Zamyšlení nad evangeliem 22. neděle v mezidobí- cyklus B
Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.“ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“
Ježíš k sobě zase přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“ (Mk 7,1-8.14-15.21-23)
ZÁLEŽÍ NA ÚMYSLU
Čistý a nečistý
Představte si, že by nějaký institut pro výzkum veřejného mínění předložil nám, věřícím lidem, otázku:
„Myslíte si, že Bůh je s vámi spokojen?“
Co byste asi odpověděli?
Pro věřícího Izraelitu v dobách Pána Ježíše by se ta otázka musela vyjádřit jinak: „Věříš, že jsi před Bohem čistý?“ Židé si poměr mezi Bohem a člověkem tenkrát vyjadřovali pojmy „čistý“ a „nečistý“. Stačilo zachovat stanovené předpisy, aby člověk byl čistý, tj. v Boží milosti, v Boží přízni.
Některá z těchto ustanovení známe z Písma: Mýt si ruce před jídlem, nevstoupit do domu nevěrce nebo jinověrce, nedotknout se mrtvoly, nejíst krev, nejíst maso určitých zvířat, nedotknout se nikoho, kdo byl kulticky nečistý.
Rituální předpisy měly původně dobrý cíl, smysl zdravotní, hygienický, ale na to se časem zapomnělo a zůstal z toho jen předpis kultický, cosi jako kouzelnický úkon: Mytí rukou před jídlem mohl provést i prachem na ulici před domem; nádobí na jídlo stačilo omýt zvenčí.
Tato kultická ustanovení nabývala v průběhu dějin stále důležitější místo ve vztahu člověka k Bohu, stále jich přibývalo. Za časů Ježíšových bylo takových předpisů na 500. Když si vzpomeneme, jaká námaha je to pro naše děti, aby se dobře naučily Desatero Božích přikázání, je nám jasné, že tuhle pětistovku předpisů zvládli jen specialisté, zákoníci, učení farizeové. Prostí lidé znali jen několik desítek hlavních předpisů. Chudí ani na všechny předpisy, co smějí a co nesmějí jíst, nemohli dbát. Jedli to, co měli - ono toho stejně moc nebylo. A tak byla tehdy v židovském národě malá menšina, která všechny kultovní přepisy znala a zachovávala, a která pohrdala ostatním nevzdělaným lidem, podle nich od Boha zavrženým, protože kultově nečistým.
Ježíš to vidí jinak
Ježíš byl také pravověrný Žid. Také se učil v synagoze židovskému náboženství, jako všechny děti té doby. Znal nepochybně těch pět stovek předpisů o tom, co je nečisté. Byl Rabbí - učitel zákona.
A přece má revoluční odvahu, tento základ židovského náboženství napadnout a odsoudit: „Tento lid mě ctí ústy, ale jejich srdce je daleko ode mne.“ Farizeům říká: „Navymýšleli jste si lidských předpisů. Tento váš způsob bohopocty je nesmyslný. Člověka neznečisťuje, co do něj přichází ústy, ale to, co z jeho úst vychází! Člověk není pro sobotu, ale sobota pro člověka!“
Tyhle řeči Pána Ježíše musely znít jako rána do tváře celé tehdejší oficielní teologii. Ukázal, jak je jádro náboženské praxe Izraele úzkoprsé, ustrnulé, jak zavřelo většině národa, prostým lidem, přístup k Bohu.
Ježíš ten přístup k Bohu znovu otevřel, ale stálo ho to život.
Náboženské předpisy a my dnes
Co má tohle vše společného s námi dnes? - Ještě jsme si neodpověděli na otázku, zda si myslíme, že Bůh je s námi spokojen?
Co musíme dělat my, dnes, aby byl Bůh s námi spokojen?
My bychom asi také bez valného rozmýšlení odpověděli poukazem na náboženské předpisy, které zas už také máme: Musíme se v pátek postit, v neděli musíme jít do kostela, v postě nesmíme tančit, musíme přispívat na náboženské účely, musíme chodit ke zpovědi; to nesmíš, to musíš, nesmíš, musíš...
Stačí to opravdu, zachovávat církevní předpisy, abychom byli před Bohem „čistí“? Neplatí už zde Ježíšovo, že litera sama zabíjí, ale Duch oživuje?
Odpovězme si na to historkou ze života vás, dětí. Dobře poslouchejte:
V té rodině, co o ní chci vypravovat, se blížil maminčin svátek. Byla Ludmila, ty mají svátek v polovině září. Už o prázdninách se Jana radila s bráškou Jirkou: Víš už, co dáš mamince k svátku? Jirka věděl. Viděl za výkladem knihkupectví krásnou knihu o pěstování květin, maminka ráda kytky pěstuje. Peníze má. Jirka si se svátkem žádné starosti nedělal. Jana měla také našetřené peníze. Ale jen tak něco koupit, to se jí zdálo moc odbyté. Něco by měla mamince udělat, vlastníma rukama, z toho by měla jistě větší radost.
A tak po velkém přemýšlení začala Jana pro maminku háčkovat speciální chytáky na horká ucha hrnců. Z různobarevné vlny, vzorkované! Jenže to dopadlo tragicky. Když je doháčkovala, vypadaly chytáky dost umolousané, a tak je chtěla vyprat. A to právě nějak nezvládla: barvy pustily jedna do druhé a byla z toho rozplizlá flekatina na zahození.
A tak se maminčin svátek slavil s pláčem. Zatímco Jirka pyšně nesl mamince knihu, Jana gratulovala s prázdnýma rukama a uplakanýma očima: nic nemá.
Ale došlo k překvapení. Maminka nebyla zklamaná. Chtěla vidět ty nepovedené výrobky. Odborně je prohlédla: „Holka, to ti dalo pěkných pár hodin háčkování! A sloužit konečně budou: mourovatá koťata jsou také pěkná koťata - a my tedy budeme mít mourovaté lapáky na hrnce. Nějaké lapáky jsem už dávno potřebovala,“ říkala maminka.
Záleží na srdci
Vy tomu, děti, jistě rozumíte, proč byla maminka spokojena s Janiným dárkem. Maminka viděla práci, co si Jana dala, viděla dobrý úmysl. Cenila si její dobrou vůli. Tak to dělávají maminky všechny. A Pán Bůh to tak dělá také.
Záleží na srdci. My dospělí soudíme někdy své bližní podle zevnějších věcí, podle vnějšího vzhledu, proto se často klameme. Neznáme smýšlení srdce.
Ale manžel, který má rád svou ženu, tomu je milejší vlastní žena v teplákách, než atraktivně upravená cizí. On totiž také zná dobré srdce své ženy, a to mu ji dělá líbeznou nade všechny modelky.
To je tedy konečná odpověď, co si Bůh na nás cení, jak je s námi spokojen, kdy jsme před Bohem čistí.
Nesejde ani tak na zachovávání vnějších předpisů, jako na dobrém srdci člověka, na dobré vůli, na dobrém úmyslu.