Pokora neznamená nějaké "sebepodceňování", naopak - znamená přijmout sebe sama takového - jaký opravdu jsem.
Žijeme v době, kdy má každý "svůj názor" a nahlas ho všude prezentuje. Hádáme se, křičíme po sobě, vysmíváme se jeden druhému, pomlouváme se, útočíme na sebe. Většinou v online prostoru. Ale nejednou i tváří v tvář. Neustále pociťujeme křivdu a zdá se, jako bychom si mysleli, že to křikem a nářkem dokážeme změnit. A pak se nejednou divíme sami sobě, co jsme to napsali či řekli.
To je obraz naší doby, to je obraz nás samotných: snad se snažíme být ke druhým spravedliví, ale stejnou spravedlnost očekáváme i vůči sobě - ať už od jedinců nebo systému - ale nějak se nám jí nedostává. Neustále nám někdo podráží nohy, snaží se nás svést z naší cesty, což jen těžko snášíme.
Možná je, více než v druhých, chyba v nás samých. Možná nám chybí ... pokora.
Zdá se mi, že ty "hysterické reakce", které lidé ze sebe dostávají, jsou znakem pýchy. Ne ani tak křivdy, ale skutečné pýchy. Lidé mají často pocit, že mají jakési mýtické "právo" - ať už na bohatství, postavení, úctu, že mají "právo" doslova na všechna "dobra tohoto světa". Jinak řečeno: čím jsou věci dostupnější, tím víc máme pocit, že na ně máme právo (viz mladí lidé v "bavorácích") a pokud se jim tohoto práva nedostává, umí to pořádně vykřičet celému světu.
Ale
kdo nám toto právo dal? Odkud jsme vůbec přišli na takovou myšlenku? Lidé mají od Boha právo na život - a to je mimochodem skandálně odepírané 6 000 slovenským dětem ročně -, ale já nemám nárok na Suzuki 4 × 4 jen proto, že ho má můj soused. Mnoho lidí přitom právě takto uvažuje - cítí se poníženi, či pokořeni, protože si nemohou dovolit něco, co má jejich soused naproti. Snad je to dáno pýchou, které nebylo učiněno zadost. Pak nastávají bizarní situace, kdy si sousedé kupují čím dál tím dražší auta, vybavení do domu, ba i pozemky za domem, jen aby předčili toho druhého, což nejednou vede k pečlivě skrývanému zadlužování se.
Z dějin víme, že pro čirou pýchu bylo prohraných mnoho důležitých historických bitev. Dva švédští generálové se v 18. století vzájemně tak nenáviděli a tak sebou pohrdali, že pro jejich odmítání spolupráce a dokonce schválnosti, které si kvůli tomu dělali, byla nakonec celá švédská armáda téměř zničena a v hanbě se musela stáhnout domů. Ve starém Řecku se traduje příběh o tom, jak jistý velitel poslal malého chlapce k nepřátelskému veliteli, aby ho vyprovokoval. Chlapec pyšného generála tak "vytočil", že ten neuváženě zaútočil, i když byl v nevýhodné pozici, což přineslo zkázu jeho vojsku.
I Machiavelli ve svém díle Vladař vzpomíná, že čirá pýcha stála za většinou porážek francouzských vojsk, protože francouzští rytíři byli na namyšlenost "velmi náchylní". Několik bitev ze začátku 100-leté války prohráli Francouzi jen proto, že se jejich rytíři jednak vzájemně uráželi ze zbabělosti a na druhé straně pak v pýše neuváženě (a také nekoordinovaně) konali, co v šicích seřazeni Angličané bez milosti využívali.
Pýcha je vskutku špatný rádce.
Klíčem k vítězství je skutečně pokora
"
Proč raději netrpíte křivdu?" - ptá se svatý Pavel v jednom ze svých listů. Opravdu, proč raději nestrpíme křivdu? Neříká se, že je lepší trpět jako nevinný, než se nespravedlnosti sám dopouštět? Zjevně je to nedostatkem pokory a vlastně i důvěry v Boha. Pokora neznamená nějaké "sebepodceňování", naopak - znamená přijmout sebe sama takového - jaký opravdu jsem. Znamená to přijmout skutečnost, že na to Suzuki prostě nemám a že namísto žehrání na souseda, či braní si nesmyslné půjčky, si to auto raději odpustím a koupím si levnější. A ať se třeba i směje soused za plotem, který v tajnosti může mít dluhy až po uši.
Pokora také znamená přijmout druhé lidí i s jejich slabostmi či omyly. Znám jistou rodinu - jsou to vlastní bratři (!) -, kteří již snad víc než deset let spolu nemluví a to bydlí doslova přes silnici. Kdysi měli společnou firmu a jeden ji navrhl prodat, zatímco ten druhý byl proti. První přesvědčil druhého a ten druhý prodej po několika měsících začal trpce litovat. Od té doby spolu nemluví. Darmo je jejich vlastní matka přesvědčovala, aby se usmířili, dokud ještě žije. Ona je již dlouhá léta v zemi, ale oni stále spolu nemluví. A přitom by možná stačilo jen trochu ... pokory. Uznání vlastní chyby, odpuštění. Ale i zde dělá zjevně své pýcha. Ten, co pochybil, si to nepřizná, dokud ten, co by měl odpustit bratru, neodpustí.
O pýše se říká, že nejenže přivádí ke zkáze, ale že i ponižuje. Nic není odpornější než namyšlený člověk, který z vlastní bohorovnosti pohrdá druhými. A když je takový člověk ještě k tomu namyšlený doslova "pro nic", pak působí opravdu jako velmi podivný a odpudivý jedinec. Oblibu si naopak získává člověk pokorný a spravedlivý. Senátor Petronius ze Sienkiewiczova románu Quo vadis? byl milován nejen sobě rovnými, ale i masami běžného obyvatelstva, protože se ke každému bez rozdílu choval slušně a s upřímnou úctou - protože byl pokorný a nepovyšoval se, i když ve svém postavení mohl (tak, jak to dělali všichni ostatní).
Jestliže pýcha ponižuje a přivádí pád, pokora povyšuje a přináší vítězství. Vojenským velitelům (ale např. i sportovním trenérům) se odjakživa doporučuje "mít pokoru" - čímž se myslí objektivně a správně zhodnotit svou situaci na bojišti - a adekvátně a správně reagovat. Není nic horšího, než sebe přecenit a nepřítele podcenit.
To platí i v běžném životě. Svatý Don Bosco ve svých zápiscích vypráví o snu, který jednou měl - lidi na mýtině pronásledovaly divoké šelmy. Někteří z lidí se náhle vznesli do vzduchu a šelmám unikli; než ty druhé divoká zvířata dostala. Donu Boskovi bylo vysvětleno, že šelmy představují hřích. Lidé, kteří se vznesli do vzduchu, byli ti s pokorným srdcem. To pokora je vznesla vzhůru a zachránila od jisté zkázy, zatímco pýcha lidem nedovolovala odlepit se od země a tak je přivedla ke zkáze.
Autor: Matej Gavlák
Zdroj:
www.christianitas.sk/
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek z 27. 9. 2021 naleznete
zde.
