Již z hodin katechismu víme, že slovo Boží je obsaženo v Písmu svatém a posvátné Tradici. Není pro nás nesnadné představit si, co se myslí Písmem svatým, neboť ho většinou máme doma v podobě zcela konkrétní knihy. Co se však týká Tradice, ta se nám jeví jaksi vzdálenější a obtížněji definovatelná.
V naší úvaze se proto chceme přiblížit k pochopení této Tradice.
Slovo „Tradice“ pochází od latinského slovesa „
tradere“, které znamená „předávat, odevzdávat“. Tento slovní význam nás uvádí do toho, co Tradice znamená věcně, totiž předávání Božího zjevení: „
Bůh ve své velké dobrotě zařídil, aby to, co zjevil ke spáse všech národů, zůstalo
navždy neporušené a bylo předáváno všem pokolením“ (
Dei verbum, 7). Jistě je
jednou věcí samotné Boží zjevení a druhou věcí předávání toho, co Bůh zjevil, i když je obojí velmi úzce spojeno.
Píšeme slovo „Tradice“ s velkým počátečním písmenem a nazýváme ji někdy „apoštolskou“ či "posvátnou“, abychom ji tak odlišili od „tradic“ teologických, disciplinárních, liturgických a modlitebních, které se během doby zrodily v místních církvích. Tyto tradice jsou vyjádřeními „Tradice“, přizpůsobenými určitým místům a určitým dobám, a na rozdíl od apoštolské Tradice, která je jedna,
podstatně tatáž a neměnná, mohou být pod vedením učitelského úřadu církve uchovávány, upraveny nebo zrušeny (
KKC 83.).
Např. modlitba růžence je tradičním vyjádřením úcty k Matce Boží, a tato úcta je pevnou součástí apoštolské Tradice, ale růženec sám o sobě k posvátné Tradici nenáleží a prodělal v průběhu
dějin i jisté změny.
U Tradice můžeme definovat její předmět (
obiectum traditum), totiž to, co se předává, čímž je celá skutečnost křesťanství: evangelium chápané nejenom jako slovo či hlásání, nýbrž také jako spásonosná síla.
Podmět Tradice (
subiectum tradens) čili ten, kdo předává, je celá Církev a
úkon Tradice (
actus tradendi), totiž to, čím se předává, je celý život Církve, především hlásání Božího slova a slavení svátostí.
Z toho, co jsme právě řekli, je zjevné, že
Tradice se neuskutečňuje pouze v oblasti nauky, nýbrž zahrnuje také bohoslužbu a celý život Církve. To jasně učí II. vatikánský koncil: „
V podání apoštolů je obsaženo všechno, co Božímu lidu prospívá k svatému životu a k růstu víry. A tak Církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří“ (
Dei verbum, 8).
To, o čem jsme až doposud mluvili, je
Tradice chápaná v širším slova smyslu, která zahrnuje jako svou psanou část i Písmo svaté. Jak jsme už naznačili v úvodu, v teologii se též ustálil pojem
Tradice v užším slova smyslu, kterým se chápe ústní předávání Božího zjevení, započaté apoštoly a pokračující v Církvi mnoha různými způsoby (včetně psaného) z generace na generaci. Tradice v tomto užším slova smyslu je něčím, co stojí vedle Písma svatého, a tedy ho nezahrnuje. V tomto smyslu pak také hovoříme o tom, že
Boží zjevení k nám přichází prostřednictvím Písma svatého a posvátné Tradice.
Vztah mezi Písmem svatým a Tradicí
Co se pak týká vzájemného vztahu mezi Písmem svatým a posvátnou Tradicí (v užším slova smyslu), je zřejmé, že
ústní Tradice časově předcházela písemnému zachycení Božího zjevení v Bibli. Toto písemné zachycení zjevení nebylo dále zamýšleno k tomu, aby nahradilo
Tradici a nastoupilo na její místo, jak o tom výslovně svědčí samotné Písmo (srv. 2 Sol 2, 15; 2 Tim 1, 13). Písmo svaté však převyšuje Tradici v tom, že je slovem Božím díky inspiraci jak ve svém obsahu, tak i ve svém výrazu, zatímco Tradice je lidským slovem, které s pomoci Ducha Svatého zprostředkovává slovo Boží. Z Tradice dále známe biblický kánon čili to, které knihy jsou inspirované a náleží k Písmu svatému, a Tradice také věrně vykládá Písmo. Na druhé straně nemůže náležet k apoštolské Tradici to, co je v rozporu s Písmem.
Je otevřenou otázkou, zda jsou v Tradici obsaženy zjevené Boží pravdy, které se nenacházejí v Bibli. I když je jasné, že některé pravdy, které byly slavnostně prohlášeny Církví za dogmata, např. nanebevzetí Panny Marie, nejsou výslovně dosvědčeny Písmem a ani z něho nejsou přímo vyvoditelné, zdá se, že nejpravděpodobnější je názor, který zastává, že
všechny zjevené
pravdy mají v Bibli svůj nejhlubší základ, a že tedy žádná zjevená pravda není obsažena výlučně a pouze v Tradici.
Z toho, co jsme právě uvedli, vysvítá, že přes určité rozdíly
jsou Písmo svaté
a Tradice mezi sebou velmi úzce propojeny a že se vzájemně doplňují a potřebují:
vždyť
obojí vychází z Boha jako ze svého společného pramene a směřuje k stejnému cíli: k předávání slova Božího.
Tradice je živá
Oproti Písmu svatému, které je něčím pevně daným, je podstatnou vlastností Tradice to, že je živou skutečností. Krásnými slovy to vystihuje II. vatikánský koncil: „
Tato apoštolská Tradice prospívá v Církvi s pomocí Ducha Svatého. Vzrůstá totiž chápání předaných věcí
a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci, tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy. Církev totiž během
staletí stále směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova“ (
Dei verbum, 8).
A o něco dále tentýž koncil učí:
„
Bůh, který kdysi promluvil, nepřestává mluvit se Snoubenkou svého milovaného Syna a Duch Svatý, skrze kterého zaznívá živý hlas evangelia v Církvi a skrze ni ve světě, uvádí věřící do veškeré pravdy a působí, aby v nich Kristovo slovo přebývalo v celém svém bohatství.“
Vyjádření o tom, že Tradice je živá, si neprotiřečí s výše uvedeným tvrzením o podstatné totožnosti a neměnnosti apoštolské Tradice. I zde je potřeba dobře rozlišovat, a tak se vyhnout dvěma extrémním pozicím.
Z jedné strany je pravdou, popíranou na počátku našeho století modernisty a jejich současnými
následovníky, že
Boží zjevení bylo ukončeno smrtí posledního apoštola a že to, co se po staletí předává v Církvi, je podstatně totéž. To je pěkně vyjádřeno biblickým obrazem pokladu (
depositum), který se neporušený starostlivě uchovává a předává (srv. 1 Tim 6, 20; 2 Tim 1, 14).
Na druhé straně zde však dochází, jak to vyplývá z výše citovaných slov II. vatikánského koncilu, k opravdovému pokroku a růstu: proti tomu stojí židovské pojetí Tradice, které ji převážně chápe jako předávaní toho, co má zcela pevný a neměnný obsah.
Jde zde ovšem pouze o prohloubené proniknutí do toho, co již bylo zjeveno a co je už apoštolského původu, a proto se mluví o „homogenním“ (stejnorodém) vývoji (na rozdíl od vývoje „
heterogenního“ čili různorodého).
Zřejmě nejlepším shrnutím výkladu o tom, že Tradice je živá, jsou klasická slova sv. Vincence Lerinského: „
Je tedy žádoucí, aby rostl a bohatě a mocně se rozvíjel rozum, vědění a moudrost po stupních let a věků jak u jednotlivců, tak u celého společenství, jak u každého
člověka, tak u celé Církve, ovšem svým vlastním směrem, to znamená v rámci téhož učení, v témže smyslu a v témže obsahu.“
Měřítka a svědkové Tradice
Bylo řečeno, že Tradice zahrnuje celý život Církve. Tomu se ovšem nemůže rozumět v tom smyslu, že všechno, co se říká a koná v Církvi, náleží k apoštolské Tradici. Jsou zde proto už od počátku určitá měřítka pro rozpoznání Tradice, která byla již v V. století vyjádřena v mistrné
zkratce právě citovaným sv. Vincencem Lerinským: „
Toho se držme, co bylo všude, vždy a všemi věřeno.“
Měřítky Tradice jsou tedy všeobecnost, starobylost a jednomyslnost.
Svědky Tradice, skrze něž se ona projevuje a v nichž se odráží, jsou svatí církevní Otcové, dokumenty učitelského úřadu Církve, posvátná liturgie, nauka učitelů Církve a teologů, smysl pro víru (
sensus fidei) Božího lidu, kanonické právo, nauka a duchovní zkušenosti svatých a mystiků, křesťanské umění, pravidla mnišského a řeholního života apod.
Všichni tito svědkové Tradice nemají stejnou závažnost a je také třeba, aby se při hledání toho, co v nich skutečně odráží posvátnou Tradici, vycházelo z výše uvedených měřítek.
Ve svém celku však podávají úplný obraz Tradice: jsou jako mnohost hlasů, tvořících dohromady jeden chór.
Tradice a učitelský úřad Církve
Z toho, že jsme uvedli dokumenty učitelského úřadu Církve čili magisteria mezi svědky Tradice, vyplývá, že
církevní magisterium je pevnou součástí samotné Tradice. Z druhé strany
magisterium je nástrojem autentického neboli autoritativního výkladu Tradice.
Magisterium, vykonávané papežem a biskupy ve spojení s ním jakožto nástupci apoštolů, autoritou samotného Krista střeží, vykládá a k věření předkládá slovo Boží, obsažené v Písmu svatém a v posvátné Tradici.
Náleží-li ovšem učitelský úřad Církve k samotné Tradici, následuje z toho, že je jejím autentickým vykladačem nikoliv zvnějšku, ale z jejího vnitřku.
Vzájemné sepětí Písma svatého, Tradice a magisteria vyjadřují zlatá slova už vícekrát citovaného II. vatikánského koncilu, která také budou nejlepší pečetí této naší úvahy: „
Je tedy zřejmé, že posvátná Tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že
všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha Svatého přispívají účinně ke spáse duší.“ (
Dei verbum, 10)
P. Lect. PhDr.
Štěpán Filip OP, Th.D. farní vikář v Jablonném v Podještědí
a hostující profesor na univerzitě Angelicum v Římě
Převzato z
MONITOR 18/2021, 19. 9. 2021, strana 9 - 10.
