V tomto exkluzivním interview s La Nef diskutuje vatikánský kardinál Robert Sarah s Nicolasem Diatem o své hlubokomyslné a působivé nové knize:
The Day is Far Spent (Den se nachyluje). Tvrdá a pravdivá diagnóza, přesto však plná naděje i uprostřed duchovní a morální krize Západu.
1)
V první části své knihy popisujete "duchovní a náboženský kolaps". Jak se tento kolaps projevuje? Ovlivňuje pouze Západ, nebo i jiné části světa, jako například Afriku?
Duchovní krize postihuje celý svět. Jejím zdrojem je však Evropa.
Lidé na Západě jsou vinni tím, že odmítají Boha. Ale nejen to; Friedrich Nietzsche, jehož pokládají za mluvčího Západu, tvrdí: "
Bůh je mrtvý! Bůh zůstává mrtvý! A my jsme ho zabili ..." My jsme Boha zavraždili. Nietzsche ho mezi lidmi nahradil prorockým "Supermanem". Duchovní kolaps má tedy absolutně západňárský charakter. Zde bych obzvláště zdůraznil
odmítání otcovství. Naši současníci
jsou totiž přesvědčeni, že v zájmu svobody a volnosti nesmí člověk na nikom záviset ani na nikoho spoléhat. A to je tragický omyl. Lidé na Západě jsou přesvědčeni, že přijmout, nebo dostat něco, je v rozporu s důstojností člověka. Civilizovaný člověk je však již ve své podstatě dědicem, vždyť dědí, čili přijímá dějiny, kulturu, jazyk, jméno, rodinu. To ho odlišuje od barbarů. Odmítnout začlenění do systému dědictví, příbuzenství a závislosti nás nahé vrhá zpět do džungle ctižádostivé a konkurenční 'ekonomiky' a ponechává nás napospas jejím vlastním nástrojům.
Jelikož se člověk odmítá uznat za dědice, je odsouzen do pekla liberální globalizace, v níž se zájmy jednotlivců navzájem konfrontují bez jakýchkoliv zákonů, kromě zákona zisku pro sebe za každou cenu.
V této knize chci lidem na Západě připomenout, že
pravou příčinou jejich odmítání dědictví a odmítání otcovství je ve skutečnosti jejich odmítání Boha. Od něho jsme totiž dostali svou přirozenost jako muž a žena. A to je pro moderní mysl nepřijatelné.
Gender ideologie je vlastně luciferským odmítáním přijetí pohlavní přirozenosti od Boha. A tak někteří rebelují vůči Bohu a bezdůvodně se mrzačí, znetvořují a ničí, jen aby si změnili pohlaví. Reálně však v sobě nezmění nic z toho, co z nich ve skutečnosti dělá muže nebo ženu.
Západ odmítá přijímat a dostávat a akceptuje pouze to, co vytvoří sám pro sebe. Transhumanismus je už závěrečným stadiem tohoto trendu.
Lidská přirozenost je darem od Boha, a proto se pro západního člověka stává nesnesitelnou. Původ této revolty je v duchovní sféře; jde totiž o vzpouru satana proti daru milosti. V podstatě jsem přesvědčen, že
západní člověk odmítá být zachráněn a spasen Boží milostí. Chce si ji nějak vytvořit sám a proto ji odmítá přijmout.
"Základní hodnoty", které propaguje OSN jsou založeny na odmítání Boha, což se dá přirovnat k bohatému mladíkovi v evangeliu. Bůh hledí na Západ s láskou, protože se tam udály úžasné věci. Vyzývá je, aby v tom pokračovali dál, ale Západ se odvrací a kráčí zpět. Upřednostňuje takové bohatství, za které vděčí pouze sám sobě.
Afrika a Asie ještě nejsou úplně kontaminovány gender ideologií, transhumanizmem ani nenávistí k otcovství. Avšak Západ už i zde tvrdě prosazuje svého neokolonialistického ducha a usiluje donutit tyto země přijmout zmíněnou smrtící ideologii.
2)
Píšete, že "Kristus nikdy věřícím neslíbil, že budou ve většině" (str. 34) a pokračujete "I navzdory největšímu úsilí misionářů nebude Církev nikdy dominovat světu. Posláním Církve je misie lásky, a láska nikdy nedominuje, nikdy nepanuje, nevládne "(str. 35). Ještě předtím jste napsal, "víru zachrání pouze 'malá hrstka věrných'". Když dovolíte, zeptám se takto směle: V čem přesně je problém - ve vnímání, že tato 'malá hrstka' fakticky stále aktuálně existuje a daří se jí přežít i ve světě, tak nepřátelském vůči víře?
Křesťané musí být misionáři. Poklad víry nemohou ukrývat pouze pro sebe. Misijní poslání a evangelizace zůstávají jejich naléhavou duchovní úlohou. I sv. Pavel napsal, že každý křesťan by měl být schopen říci: "
Vždyť jestliže hlásám evangelium, nemám se čím chlubit; to je moje povinnost, a běda, kdybych je nehlásal" (1 Kor 9, 16) a dále pokračuje: "
Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a poznali pravdu"(1 Tim 2, 4). Jak tedy můžeme sedět se založenýma rukama, když tak mnoho duší nezná jedinou pravdu, která vysvobozuje: Ježíše Krista?
Převládající relativismus považuje náboženský pluralismus, jako takový, za dobrý. Není! Předávaná, ohlašovaná a vyučovaná musí být jen úplnost a dokonalost zjevené pravdy, jak ji přijala Katolická církev.
Cílem evangelizace není ovládnutí světa, ale služba Bohu. Nezapomínejme, že Kristovým vítězstvím nad světem je ... Kříž! Naším záměrem není ovládnout svět; evangelizace se děje prostřednictvím Kříže! Prvními misionáři jsou mučedníci. V očích běžného člověka ve svém životě selhaly. Cílem evangelizace není "neustálý nárůst sledovanosti" jako u sociálních médií, které chtějí za každou cenu vyvolávat senzaci a vzrušení. Naším cílem není popularita v médiích;
my chceme aby Kristus zachránil všechny duše. Evangelizace není otázkou úspěchu, či štěstí. Evangelizace je hluboká vnitřní a nadpřirozená realita.
3)
Rád bych se vrátil k jednomu bodu v předchozí otázce. Když řeknete, že Evropské křesťanství, které se dokázalo samo etablovat v celé společnosti, je jen jakousi mezihrou v dějinách, myslíte tím, že by se nemělo dávat za vzor v tom smyslu, že v Evropě křesťanství "dominuje" a vnucuje se prostřednictvím jakéhosi sociálního nátlaku?
Společnost, proniknutá vírou, evangeliem a přirozeným zákonem, je velmi žádaná. Vytvořit ji je úkolem věřících laiků. Toto je fakticky jejich pravým povoláním. Když budují město v souladu s lidskou přirozeností a otevřeně přijímají Zjevení, pracují pro dobro všech. Hlavním cílem Církve však není vybudovat nějaký specifický model společnosti; ona totiž dostala mandát ohlašovat spásu, která je však nadpřirozenou realitou. Spravedlivá společnost vzbuzuje v lidech touhu přijmout dar od Boha, ale nemůže jim dát spásu. Na druhé straně otázka zní, zda může existovat společnost, která je spravedlivá a v souladu s přirozenými zákony, ale bez daru milosti, působící v duších lidí?
Velmi naléhavě potřebujeme ohlašovat podstatu naší víry: pouze Ježíš nás zachrání před hříchem. Musí se však zdůraznit, že evangelizace není úplná, když se přidržuje sociálních struktur. Společnost, inspirovaná evangeliem chrání slabé proti následkům hříchu. A naopak,
ze společnosti, která se odstřihne od Boha, se velmi rychle stává diktatura a zároveň taková struktura hříchu, která podněcuje lidi dělat zlo. Právě proto můžeme říci, že
žádná spravedlivá společnost nemůže existovat bez toho, aby v ní nebylo místo pro Boha ve veřejném prostoru. Stát, který se hlásí k ateismu, je nespravedlivý a protiprávní. Stát, který vyobcoval Boha do soukromé sféry, se sám odstřihuje od pravého zdroje práva a spravedlnosti. Stát, který tvrdí, že právo je jen otázkou dobré vůle a neusiluje se ho založit na objektivním pořádku, stanoveném Stvořitelem, riskuje pád do totalitarismu.
4)
V Evropských dějinách jsme se již dostali od společnosti, v níž skupina vyvažuje jednotlivce (holismus středověku) - typ společnosti, jaká stále existuje v Africe a také dnes charakterizuje islám - ke společnosti, v níž se jednotlivec 'vysvobozuje' ze skupiny ( individualismus). Zhruba můžeme říct, že jsme přešli od společnosti, ve které dominovalo pátrání po pravdě, ke společnosti, ve které dominuje hledání svobody. Samotná Církev rozvíjí svou nauku i navzdory této evoluci, vyhlašujíc právo na náboženskou svobodu v průběhu Druhého Vatikánského koncilu. Jak vnímáte pozici Církve v souvislosti s touto evolucí? Existuje rovnováha mezi dvěma póly - "pravdou" a "svobodou"? Protože doposud jsme pouze procházeli od jednoho extrému k druhému.
Není správné hovořit o "rovnováze" mezi dvěma póly - pravdou a svobodou. Navozuje to totiž dojem, že tyto věci jsou jen povrchové a ve vzájemné opozici. Svoboda ve své podstatě směřuje k tomu, co je dobré a pravdivé. Pravda je něco, co se má poznat a ve svobodě přijmout.
Svoboda, která se neřídí pravdou a neorientuje se na ni, je nesmyslem. Omyl nemá žádná práva.
Druhý Vatikánský koncil znovu připomněl fakt, že pravda se může etablovat pouze silou, kterou má v sobě ona sama, nikdy ne násilím a donucováním. Připomněl i to, že respekt k člověku a jeho svobodě by nás nikdy neměl přivést k lhostejnosti vůči pravdě a dobru. Zjevení je "vpád" Boží pravdy do našeho života. Neomezuje nás, ani nás k ničemu nenutí. Darováním a zjevením sebe samého Bůh respektuje svobodu, kterou On sám stvořil. Jsem přesvědčen, že
opozice mezi pravdou a svobodou je výplodem falešné koncepce lidské důstojnosti.
Moderní člověk absolutizuje svou svobodu až do bodu, ve kterém sám sebe přesvědčí, že ji ohrozí, když akceptuje pravdu. Nejvýraznějším projevem svobody, jaký může člověk udělat, je však právě akceptování pravdy. Jsem přesvědčen, že vaše otázka odhalí hloubku krize svědomí a víry na Západě.
Člověk na Západě se obává ztráty své svobody tím, že by přijal dar pravé víry. Dává přednost uzavření se dovnitř svobody, která je zbavena smyslu a obsahu. Aktem víry je setkání svobody a pravdy. Právě proto kladu v první kapitole své knihy důraz na krizi víry.
Naše svoboda se naplní a zrealizuje, když řekne "ano" zjevené pravdě. Ale pokud svoboda říká "ne" Bohu, popírá vlastně samu sebe. Udusí se.
5)
V knize se podrobně věnujete krizi kněžství a uvádíte důvody ve prospěch kněžského celibátu. Co vnímáte jako primární příčinu v případech zneužívání nezletilých kněžími a jaký je váš názor na konferenci na toto téma, která se právě koná v Římě?
Krize kněžství je podle mě jedním z hlavních faktorů, ovlivňujících krizi v Církvi. Kněžím jsme odňali jejich kněžskou identitu. Donutili jsme je nabýt přesvědčení, že musí být především výkonní a schopní, přičemž
kněz je ve své podstatě pokračováním Kristovy přítomnosti mezi námi. Kněz by neměl být charakterizován podle toho, co dělá, ale podle toho, kým je: ipse Christus, samotný Kristus. Mnohé případy sexuálního zneužívání nezletilých pouze odhalují hloubku duchovní krize; temnou, záludnou a tragickou propast mezi knězem a Kristem. Jsou zde samozřejmě i sociální faktory: krize 60. let a sexualizace společnosti, která se projevila i na Církvi. My však musíme mít odvahu jít dál. Kořeny této krize jsou duchovní.
Kněz, který se nemodlí a který z vysluhování svátostí, zvláště Eucharistie, dělá divadlo, kněz, který se jen zřídka zpovídá a který svůj život neprožívá jako druhý Kristus, je odstřižen od vřídla svého vlastního bytí. Výsledkem tohoto všeho je smrt. Tuto knihu věnuji kněžím celého světa, protože vím, že trpí. Mnozí z nich se cítí opuštěni a zapomenuti.
Za krizi kněžství máme ve velké míře odpovědnost my, biskupové. Chováme se k nim jako otcové? Posloucháme je, chápeme a usměrňujeme je? Dáváme jim dobrý příklad? Z diecézí se až příliš často stávají administrativní struktury. Je velmi mnoho všelijakých setkání. Biskup by měl být vzorem kněžství. My sami však máme daleko od modlitby v tichosti nebo od zpívání oficia v našich katedrálách. Obávám se, že my sami se ztrácíme a mrháme časem plněním druhotných, profánní ch 'povinností'.
Místo kněze je na Kříži. Když slouží mši, nachází se přímo u zdroje celého svého života, jmenovitě Kříže. Celibát je konkrétním prostředkem, který nám dovoluje žít toto tajemství Kříže ve svém životě. Celibát vpisuje Kříž přímo do našeho těla a právě proto je pro moderní svět nepřijatelný. Celibát je pro moderní lidi pohoršením, protože samotný Kříž je pohoršením.
Chci v této knize kněze povzbudit a dodat jim odvahu. Chci jim říct: milujte své kněžství! Chci kněžím celého světa vyjádřit svou náklonnost jako otce a bratra.
6)
V knize od Frederica Martela (In the Closet of the Vatican), která způsobila dost velký rozruch, autor objasňuje, že ve Vatikánu existuje mnoho homosexuálních prelátů. Je přesvědčen o správnosti veřejného odsouzení vlivu mocné gay sítě v srdci samotné Kúrie. Jaký máte na to názor vy? Existuje v srdci Církve 'homosexuální problém', a jestli ano, proč je tabu?
Dnes prožívá Církev spolu s Kristem potupu, zneuctění a ukrutnost Jeho Umučení. Hříchy jejích členů se jí nyní vracejí jako facky do obličeje. Někteří se pomocí nich snaží vytvořit
tlak na biskupy. Někteří chtějí, aby se přizpůsobili úsudku a jazyku světa. Někteří biskupové se pod tímto tlakem sesypali. Volají po upuštění od kněžského celibátu nebo se jen tak neutrálně vyjadřují o homosexuálním chování. Překvapuje nás to?
Vždyť i samotní apoštolové opustili Krista v Getsemanech a to v Jeho nejtěžší hodině. Musíme být realističtí a konkrétní. Ano, existují hříšníci.
Ano, existují i nevěrní kněží, biskupové, či dokonce kardinálové, kteří selhali v zachovávání čistoty. Ale, a to je velmi vážné, selhali v dodržování dogmatické pravdy! Svými matoucími a nejednoznačnými řečmi dezorientují věřící křesťany. Znehodnocují a falšují Boží Slovo a snaží se ho překroutit a pokřivit tak, aby získali dobrozdání od světa. Jsou to Jidáši Iškariotští naší doby.
Hřích by nás neměl překvapovat. Na druhé straně však musíme mít odvahu pojmenovat ho. Nebojme se znovu objevit metody duchovního boje: modlitbu, pokání a půst. Potrestání nevěrnosti vyžaduje jasný vnitřní rozhled. Musíme hledat konkrétní prostředky jak nevěrnosti předcházet. Jsem přesvědčen, že
bez každodenního modlitebního života a bez minima vzájemného bratrského života mezi kněžími, je věrnost pouze iluzí. Vezměme si vzor ze Skutků apoštolů.
V souvislosti s homosexuálním chováním si dejme pozor, abychom nepadli do pasti manipulátorům.
Církev jako taková nemá žádný "homosexuální problém". Problémem jsou hříchy a nevěrnost.
Neosvojujme si slovní zásobu LGBT ideologie. Homosexualita totiž nedefinuje identitu člověka; popisuje pouze určité úchylné, hříšné a perverzní úkony. My však na takové chování, jakož i na ostatní hříchy, známe lék. Musíme se vrátit ke Kristu a dovolit Mu, aby nás obrátil a změnil. Pokud je hřích tohoto druhu veřejný, musí se aplikovat trest podle církevního práva. Trest je milosrdný; je skutkem dobročinné a bratrské lásky. Trestem se napravuje poškození obecného dobra a straně, která se provinila, umožňuje napravit svou chybu. Trest patří k otcovské roli biskupů. V neposlední řadě musíme mít odvahu aplikovat stanovené normy i na přijímání seminaristů. Muži, jejichž psychika je hluboce a soustavně ukotvená v homosexualitě nebo kteří žijí 'duplicitně' a lžou, nemohou být akceptováni jako kandidáti kněžství.
7)
Jedna kapitola je věnována "krizi Církve". Kdy přesně určujete její začátek a z čeho sestává? Jak podle vás souvisí "krize víry" s krizí "morální teologie"; která z nich byla dříve?
Krize Církve je především krizí víry. Někteří chtějí aby Církev byla jen společenstvím lidí v horizontální rovině a aby mluvila jazykem médií, chtějí ji zpopularizovat. Nabádají, aby se nemluvilo o Bohu; tělo a duši vážou pouze na sociální problémy - migraci, ekologii, dialog, kulturu setkávání, boj proti chudobě, za spravedlnost a mír. Jsou to samozřejmě důležité věci, před kterými Církev nemůže zavírat oči. Taková Církev však není zajímavá pro nikoho.
Církev je zajímavá jen proto, že nám umožňuje setkávat se s Ježíšem. Je legitimní, protože jako jediná nám předává Zjevení. Když ji však lidé přetíží vlastními strukturami a systémem, zahrazují cestu Božímu světlu, aby mohlo v ní a skrze ni zářit. Máme sklon neustále si myslet, že svými názory a skutky Církev zachráníme; bylo by však lepší, kdybychom ji nechali aby se zachránila sama.
Podle mého názoru jsme se v současnosti v dějinách Církve ocitli v bodě zlomu.
Církev nutně potřebuje důkladnou a radikální reformu, která musí začít reformou života jejich kněží. Kněží musí být přímo uchváceni touhou po svatosti, po dokonalosti v Bohu a po věrnosti učení Toho, který si je vybral a který je posílá. Celé jejich bytí a všechny jejich aktivity musí zapojit do služby posvěcování.
Církev sama o sobě je svatá. Šíření její svatosti však brání naše hříchy a světské zájmy. Je nejvyšší čas zbavit se všech těchto břemen a dovolit Církvi, aby se konečně ukázala taková, jakou ji Bůh stvořil. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že dějiny Církve jsou poznamenány strukturálními reformami. Já jsem přesvědčen, že
dějiny Církve měnili svatí. Struktury následovaly až potom a neměly jinou roli, jen zachovat to, čeho dosáhli svatí. Potřebujeme svaté, kteří se nebojí hledět na všechno očima víry a kteří se nechávají osvěcovat Božím světlem.
Krize morální teologie je následek úmyslné slepoty. Odmítáme hledět na život přes světlo víry.
V závěru své knihy
mluvím o nákaze, kterou trpíme všichni - o smrtelně toxickém a bujícím ateismu. Proniká všechno, ještě i naše kněžská setkání a rozhovory. Spočívá v tom, že
radikálně pohanskému a světskému způsobu myšlení a jednání dovoluje existovat bok po boku spolu s vírou. A my jsme s takovýmto nepřirozeným soužitím celkem spokojeni!
To jen dokazuje, že naše víra zřídla, stala se nestálou a nedůslednou! V první řadě potřebujeme reformovat svá srdce a už nikdy nesmíme přistoupit na kompromis s lží. Víra je pokladem, který musíme bránit, ale zároveň nám i dodává sílu k této obraně.
8)
Ve druhé a třetí části knihy mluvíte o krizi v západní společnosti. Problematika je nesmírně rozsáhlá a vy se dotýkáte tolika důležitých bodů - od expanze "kultury smrti" k problémům konzumismu, provázaných s globálním liberalismem, věnujete se otázkám identity, transmisie, islamismu atd - že je přímo nemožné věnovat se detailně každému z nich. Který z těchto problémů vnímáte vy jako nejdůležitější a jaké jsou hlavní příčiny úpadku Západu?
V první řadě bych rád vysvětlil
proč si já jako Afričan dovoluji hodnotit Západ. Církev je strážcem civilizace. Jsem přesvědčen, že
západní civilizace právě prochází osudnou a smrtonosnou krizí. Dosahuje vrchol sebezničující nenávisti. Jediné, co během pádu Římské říše zajímalo elitu, byl stále větší luxus v jejich každodenním životě, zatímco lid hloupnul při stále vulgárnější zábavě. Proto je mou biskupskou povinností varovat Západ!
Barbaři jsou už ve městě. To jsou všichni ti, co nesnášejí lidskou přirozenost, co šlapou po smyslu posvátna, co rebelují proti Bohu, Stvořiteli člověka a přírody. Západ je zaslepený vědou, technologií a nezřízenou touhou po bohatství. Pokušení bohatství, které liberalismus šíří v srdcích, se usazuje v lidech. Zároveň se
v tichosti odehrává tragédie potratů, pokračuje eutanazie a pornografie spolu s gender ideologií ničí děti a dospívající mládež. Už jsme si na barbarství zvykli; už nás víc nepřekvapuje! Zvoním na poplach, a dělám to z lásky; se srdcem plným synovské vděčnosti k západním misionářům, kteří zemřeli v mé domovině, v Africe, a kteří mi zprostředkovali drahocenný dar víry v Ježíše Krista. Chci kráčet v jejich stopách a přijmout jejich dědictví!
Zdůraznil jsem pochopitelně i hrozbu, kterou představuje
islamismus. Muslimové opovrhují ateistickým Západem. Našli si útočiště v islamismu, jako v odpůrci konzumní společnosti, která se jim nabízí jako náboženství. Může jim Západ takto prezentovat zřetelně a jasně víru? Právě pro toto musí znovu objevit své křesťanské kořeny a identitu.
Zemím třetího světa se Západ nabízí jako ráj, protože ho ovládá komerční liberalismus. Toto podnítilo příliv migrantů, tak tragický pro identitu národů. Západ, který popírá a odmítá svou víru, dějiny, kořeny a identitu, je předurčen k tomu, aby jím pohrdali, je předurčen k smrti a zániku.
Rád bych však poukázal na to, že
vše je připraveno na obnovu. Vidím rodiny, kláštery, farnosti, které jsou jako oázy uprostřed pouště. A právě z těchto oáz víry, liturgie, krásy a tichosti se Západ znovu zrodí.
9)
Tuto úžasnou knihu končíte částí s názvem: "Znovuobjevení naděje: praktikování křesťanských ctností". Co tím myslíte? Jak se praktikování těchto ctností může stát lékem pro rozsáhlou krizi, o jaké jsme v tomto interview mluvili?
Nepředstavujme si žádný speciální program, pomocí kterého zajistíme lék, který vyléčí zmíněnou současnou krizi. Jednoduše
musíme žít svou víru - absolutně a radikálně. Křesťanské ctnosti jsou vírou, která se jimi projevuje ve všech lidských schopnostech. Označují cestu k šťastnému životu v harmonii s Bohem. Musíme vytvářet prostor, ve kterém by mohly vzkvétat a rozvíjet se. Vyzývám křesťany, aby tvořili oázy svobody uprostřed pouště, vytvořené na bázi agresivního prospěchu. Musíme vytvořit prostor, kde se dá 'dýchat'; kde může křesťan normálně žít.
Centrem našich společenství musí být Bůh. Uprostřed laviny lží a klamu musíme dokázat vytvořit prostor, kde se pravda nejen vysvětluje, ale i žije. Slovem, musíme žít evangelium: nepokládat ho jen za utopii, ale žít ho konkrétním způsobem. Víra je jako oheň, který však musí hořet tak, aby se dal přenášet na druhé. Dávejte na tento posvátný oheň velký pozor! Ať vás hřeje uprostřed zimy, v níž se ocitl Západ. "Když je Bůh s námi, kdo je proti nám?" (Řím 8, 31). V neštěstí, zmatku a temnotě tohoto světa hledáme "
světlo, které září v temnotách" (Jan 1, 5), Toho, který o sobě řekl: "
Já jsem Cesta, Pravda a Život" (Jan 14, 6).
Zdroj:
https://catholicherald.co.uk/, 5. 4. 2019
Převzato z
https://www.lifenews.sk/,
článek z 1. 10. 2021 naleznete
zde.
