Vesmír, největší mistrovské dílo umělecké tvorby, vzešel ze Stvořitelovy lásky.
Proto každý, kdo s otevřeným srdcem pozoruje stvoření, pociťuje něco z této tvořivé lásky našeho Boha. Podobně je to i s posluchači „Mesiáše“, jednoho z nejznámějších
barokních oratorií. Kdo by necítil něco z velikonočního jásotu, když
uslyší sborové „Aleluja“, anebo nepocítil lásku Dobrého pastýře při duetu „Bude
pást své stádo jako pastýř“? Je důležité, abychom věděli, že milostivý účinek
tohoto díla je plodem hlubokého utrpení.
Georg Friedrich Händel se narodil
v německém městě Halle
an der Saale v roce 1685
a už odmalička projevoval mimořádné hudební
nadání. Napsal více než 40 oper,
25 oratorií, skládal pro anglický dvůr
církevní hudbu, jakož i mnohá jiná díla.
V Londýně, kde žil až do své smrti v roce
1759, vedl dokonce vlastní operní dům.
Avšak hudební inspirace byly nad tělesné
síly tohoto génia, takže uprostřed tvorby
jako dvaapadesátiletý utrpěl mozkovou
mrtvici. Se železnou vůlí si vybojovával
znovu své zdraví, a když se po několika
měsících vrátil z Aachen do Londýna, zdálo se mu, jako by se vrátil ze světa mrtvých.
Bez toho, aby se aspoň trochu šetřil, se tento hudební skladatel a dirigent
znovu vrhl do práce.
Jen o čtyři roky později ho postihlo
ještě větší utrpení. Během tvrdé zimy musel
zrušit tolik představení, že nedokázal
financovat své hudebníky. Stav vyčerpání, který předtím zasáhl jeho tělo, postihl
nyní také jeho duši. Händel upadl do
hluboké deprese a neustále se ptal sebe
samého, proč vlastně ještě žije.
Když se 21. srpna 1741 vrátil pozdě večer domů docela zničený, což se stávalo
v poslední době dost často, před dveřmi
našel svazek popsaných papírů. Nahoře
ležel dopis od básníka Charlese Jennense,
jenž napsal libreto i pro jiná Händlova
oratoria. V dopise stálo: „Doufám, že se
Vy, Mistře, slitujete nad mými ubohými
slovy.“ Händel se němě díval na svazek
papírů, kde byl velkými písmeny napsán
název nového díla: MESIÁŠ. Potom četl
dále: „Potěšujte, potěšujte můj lid!“ Tato
slova ho zasáhla jako blesk. Sotva je přečetl, už ve svém nitru slyšel hudbu. Bylo
to, jako by k němu promluvil Bůh osobně
a přitom probudil jeho nitro k novému životu. Ihned sáhl po papíru a peru
a začal komponovat.
Händel pracoval horečně ve dne v noci
nepředstavitelnou rychlostí. A již za
24 dní byla partitura úžasného oratoria
pro sbor a orchestr hotová. Později byla
rozšířena.
Dne 13. dubna 1742 v Dublinu Händel
osobně dirigoval jeho premiéru. Až
do vysokého věku opakovaně uváděl
toto mistrovské dílo, avšak z vděčnosti
za „zmrtvýchvstání“, které přitom sám
prožil, výnos z těchto koncertů vždy daroval
na dobročinné účely. Byl si vědom,
že Meisáš ho vysvobodil z jeho vnitřní
tmy a znovu mu daroval život.
„Vím, že můj Vykupitel žije“
Nejen Händel dostal milosti, aby mohl
oratorium zkomponovat, ale také mnozí
posluchači při Mesiášovi prožili mimořádné milosti. Podobně tomu bylo i s hudebníky,
kteří tuto skladbu mohli hrát
a zpívat. Světoznámá australská operní
zpěvačka Joan Sutherlandová působila
v roce 1962 při londýnském symfonickém
orchestru a zpívala sopránové sólo „Vím,
že můj Vykupitel žije“. Známa svojí dokonalostí,
zazpívala na zkoušce už napoprvé
svůj part bezchybně, ale dirigent, sir
Adrian Boult, ji s úsměvem poprosil, aby
árii zopakovala. Joan se opět snažila a árii
znovu s jistotou zazpívala. I navzdory tomu
však sir Boult nebyl spokojen. I potřetí
se tedy ozval její brilantní soprán. Poněvadž při zkoušce není přítomné publikum,
její výkon ocenil orchestr. Ale ani teď to
dirigentovi nestačilo. Netrpělivá a mírně
nahněvaná se pěvkyně zeptala, co má ještě vylepšit. Dirigent jí tichým hlasem odpověděl:
„Zpívala jste: Vím, že můj Vykupitel
žije, ale ve vašem hlase jsem necítil,
že žije. Žije pro vás Bůh opravdu?“ Joan
zazpívala svůj hudební part ještě jednou
a přitom jí tekly slzy po tváři. Ale neplakala
jen ona. Také hudebníci byli dojati a milostí
natolik dotknuti, že generálku museli
přerušit. Všem zůstala tato mimořádná
zkouška živě v paměti a v tento den mnozí
z nich vyslali k nebi vroucí modlitbu.
Z Víťazstvo Srdca 123/2018 přeložil -dd
Vyšlo v časopise Světlo 16. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
