Ve dnech 16. - 21. 8. 2021 putovali poutníci z Vranova nad Dyjí až na Velehrad. Několik dalších ohlasů poutníků a foto přinášíme ve článku.
Letošní závěrečná mše svatá měla být v kapli na Stojanově. Moc nadšený jsem z toho nebyl, přece jen jsme zvyklí na basiliku, ale co se dalo dělat. Jaké bylo naše překvapení, když jsme doputovali na Velehrad a bylo nám sděleno, že kaple je obsazená a my máme jít někam jinam. Byl jsem z toho rozladěný a vůbec jsem nevěděl, kam nás přesunují. Poslali nás na zahradu Stojanova.
Když jsme se tam všichni shromáždili ke mši svaté, najednou mi to přišlo jako ten nejlepší vrchol pouti. Jako bychom se vrátili k počátkům, k Cyrilovi a Metodějovi, kteří se pravděpodobně s davem shromažďovali někde na louce. Tenkrát tu ještě basilika nestála, tak vyučovali venku. Úplně na mě dýchlo kouzlo minulosti. Nakonec byla závěrečná mše svatá velice hezká, k čemuž jiště přispělo i pěkné počasí.
o. Nik
O této pouti jsem se dozvěděl až od Petra Kříže (šli jsme spolu nějakých cca 350 km do Santiaga).
Naši někteří farníci z Domanína (okr. Hodonín) tuto pouť znají, ale já jsem to poznal a prožil poprvé.
Jsem rád, že jsem s Vámi ušel alespoň poslední dva dny, ale určitě to nebude naposled.
Budu rád v roce 2022 když mě oslovíte.
Vladimir Trlida
Zajisté znáš ten krásný a příjemný pocit, kdy se na něco moc a moc těšíš a nemůžeš se dočkat. Týdny a dny pravidelně a ustavičně plynou a ty odpočítáváš další týdny a dny, až se jednou probudíš do dne, na který ses celý rok, tak nedočkavě těšil. Ano dnes se s partou nadšených poutníků zase vydám pěšky na nějaké známé poutní místo u nás či v zahraničí.
Po roce je tu tedy opět ta chvíle, kdy šupnu do pohodlných bot, ve kterých jsem toho nachodil již stovky kilometrů, na sebe si navléknu pohodlný oblek a na krk si zavěsím starodávný křížek po prababičce či křížek velehradského poutníka. Neopomenu si také vzít modlitební knížku a na záda pak malý batoh, ve kterém mám nabaleno vše potřebné na jednodenní pěší pouť, do ruky uchopím svou poutnickou hůl a vykročím do dálavy. Obsah batohu je velice skromný. Jen skýva chleba s máslem a několik plátků suchého salámu na zasycení, voda v lahvi na občerstvení, a přibalená pláštěnka či deštník. Tyto věci mi poslouží, když se náhodou z nebe spustí déšť a nebudu se mít zrovna kam schovat. Na vícedenní pouť je třeba batoh objemnější v němž si ponesu po dobu pěší pouti celé své živobytí. Výhodou je, když ho mohu dát do doprovodného vozidla.
Při putování si pročistím hlavu, protože je na ní dostatek času popřemýšlet nad různými věcmi a problémy a tím si uspořádat myšlenky a celoživotní priority. Ve společných modlitbách zase hledám útěchu a po nich v tichosti rozjímám a pak často zjišťuji, jak snadno nalézám odpovědi na různé nevyřešené otázky, se kterými jsem si doposud nevěděl rady.
Do poutního místa si v mysli také nesu své osobní prosby a také prosby členů rodiny a potřeby drahých blízkých a přátel. Především je ale mým údělem poděkovat za vyslyšené prosby za uplynulý rok.
Po loňském roce, kdy se na Velehrad vypravila jen hrstka poutníků z důvodu pandemie COVID 19, byla i ta letošní pěší pouť tak trochu zvláštní. Vyšli jsme o týden dříve, než bývá zvykem a i tak se nás sešlo více, než kdo by čekal.
Pěší poutník během cesty hledá a nachází, objevuje skryté, prožívá a vychutnává si pobyt v přírodě a v krajině, kterou prochází. Pro každého poutníka je zážitkem již sama cesta a poznávání místních obyvatel v místě noclehů. Během pěší pouti jde také o vytváření těsnějšího a hlubšího pouta s lidmi, přírodou, krajinou a sakrálními stavbami podél cesty. Cesta poutníky proměňuje v jejich nitru a často se z nich po návratu stávají jiní lidé.
Při každé pěší pouti se my poutníci stáváme nakrátko lidmi bez domova, bez jistoty přístřeší, kdy si celé své živobytí neseme v batohu na zádech. Na těchto poutích poznáváme také své limity a potřeby v nevšedních situacích. Potkáváme se zde s dlouholetými přáteli a navazujeme nová přátelství. Společně se těšíme na každodenní večerní bohoslužby, které jsou duchovním vyvrcholením toho kterého dne a pak hlavně na tu nejslavnější, na Velehradě.
Po rozloučení se rozjedeme do svých domovů s důvěrou, že Dá-li Pán Bůh, tak se za rok zase setkáme.
Emil VEIS
