Někdy je nám těžko věřit v Boží bezpodmínečnou lásku. Hlavně tehdy, když necítíme na sobě jeho milost. Vidíme, jak žehná - ale vždy těm druhým. Požehnává jim šťastná manželství, žehná jim zdravé děti. Dělá zázraky, projevuje se. Všude, jen ne v mém životě a v mé rodině ...
Víme, kdo byla požehnaná mezi ženami. Ano, Ježíšova Matka, nejvíce Bohem milovaná, vyvolená a ... nejvíc zkoušená, žena bolesti a tichého utrpení, kalichu naplněného až po okraj.
Život odevzdaný do rukou Toho,
kdo ví lépe než já
Maria se narodila do chudé rodiny a nikdy neměla ambici někam se vyšvihnout nebo něčím vynikat. Chtěla v pokoře a poníženosti patřit svému Bohu, jehož milovala celým svým bytím. Pokora, odevzdanost, láska, to byly tři pilíře Mariina vztahu k Bohu. Maria byla také ženou tiché adorace, když mlčky hleděla na Boží dítě v jeslích, když bez vysvětlení viděla Boha ponižovaného a umučeného na kříži. Když s vírou hleděla, jak její Syn vystupuje do nebe. Nerozuměla, ale všechno přijímala s pokornou důvěrou a v odevzdanosti rozjímala nad Božími tajemnými cestami. Bůh jí byl tak blízký, že nepotřebovala odpověď na všechny otázky. Měla jistotu, že s ním bude všechno, jak má být.
Sedm bolestí Panny Marie
První zmínka o svátku Sedmibolestné Panny Marie pochází z roku 1412. Pro celou Církev ho ustanovil papež Benedikt XIII. v roce 1727 a zároveň povolil, aby ji Slováci uctívali jako svou patronku. Její národní svatyní je šaštínský chrám.
V některých zemích je více známá jako "
Bolestná Panna Maria" (lat.
Virgo Maria Dolorosa). Číslo sedm je v první řadě symbolické, znamená plnost. Přece se v tradici uctívá sedm Mariiných bolestí:
1. Proroctví starce Simeona;
2. Útěk do Egypta;
3. Ztráta dvanáctiletého Ježíše v chrámu;
4. Setkání s Ježíšem na křížové cestě;
5. Ukřižování a smrt Ježíše;
6. Ježíšovo sejmutí z kříže;
7. Ježíšův pohřeb.
1. Proroctví starce Simeona
Po čtyřiceti dnech od narození Ježíše přinášejí rodiče dítě do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu a přinesli za něj oběť. Když rodiče přinášejí dítě, vezme ho do rukou prorok Simeon, velebí Boha a vyzná, že už uviděl Boží spásu a může být v klidu "propuštěný". Zároveň se Maria dozví, že
Ježíš je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a na znamení, kterému se bude odporovat, a že její vlastní duši pronikne meč.
Svatá žena, prorokyně Anna, velebí Boha a všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma, vypráví o dítěti. A co Ježíšovi rodiče? Jeho otec i matka se divili se tomu, co se o něm mluvilo.
I my jako rodiče si často vyslechneme "proroctví" o našich dětech. Možná ty zdravotní ještě během těhotenství. Možná ty prognózy o životě - "z tohoto kluka nic dobrého nevyroste", "s tímto to budete mít těžké". I nositel Nobelovy ceny Albert Einstein byl jako dítě pomalý, začal pozdě mluvit, dokonce jeho rodiče vyhledali odbornou pomoc. Nakonec to však s ním a jeho inteligencí, jak víme, nebylo úplně marné. Připisuje se mu tento citát: "Každý je génius. Ale jestli budete soudit rybu podle její schopnosti vylézt na strom, bude celý život věřit, že je hloupá."
Maria přijala slova moudrého muže o svém Synu, o jeho velikosti i ta o meči, který probodne její srdce. Přijala Boží plán s pokorou ženy, která je schopna všechno odevzdat do rukou Nejvyššího, neboť Jeho cesty jsou vysoko nad našimi cestami.
2. Útěk do Egypta
Po odchodu mudrců od Svaté rodiny varuje anděl ve snu Josefa před Herodem. Ještě tu noc se vydají na pouť do neznáma. Jejich cesta zcela určitě nebyla klidným výletem. Ze strohé informace od anděla, kterou Maria přijala s maximální důvěrou vůči manželovi, nevěděli jak, co ani kde.
Spěchali a putovali se strachem, aby je někdo neviděl, neudal, nepronásledoval. Šli dlouho až do zcela neznámého kraje, mezi neznámé lidi, kteří je zřejmě nepřijali s vroucím objetím. Byli v dnešní řeči jednoduše uprchlíci. V cizím světě žili několik let.
Bůh nepřipravil pro svého Syna výjimečné podmínky pro život, bohatství ani bezstarostnost. Je snad toto ten meč, o kterém prorokoval Simeon? A naplní se i ty o Davidově trůnu? Proč Syn Nejvyššího žije jako obyčejný člověk, dítě, kterému stále usilují na život, ve strachu, chudobě, cizině?
I my někdy žijeme jako cizinci. Často i mezi svými, ve vlastní rodině, sousedství, v práci, společenství nebo farnosti. Máme pocit, že jsme jediná černá ovce mezi bílými, nepřijímají se naše názory, neposlouchají naše připomínky. Mezi šťastnými rodinami je ta naše jedinou, která má problémy, naše manželství není šťastné, naše děti nejsou zdravé. Jsme jako vyhnanci, jako bychom žili na osamělém ostrově daleko od těch, jejichž blízkost bychom chtěli cítit.
Co dělala Maria? Nesrovnávala se, nereptala na svou situaci. Netoužila po tom, co neměla. Kvetla vždy tam, kde ji Pán zasadil. Ze své situace vytěžila to největší možné dobro. To je tajemství svatosti.
3. Ztráta Ježíše v chrámě
S dvanáctiletým Ježíšem putují rodiče do jeruzalémského chrámu. Cestou zpět nemohou dítě nikde v zástupu najít. Maria s Josefem se tedy vrátí do Jeruzaléma. Hledají ho s bolestí tři dny.
Víme, jak je tíživé, když hledáme dítě třeba jenom pět minut, natož tři dny! Jak se nám promítají všechny hrozivé scénáře, bojíme se o to, jestli je v pořádku, jestli mu někdo neublížil, máme pocity viny, že jsme ho neuhlídali.
Co znamenaly tři dny hledání? Úzkost, paniku, probdělé noci, hlad, vyčerpání až do úmoru. Naději střídající se s pocity zoufalství ... Až konečně ho uvidí v celkem neobvyklém postoji, živého a zdravého - díky Bohu.
Ale -
jak jsi nám to jen mohl udělat? Tři dny jsme se báli, hledali tě ... Ježíš odpovídá ve své nevinnosti:
Jak jste se mohli bát? Jak to, že jste nevěděli, že budu tam, kde jde o mého Otce? Ale oni nepochopili, píše Lukáš. A Maria zachovávala všechna slova ve svém srdci. Přijímá všechny okolnosti, které život přináší v mlčení a odevzdanosti. Nelituje se, ale miluje.
4. Setkání s Ježíšem na křížové cestě
Maria byla u svého Syna až do konce. Viděla, jak její milované dítě, kterému jako máma foukala každou modřinky, surově bičují, jak ho znevažují a posmívají se mu, plivou na něj a zacházejí s ním, jako by byl bezcenný předmět, a ne člověk. Jeho ponížení ji bolelo víc, než kdyby znevažovali ji samu, protože věděla, že Ježíš je skutečný Bůh. Podle vidění, které měla blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová, Maria několikrát od psychické vyčerpanosti a duševní trýzně omdlela. Všechno utrpení však přijímala s pokorou, bez hysterie a křiku, bez zoufalství. Určitě však ne s lehkostí, netečností, ani bezcitně.
Maria byla žena jako každá jiná, která těžce snáší pohled na to, jak její dítě trpí. Ve své víře se však dokázala dívat na sebe a svůj život Boží optikou, uměla přijmout, že existuje hlubší realita, která není viditelná očima, kterou nechápeme tehdy, když se děje, jíž nerozumíme a můžeme ji přijmout pouze v důvěře ...
Já nevím, bolí to, je mi těžko, je to nesnesitelné ... ale, Bože, Ty víš a to mi musí stačit.
Co znamená pro nás, když vidíme své děti trpět? Nemoc, nepřijetí vrstevníky, samota, problémy ve škole, ve vztazích? Velmi si přejeme jejich štěstí, ale místo toho mnohokrát vidíme, stejně jako Maria, jejich utrpení. Modlitba a naše pevná láska jsou často tím jediným, jak jim umíme a můžeme pomoci. I toto utrpení rodičů můžeme spojit s utrpením Boha a jeho Matky. Posvěcovat se přes přijetí všech bolestí našich dětí.
5. Ukřižování a smrt Ježíše
Kalvárie. Krev, bolestné vzdechy, roztrhané tělo, hřebíky, nahota, zneuctění. Maria stojí pod křížem a trpí spolu se Synem. Ježíš odchází v bolestech, ale žádná krutost nemohla zničit jeho lásku. Ani to největší zlo nebylo překážkou, aby miloval. Miloval i na kříži, všechny, i ty, kteří se k němu chovali zvěrsky, kteří se hloupě až zvrhle posmívali. Stejně i Maria, přijímá, neživí v sobě hořkost a hněv, ale miluje. Miluje i ty, kteří nenávidí, kteří ubližují jejímu Synu.
Maria vyslovila to rozhodné "
staň se" na Kalvárii. Byla to určitě ta nejtěžší zkouška, při které Matka ukázala svou odevzdanost v té nejvyšší míře. Její Syn se stal Králem, prorokem Nejvyššího a ona sama tou, kterou budou blahoslavit všechna pokolení. Stalo se to ale docela jinak, než by to člověk očekával, představoval si a jak by si to přál.
Někdy Bůh naplňuje svá zaslíbení a rozdává své dary, ale není to podle rovnice "prosba-splnění prosby". A ještě takovým způsobem, tehdy a tam, jak, kdy a kde jsme to v našich hlavách naplánovali. Myslíme si, že Boží požehnání je jen to, když se nám "dopuntíku" vyplní naše touhy a jsou vyslyšeny naše modlitby ... Jen člověk skutečné hloubky a kontemplace dokáže v zuboženém nahém umírajícím vidět Božího Mesiáše. Jenom člověk modlitby, třeba na kolenou, sbírá střípky své představy o šťastném manželství a rodině, vidí ve svém životě nádherné Boží dílo, z něhož vzejde mnoho semen Božího království.
6. Marie drží v náručí mrtvé tělo svého Syna
Poslední slova na kříži. Mocný hlas, výkřik a pak už jen bezvládné tělo. Konec. Matka drží v náručí mrtvého Syna. Bolest nemá hranic. Takhle se to mělo všechno skončit? Nemohl ten, který uzdravoval, křísil, sytil zástupy z několika bochníků chleba ... nemohl jednoduše zasáhnout a zabránit tak potupné smrti? Kde je ten Bůh, který jí posílal anděla, aby zvěstoval narození Božího Syna, aby je chránil před Herodem, ten Bůh, který může všechno změnit? Maria věří. To, co vypadá jako konec, je ve skutečnosti začátek. "
Hle, já dělám něco nového, právě to klíčí, copak to pozorujete?" (Iz 43, 19)
Je smrt opravdu koncem, důvodem k beznaději, ztrátě smyslu života? Zůstáváme opuštění, bezradní, prázdní. Jedině Bůh umí dát smysl každé situaci. Jen pohled do jeho očí, adorace jeho pokory v Eucharistii, nás může naplnit i ve chvílích, kdy nevidíme, kam dále pokračuje cesta.
7. Mária pohřbívá tělo svého Syna
Maria stojí u hrobu svého Syna. Možná si promítá celý svůj život. Jak ji navštívil anděl a řekl jí, že
počne a porodí syna. On bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida, navěky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." Jak to? Nebude konce ... její Syn tu leží mrtvý. Tehdy, při zvěstování přivolila andělovi: "
Ať se mi stane ..." Jakoby řekla - můj život není v mých rukou, odevzdávám ho tomu, od kterého jsem ho dostala. Maria podepsala Bohu bianko a nikdy ho nestáhla zpět. Celý život zůstává věrná tomuto postoji - je služebnice, bude dělat přesně to a jen to, co od ní chce její Pán. Totéž říká i teď, když nehybné tělo jejího Syna zůstává ležet ve studeném hrobě - "
Ať je tak, jak chce můj Pán."
Nevíme, jestli Maria věděla, jak se vše skončí, jestli věděla, že bolest ze smrti Syna vystřídá po třech dnech radost z jeho vítězství. Že ho uvidí Vzkříšeného a Oslaveného. Určitě však víme, že věřila, modlila se, byla stále spojena s Tím, kterému patřila.
Žádná bolest nemá poslední slovo
Zuzana prožila za devět let manželství osm spontánních potratů.
Adam a Ľubka mají pět dětí. Dvě dívky jsou zdravé, všichni tři chlapci mají mentální postižení.
Marii zjistili rakovinu během těhotenství s třetím děťátkem. Jelikož se kvůli miminku neléčila, krátce po porodu zemřela.
Život není jen pěkný, jen jednoduchý. A stejně jako Maria, nemáme odpovědi na všechny otázky. Ani zdaleka. Někdy se cítíme, jako bychom kráčeli v husté mlze a neviděli ani na krok.
Maria byla tou, která se na příkaz Boha rozběhla do tmy. Věděla, že Bůh nedává tečku za žádnou situací, doutnající knot neuhasí ... "
Víra nám dává jistotu, že Bůh by nedopustil zlo, kdyby i z něj nakonec nevyvodil dobro" (
KKC, 324).
Maria - žena vyvolená, milostiplná, požehnaná. V životě však těžce zkoušená, bolestiplná, zdánlivě Bohem zapomenutá. Jen přes brýle víry vidíme to, co na první pohled není vidět. Že
všechno utrpení, kterým prošla a kterým procházejí všichni Bohu věrní, je tím ohněm, ve kterém se čistí zlato a stříbro. A víte, jak dlouho drží kovář zlato v ohni? Má na to docela jednoduchou pomůcku - dokud v něm neuvidí svou tvář.
Ano,
v Marii Bůh zcela jistě svou Tvář uviděl a stále vidí. Radujme se, že i my jsme ti požehnaní a Bohem vyvolení, které očišťuje, aby i v nich - v nás - uviděl svou Tvář ...
Autorka: Jana Solárová
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 16. 9. 2021 naleznete
zde
