Marie, který P. Youssef založil za přispění jezuitů. P. Youssef se stal pro Rafqu duchovním vůdcem a ona se mu svěřila se svou touhou odejít do kláštera svatého Eliáše. On jí však doporučil novou kongregaci dcer Panny Marie.
Zatímco Rafqa pomýšlela na odchod do kláštera, její rodina plánovala její sňatek. Ale protože se otec s macechou nemohli shodnout na ženichovi, vznikla z toho v rodině roztržka a Rafqa utekla z domu do kláštera Panny Marie Osvoboditelky. Matka představená ji okamžitě přijala bez jakýchkoliv otázek.
Rodiče se ji pokoušeli odtud odvést násilím, ale nepodařilo se jim to. Rafqa nastoupila noviciát a na svátek svatého Josefa 1860 oblékla řeholní roucho. O dva roky později, v roce 1862 ve stejný den složila své dočasné sliby.
Potom pracovala sedm let jako kuchařka v jezuitském semináři v Gharize a později byla poslána do Deir-el Kamar, kde pomáhala jezuitům při misijní práci. Stala se tu svědkem násilných událostí, viděla na vlastní oči krev mučedníků. Zachránila přitom život jednomu dítěti, které skryla pod hábit před jedním vojákem.
Rafqa po určitém čase působila v Maadi jako učitelka a vychovatelka. Také navštěvovala nemocné rodiče svých žáků. Zdržovala se jen v kostele a ve škole. Byla vždy laskavá, mlčenlivá a vždy měla úsměv na tváři. Pro všechny obyvatele Maadu se stala vzorem víry a ctností.
Svým svěřencům vždy říkala: "
Pochopte dobře, že Kristus sestupuje na oltář, když kněz pronáší slova proměňování nad hostií. Proto skloňte hlavu a rozjímejte o Pánu, který se stává chlebem a vínem." Vodila je ke svaté zpovědi a svatému přijímání. Všechno to dělala s laskavostí a sladkostí, takže ji všichni milovali.
Během této doby se setkávala s ostatními sestrami jen jednou za rok při duchovní obnově. Její kongregace tehdy prožívala duchovní i materiální krizi, která se v roce 1875 ještě prohloubila. Jezuité se proto rozhodli, že sloučí dvě různé ženské kongregace do nové, jediné, a dali sestrám vybrat: buď vstoupit do nové kongregace, nebo odejít do občanského života.
Rafqa odešla s pláčem do kostela svatého Řehoře Velikého a ptala se Boha, co má dělat. Usnula a najednou ucítila rameno a slyšela neznámý hlas, který jí řekl: "
Staneš se řeholnicí." Rafqa odmítla nabídku být dále slušně placenou učitelkou v Maadě.
Večer viděla ve snu tři postavy: mnicha s bílými vousy a prutem, vojáka a starého člověka. Mnich se k ní přiblížil, dotkl se jí prutem a řekl jí: "
Vstup do řádu sester Baladites." Byli to svatý poustevník Antonín, otec mnichů, svatý Jiří, patron kostela v Maadě, a poustevník Simon Stylita, patron kláštera v Mar Semaan, kam se rozhodla vstoupit. Nedokončila ani školní rok v Maadi a odešla do kláštera v Semaan El-Qarn v severním Libanonu.
Rafqa milovala samotu už od svého dětství. Krize v kongregaci Panny Marie jí tak umožnila naplnit svůj dávný sen. 6. července 1871 byla přijata do kláštera Mar Semaan, nastoupila noviciát a přijala tu jméno Rafqa. Tak se jmenovala její matka.
25. srpna 1872 složila slavné sliby. Zde začal její život v samotě, který trval 26 let v klášteře Mar Semaan a 17 let v klášteře Mar Youssef Ad-Dahr. V Mar Semaan bylo 58 řeholnic s matkou představenou Zaire Maryam de Ghosta. Byly to velmi zbožné řeholnice. Celý rok se modlily chórové modlitby a četly duchovní čtení ráno i večer. Několikrát denně navštěvovaly Nejsvětější Svátost, slavily březen než měsíc svatého Josefa, květen zasvěcený Panně Marii, červen zasvěcený Božskému Srdci, listopad jako měsíc modliteb za duše v očistci. Pěstovaly bource morušového a vyráběly hedvábí.
Vzhledem ke klimatu, nedostatečné stravě a přísné askezi, byly řeholnice většinou nemocné. Protože Rafqa byla stále zdravá, stěžovala se před svatostánkem. "
Pane, proč mě zanedbáváš? Proč na mě zapomínáš? Jsem tvá otrokyně."
Usnula a pocítila velmi prudkou bolest hlavy a očí. Současně pocítila, že je ochrnutá. Děkovala Bohu, že jí dal prostředek, jak dojít spásy. Prudké bolesti očí trvaly čtyři roky. Lékaři konstatovali, že jde o nevyléčitelnou chorobu očního nervu. Nesnesla vůbec žádné světlo. Nezbytnou temnotu své cely snášela s velkou trpělivostí. Stále opakovala, že je v "
jednotě s utrpením Ježíše Krista". Kdykoliv jí však nemoc jen trochu polevila, ihned se zapojila do klášterní práce.
V listopadu 1897 byla s pěti dalšími sestrami přeložena do kláštera svatého Josefa v Ad-Dahr. I když byla Rafqa úplně ochrnutá, nepřestávala konat všechny denní modlitby, nemohla však chodit do kostela. Obyvatelé z okolí kláštera přicházeli a prosili ji o modlitbu. Stala se pro všechny známou jako "svatá řeholnice". Pravé oko jí amputovali. Nakonec úplně oslepla.
Další utrpení jí působilo krvácení z nosu. Krvácela čtyřikrát týdně a pokaždé ztratila litr krve. To jí způsobilo velkou celkovou slabost. Neměla zdravého údu kromě artikulace, rukou, které mohly pracovat, žaludku, který přijímal potravu, uší, které slyšely, a rozumu, který byl schopný myšlení. Její klouby na nohách se rozpojily a sestry ji balily do plátna ze strachu, aby jí uvolněné kosti nepadaly.
Přitom všem trpěla obzvlášť velkou bolestí na svém rameni a opakovala: "
Ve spojení s bolestí tvého ramene, Ježíši!" Vyzývala sestry, aby se s ní modlily šestkrát Otče náš a Zdrávas na čest trpícího Ježíšova ramene, na kterém nesl kříž.
Dva roky před smrtí byla už jen jako hromádka kostí. Odmítala péči spolusester, ale matka představená Ursula Doumitová ji pečlivě opatrovala. Rafqa byla ještě z doby v kongregaci Panny Marie známá svými adoracemi před Nejsvětější svátostí. I když byla paralyzovaná a slepá, stalo se, že se doplazila během slavnosti Božího Těla jako červ do kostela, aby se mohla zúčastnit mše. Posledních šest dní jejího života byla Eucharistie jediným zdrojem její síly.
Tři dny před smrtí už nemohla mluvit. V tu noc, kdy zemřela, prosila matku představenou, aby se za ni rozloučila se všemi sestrami. Ty přicházely s pláčem, braly ji za ruce a prosily o odpuštění. Přijala naposledy svaté přijímání a zašeptala: "
Odevzdávám svou duši svatému Josefovi a Panně Marii."
23. března 1914 s rozjasněnou tváří a s úsměvem na rtech, ve věku 82 let, zemřela v pověsti svatosti. Na další den se konal skromný a jednoduchý pohřeb na klášterním hřbitově.
Tři dny po její smrti se nad jejím hrobem objevilo zázračné světlo. Matka Ursula Doumitová, která měla na krku nádor a nemohla polykat nápoje, zaslechla v noci, jak někdo zaklepal na dveře její cely a řekl, aby si na nádor přiložila hlínu z hrobu sestry Rafqy. Žádná ze sester v klášteře to nebyla. Když poslechla tuto radu, nádor okamžitě zmizel.
Následovala celá řada zázračných uzdravení. Pro zahájení procesu blahořečení jich bylo zdokumentováno šedesát. Mezi lety 1926 a 1952 došlo ke 2.689 uzdravením, která jsou odborně dokumentována v šesti tučných pořadačích.
Jan Pavel II. ji vyhlásil blahoslavenou v roce 1985 a 10. června 2001 byla zapsána do seznamu svatých. Odkaz, který nám světice zanechala, formuloval maronitský biskup Joseph Mahfouz OLM těmito slovy:
"Poselství sestry Rafqy každému Libanonci, ale i každému křesťanovi říká, že uprostřed utrpení musíme mít ctnost trpělivosti a odevzdanosti do Boží Prozřetelnosti. Každý pokřtěný, ať už laik nebo řeholník, který hledá Krista bez kříže, najde kříž bez Ježíše. Naše světice nás učí, že kříž - utrpení v našem životě - snášené s Kristem, je pro nás zdrojem radosti a štěstí."
*************
Život svaté Rafqy (Rafky) byl nesporně zajímavý a hodně se můžeme z něj naučit. Pokud vás tato světice zaujala, dočtete se o ní více v knize
Svätá Rafka, Kvet Libanonu z vydavatelství Zachej.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek ze 4. 10. 2021 naleznete
zde.
Novéna chorých k sv. Rafqe
https://modlitba.sk/?p=12436
