Pan V. Křikava nám poslal svoji úvahu o svatém přijímání a svátosti smíření. Přinášíme ji našim čtenářům.
Svaté přijímání, svatá zpověď
a eucharistický půst v současné době.
(úvaha katolického laika)
Svaté přijímání spojené se mší svatou je častou událostí v životě katolického křesťana, které by se mělo určitým způsobem duchovně projevit již večer předchozího dne. Jakýmsi vzbuzením touhy, prostě uvědoměním si tohoto úkonu již předem. Před vlastním svatým přijímáním vyžaduje Církev
i tělesnou přípravu, eucharistický půst. Po staletí byl vyžadován od půlnoci předešlého dne s určitými danými dispensemi, protože bohoslužby byly vždy ráno nebo dopoledne.
V poválečném období (po roku 1950), v době velkých civilizačních změn, pracovních možností i jiných světových událostí, bylo třeba na to pastoračně reagovat. Mše svaté se začaly častěji sloužit i ve večerních hodinách. Zde bylo nutné upravit i daný eucharistický půst, který byl nejdříve zkrácen na čtyři hodiny a posléze na tři hodiny. Během šedesátých let pak dokonce i na jednu hodinu.
Uvážíme-li pak, že se půst týká doby do sv. přijímání, ne do začátku mše svaté, pak toto časové rozmezí může svádět nevědomky ke zkrácení i tohoto intervalu v našem uspěchaném životě s tím, že přece hlavním aspektem je svaté přijímání a plné setkání s Kristem. Může zde hrát roli i určitý zvyk a jakási samozřejmost přijímat při každé mši svaté. To všechno může někdy vést k určité povrchnosti a tím neschopnosti čerpat ve větší míře dary pramenící z této svátosti. Jsme vděčni, že dané dispense jsou Církví stanoveny přiměřeně pro naší dobu, ale současně je na nás, abychom si je plně a správně uvědomovali a zodpovědně se jimi řídili.
V tomto smyslu je možné říci, že jsme více schopni se otvírat Božím milostem, když si v rámci možností alespoň někdy něco více odřekneme před vlastním svatým přijímáním (delší eucharistický půst aj.). Věřím, že by zde dobrá vůle i snaha byla, jen si to všechno lépe uvědomit
a osvětlit, což je úkol nejen pro věřící, ale též pro katolické kněze.
Patří sem i pokorný postoj, nebo pokleknutí při podávání svatého
přijímání a hlavně co nejuctivější způsob přijetí Těla Páně, v neposlední řadě též i přiměřený oděv, zvláště u žen.
Do toho patří též i svatá zpověď, jejíž povinnost nás pod hříchem váže alespoň jednou za rok se vyzpovídat. To je ale minimum, je však chvályhodné a velmi prospěšné se zpovídat častěji, i když víme, že lehké hříchy jsou nám odpuštěny při svatém přijímání. Při hříchu těžkém je však třeba jít ke svátosti pokání co nejdříve.
Současná doba nám však říká naprostý opak. Je třeba všechny smysly naplno uspokojovat, plně se rozvázat, mnohé je dovoleno, takže se tento styl někdy přenáší i do našeho náboženského života. Některá omezení a úkony v Církvi jsou v některých částech světa výrazně změněny anebo jinak vykládány, povoleny značně větší úlevy, ale jak je již výše naznačeno, lze se nad tím někdy i osobně více zamyslet, rovněž i nad sebou samým.
Jdeme-li například na nějaké lékařské vyšetření, nebo se podrobujeme léčbě, disciplínu v rámci léčby včetně postu i jiných omezení pro zdraví těla, přijímáme bez výhrad. Jak je to ale se zdravím na duši?….
Podobně bychom se měli dívat i na ostatní svátosti katolické Církve a dbát na jejich čistotu a pravověrnost. Především je však třeba všechny dobře znát! Do nich též proniká ve světě snaha je upravit pro současnou dobu, kde se uvádí: …nelze přece všechno brát doslova, - nečiňte si příliš násilí, - vždyť to jde také i jinak, - při těchto změněných podmínkách, - vždyť je jiná doba…., za čímž se skrývají ďábelská pokušení otce lži, „...budete jako Bůh, celý svět vám dám, jen mně se klaňte….“!
Všechno výše uvedené může pak přispět k lepšímu poznávání všech aspektů současnosti a s pomocí Boží ke správnému posuzování a jednání u všech lidí dobré vůle.
Dej nám, Pane, milost, abychom byli schopni konat dobro, Tobě
v pravdě sloužit a žehnej nám, ať jednou obstojíme před tvým soudem.
Omnia ad maiorem Dei gloriam.
Nyní přidávám krásné vyjádření od blahoslaveného Jindřicha Suso, mystika 14. století, o Nejsvětější Svátosti v konsekrované sv. Hostii a skutečné přítomnosti našeho Pána ve všech konsekrovaných Hostiích i jejich úlomcích v celé jeho podstatě a vznešenosti:
Jako je velký dům celý v malém oku, tak je Pán všehomíra přítomen ve svaté Hostii. Jako září slunce na obloze a zároveň celé v každé malé kapce rosy a v každém sklíčku, tak je to i s Nejsvětější Svátosti. Svatá Hostie je jako závoj, záclona, za níž je svět jiný, svět Boží, kde neplatí zákony prostoru a času, kde platí jen svoboda a láska a kde je Ježíš vzkříšený.
V současnosti je možné přirovnání i k televizi. Miliony lidí vidí tentýž obraz na různých místech. Vidíme to, nechápeme to,
(resp. neuvažujeme o tom) a vůbec nám to nevadí při vnímání. Tak to bude
i v nebi. Je to jen pokorné přirovnání, ne vysvětlení a přesto nám to mnohé přibližuje.
Je možné i jiné vyjádření: Představme si umělecký obraz. Při sebepodrobnějším materiálním rozboru se nenajde nic než plátno utkané z mnoha vláken a pak nanesené vrstvy barev mnoha druhů a jemných odstínů. Kdo by jen takto fyzikálně a chemicky přistupoval k tomuto uměleckému dílu, dopouštěl by se proti němu té největší křivdy a neporozumění. Ten vzácný obraz je vzácný proto, že těchto hmotných věcí bylo užito, aby sdělovaly krásu. Ta je pak neoddělitelná od obrazu. Tak jak je do obrazu vtělená krása, tak je Eucharistie tajemnou nositelkou Ježíšovy přítomnosti.
Je to opět jen přirovnání, nikoliv osvětlení a jakási snaha pro lidské přiblížení tohoto tajemství.
Nakonec ještě shrnutí těchto vyjádření v jejich souvislostech a k vzájemnému přirovnání: Jako je v Turínském plátně tajemným způsobem viditelný
otisk mrtvého těla našeho Pána Ježíše Krista vždy připravený pro zraky všech, tak je v konsekrované Hostii tajemným způsobem ne již otisk, ale celé jeho živé tělo vždy připravené na osobní setkání s každým z nás.
Jak je výše uvedeno, nic z toho nemůžeme pochopit a lidsky zcela zdůvodnit. Dojdeme-li spásy, pak v nebi ještě více uvidíme, ani tam však zcela nepochopíme, ale budeme se z toho nesmírně radovat.
Ke cti a chvále vzkříšeného Spasitele a jeho oslaveného těla ve svaté Hostii.
Díky Bohu za všechno!
V. Křikava
