Z lásky jsem stvořil člověka ke svému obrazu a ke své podobě a před
2000 roky jsem vás znovu stvořil v Krvi svého jednorozeného Syna. Tak jste
dostali spojením mého Božství s vaší lidskou přirozeností zase velkou dokonalost.
Jste ve stavu vyšší důstojnosti než andělé, protože jsem přijal vaši přirozenost a ne přirozenost andělů.(1)
Kněží – moji služebníci
Tato důstojnost je dána bez výjimky každému tvoru nadanému rozumem (člověku), ale mezi vámi jsem k vaší spáse vyvolil
svoje služebníky (kněze), abyste mohli
skrze ně dostávat Krev a Tělo pokorného, neposkvrněného Beránka, mého jednorozeného
Syna: to je to Slunce, které
propůjčuje světlo poznání, teplo božské
lásky a obojí pozlacuje. Toto Tělo je skutečně
Sluncem, protože je v jednotě se
mnou, pravým Sluncem. Toto světlo přijalo
barvu vašeho lidství, tak jako se moje
Božství sjednotilo s vámi vtělením mého
Syna. Když budou moji služebníci spravovat
moji moudrost se schopností rozlišovat
a s vděčností za moje dobrodiní, přijmete
světlo milostí.
Moji služebníci mají svoje místo v mystickém
těle svaté církve, aby vám darovali
božský život, to znamená Tělo Slova jako
pokrm a jeho Krev jako nápoj. Není
možné dávat vám Tělo bez Krve, ani Tělo a Krev bez duše tohoto Slova, ani duši
a Tělo bez mého vlastního věčného Božství, protože žádný ten prvek nemůže být
oddělen od druhého.
Svátost přijímání
Skutečně, božská přirozenost se nikdy
neodděluje od lidské přirozenosti, ani smrtí
nebo něčím podobným. Tak dostáváte v bílém chlebě celou božskou Bytost v této líbezné svátosti. Tak jako slunce nemůže být
nikdy rozděleno, tak je také nemožné v Hostii
dělit celého Boha a celého člověka. Dejme
tomu, že někdo rozdělí Hostii a udělá
z ní tisíce kousků – přece však každý kousek
obsahuje úplně celého Boha a celého
člověka, stejně jako se v rozbitém zrcadle
nedělí obraz, když se na ně podíváte.
Bůh se nemůže v sobě samém zmenšit, stejně jako tomu je u ohně. Představme
si, že máte plamen a že přijde celý
svět, aby si od něho zapálil svůj plamen.
Když si někdo od něho zapálí svůj plamen,
on se tím nezmenší, a přece všichni
dostali celé světlo. Ve všech plamenech
svíček vidíme stejné světlo, stejné teplo,
stejnou barvu plamene, i když ten, který
má malou svíci, má méně svítivosti než
ten, který má velkou svíci.
Stejně je tomu u těch, kdo přijímají
svaté přijímání: každý si nese svoji svíci,
to znamená svaté přání, s nímž tuto svátost přijímá. Svíce je zhasnutá a zapálí
se, když svátost přijmete. Říkám, že je
zhasnutá, protože sami od sebe nic nemáte.
Ale já jsem vám dal palivo, které
vám umožňuje, abyste toto světlo přijali
a uchovali. Tímto palivem je božská láska,
protože jsem vás stvořil z lásky, a proto
nemůžete bez lásky žít.
Svatý křest
Toto „bytí“, které vám bylo z lásky darováno,
dostává ve svatém křtu mocí Krve
mého Syna určitou dispozici. Kdyby tomu
tak nebylo, byli byste jako svíce bez knotu,
která nemůže hořet. Kdyby vaše duše
při křtu nedostala svatou víru ve spojení
s milostí – to znamená onen knot – pak
byste nemohli toto světlo přijmout. Kde
se zapálí tato duše? Od ohně mojí božské
lásky tím, že mě miluje, mne se bojí a následuje učení mojí pravdy (evangelium).
Je pravda, že tento oheň je více nebo
méně silný, podle toho, kolik je použitelného
paliva – i když jste všichni ze stejné
hmoty, stvořeni k mému obrazu a podobenství
a dostali jste stejné světlo svatého
křtu, můžete ale různým způsobem růst
v lásce a ctnosti. To závisí na vaší svobodné
vůli a na mém zalíbení. Vy nemůžete
změnit temperament, který jsem vám dal,
ale můžete volně nakládat s vaší svobodnou
vůlí, abyste rostli v lásce a ctnosti, dokud
žijete zde na zemi. Protože když tento
život uplyne, už je na to pozdě.
Milost svátosti
Moji služebníci vám udílejí toto laskavé
a skvostné světlo, které jsem vám dal
za potravu. Vy z něho přijímáte tolik, kolik
lásky a žhavé touhy s sebou přinesete.
Žádná nedokonalost, která pochází z vás,
kteří ji přijímáte, nebo od mých služebníků,
kteří ji udílejí, nemůže její kvalitu
změnit. Ale míra vaší účasti na milosti
této svátosti závisí na tom, s jakou touhou
ji přijímáte.
Tak by ten, kdo by tuto svátost přijímal
ve stavu těžkého hříchu, nedostal žádnou
milost, i když by přijímal opravdu celého
Boha a celého člověka. Duše, která tuto
svátost přijímá nehodně, je jako svíce,
přes kterou se přelila voda. Jenom zasyčí, když k ní přijde oheň, a jakmile je zapálena,
zase zhasne a zbude jenom kouř.
Duše, která se ve zpovědi ze svých
pochybení nevysušila u ohně opravdové
zkroušenosti, bude toto světlo hledat
vnějškově, ale ne duchovně. Protože není
dostatečně disponována, aby takové tajemství
přijala, nezůstává toto pravé světlo
jako milost v duši, ale vzdálí se a tato
duše zůstává ve větším zmatku než před
přijetím této svátosti. Je vyhaslá, ve tmě,
utlačená tíhou svých provinění. Z této
svátosti pociťuje jenom výkřik hryzání
svého svědomí.
Z Maria heute 8/9/2018 přeložil -mp
Poznámky:
(1) Dieu nous parle, kde je dialog sv. Kateřiny
Sienské s Bohem, jenž je přizpůsoben naší
době. Str. 275, kap. 110.
Vyšlo v časopise Světlo 19. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
