Dozvídáme se o tom od italské mystičky Marie Valtorty, která ve svém díle
Evanjelium, jak mi bylo odhalené popisuje i první známou mši apoštolů v prvokřesťanských časech. Italská mystička mimo jiné píše:
„
Dvanáct apoštolů je opět dvanáct, neboť Matěj, už zvolený namísto zrádce, je mezi nimi. A skutečnost, že je jich všech dvanáct, dokazuje, že se ještě nerozešli evangelizovat podle příkazu Učitele. Tedy Letnice musely být teprve nedávno a ze strany velerady ještě nezačalo pronásledování služebníků Ježíše Krista. Neboť kdyby tak bylo, neslavili by s takovým klidem, bez jakýchkoliv bezpečnostních opatření, a v domě tak známém těm z chrámu, čili v domě večeřadla, přesněji v síni Poslední večeře, kde byla ustanovena Eucharistie a začala se opravdová a úplná zrada a vykoupení.“ (Valtorta, M.:
Evanjelium, ako mi bolo odhalené, s. 398-399)
Podle toho tedy první mše svaté slavili apoštolové v téže místnosti, kde se dříve konala Poslední večeře, byly však v ní provedeny nezbytné úpravy, aby se stala vskutku prvním chrámem nově vzniklé Kristovy Církve, schopným pojmout co největší počet věřících.
Především byl přemístěn hlavní stůl, tento stůl Páně či oltářní stůl, na kterém Ježíš při Poslední večeři proměňoval chléb a víno na svoje tělo a krev. Zatímco dříve stál u zdi malého schodiště, nyní se stůl Páně nachází v prostoru naproti čelní stěně, aby i ti nejvzdálenější přítomní měli možnost vidět to, co se na oltářním stole odehrává. Apoštolové mají zájem umožnit účast na prvních mších v dějinách Církve i těm, co se nevejdou do tohoto vůbec prvního křesťanského chrámu a jsou natlačeni na chodbě mimo síň Poslední večeře, proto nechávají dokořán otevřené malé vstupní dveře do přeplněného večeřadla. Na oltářním stole, v jeho prostředku, je položena široká nízká skříňka, sloužící jako první křesťanské sanktuárium (svatostánek) a zároveň jako relikviář, uchovávající relikvie nesmírné ceny pro první křesťany.
Večeřadlo, první skutečný kostel raně křesťanské Církve, je zaplněn muži i ženami různého věku. Nejvzácnější je přítomnost Kristovy Matky Marie ve skupině žen u stolu v rohu místnosti. Vedle Bohorodičky jsou Lazarovy sestry Marie a Marta, a učednice Ježíše - Veronika, Eliza, Marie Alfeova, Salome, Jana Chúzova. Mezi muži je Nikodém, Lazar, Josef z Arimatie, Štefan, Hermas a mnozí jiní učedníci, dále pastýři, Elizeus, syn představeného synagogy z Engadi a mnozí další. Je zde také nový křesťan Longinus, bývalý římský voják, účasten při ukřižování Ježíše. Už nemá oblečenou vojenskou uniformu, ale dlouhý šedý oděv. Jsou zde i další první křesťané, které přivedli do Církve Ježíšovi učedníci po Letnicích.
Apoštol Petr se chystá promluvit. Vzdálenější přítomni by ho však pro jeho nízkou postavu neviděli, proto se postaví na stoleček, aby svým vystupováním mohl ovládnout dav. Mluví k věřícím důstojně, dobrým hlasem a gesty opravdového řečníka. Evangelizuje, poučuje. Už to není drsný rybář, ale pravý, vznešený zástupce Krista na tomto světě. Jeho kázání je seriózní, výrazné oči ještě více zvýrazní a z pohledu mu vyzařuje láska, víra, kajícnost i autorita. Opět se vrací ke svému oblíbenému tématu, Poslední večeři, a mimo jiné říká, že Ježíš Nazaretský, čili Ježíš Kristus, Boží Syn a náš Spasitel „
se obětoval z vlastní svobodné vůle a z překypující lásky, a dal se za pokrm a nápoj lidem a řekl nám, svým služebníkům a pokračovatelům: ‘To čiňte na mou památku.’ A my to děláme. Ale tak jako věříme my, jeho svědci, že v obětovaném a požehnaném chlebu a víně - jak to on udělal na svou památku a z poslušnosti Božímu příkazu - je jeho nejsvětější tělo a nejsvětější krev, to tělo a ta krev, které patří Bohu, Synu Nejvyššího Boha, tělo, které bylo ukřižované, a krev, která byla vylita z lásky pro život lidí, tak i vy, ó, lidé, vy všichni, kteří jste se stali součástí pravé, nové, nesmrtelné Církve, předpověděné proroky a založené Kristem, tak i vy v to musíte věřit. Věřte a dobrořečte Pánu, který nám zanechal tento věčný znak odpuštění.“ (Valtorta, M.:
Evanjelium, ako mi bolo odhalené, s. 399-400)
První z apoštolů tedy vysvětluje,
proč Ježíš ustanovil mši svatou. Umožnil nám takto po všechny časy zpřítomňovat nekrvavým způsobem Jeho oběť na kříži a taky Poslední večeři.
Náš Spasitel velmi dobře znal slabost lidské přirozenosti a věděl, že slabý duch člověka potřebuje posilu nebeského pokrmu, proto ustanovil Eucharistii jako hostinu, neboli večeři, abychom mohli přijímat tento nejcennější pokrm a nápoj, tělo a krev Ježíše Krista, a dostávali tak závdavek budoucí slávy, předem zakoušejíc její blaženost. On, Spasitel, sám řekl, jak to později dosvědčil apoštol Jan: „
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je skutečný pokrm a má krev skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Jan 6, 54-56) Toto byla jedna z nejvážnějších pobídek, které vedli Ježíše Krista k rozhodnutí ustanovit svatou Eucharistii!
Účastí na pozemské eucharistické hostině nabývají věřící účast na nebeské hostině, jak to Bůh přislíbil lidstvu už prostřednictvím proroka Izajáše: „
Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné.“ (Iz 25, 6)
Petrovo zanícené kázání pokračuje. Když mluví o zbabělosti apoštolů, kteří před ukřižováním opustili Krista, zejména však o vlastní zradě Syna Nejvyššího Boha, když na nádvoří chrámu třikrát zapřel Mistra, hořce zapláče a po tváří mu stékají velké slzy. Na závěr vyzývá přítomné, aby věřili a mohli tak být spaseni.
Petr skončí své kázání, sestupuje ze stolečku a prochází za velký stůl Páně, který má být připraven na bohoslužbu oběti. Jakub a Juda, Alfeovi synové a bratranci Ježíše, prostírají sněhobílý ubrus na stůl Páně, tedy oltářní stůl. Aby to však mohli udělat, musí nejprve nadzvednout skřínku, která je na stole Páně položená, a po prostření ubrusu skřínku položí zpět do středu oltářního stolu, přičemž na její vrch rozprostřou jemné plátno. Takto je vše připraveno pro slavení bohoslužby oběti, avšak skřínka je zamčená a klíček od ní má Panna Maria. Apoštol Jan k ní přistupuje a ona mu podává klíček, který nosí zavěšený na krku. Jan odemyká skřínku a odklopí jeho přední část. Tu pak položí na oltářní stůl a přikryje ji třetím ubrouskem.
Skříňka je uvnitř vodorovně rozdělena na vrchní a spodní část. V té vrchní je kalich, použitý Spasitelem při Poslední večeři, a na něm je položen stejně drahocenný malý talířek, na kterém jsou zbytky Eucharistie, rozlomené Ježíšem při Poslední večeři. Vedle kalicha je srolované jedno z pohřebních pláten, Veroničin šátek s podobiznou Krista a závoj, který dostal Ježíš od své Matky, aby si jím obvázal bedra před ukřižováním. Spodní část svatostánku zůstává věřícím zahalena a oni se ani nedozvědí, co se v ní nachází. Některé věci z vrchní části však apoštolové ukazují zástupu a věřící před nimi pokleknou. Ukážou i nerozvinutý sindon a vysvětlují věřícím, co to je. Nerozvinou ho však, ale nechají ho srolovaný. Snad proto, aby v Bohorodičce neprobudili bolestné vzpomínky na muka jejího Syna, když se dobrovolně vydal na smrt za spásu světa.
Po skončení této části obřadu apoštolové tak zaintonují modlitby, které autorce knihy připomínají zpěv žalmů, jak je zvykli zpívat Židé v synagogách nebo na poutích do Jeruzaléma. Zpěv postupně mohutní, protože se k němu připojují přítomni na této liturgii.
Obřad pokračuje přinesením chlebů a kovových amfor s vínem. Chleby se rozloží na kovový talířek, který byl předtím vytažen ze skřínky. Petr se stále nachází v meziprostoru mezi stolem Páně a stěnou za ním, obrácený tváří k lidu tak, jak se to dnes běžně děje při řádné formě římského ritu. V starokřesťanských časech byl totiž celebrant během mše svaté za stolem Páně, obrácený zásadně tváří k lidu. Teprve v pozdějších dobách došlo v Církvi ke změně.
V Petrových rukou se objevuje miska s chleby, kterou mu podal Jan, klečící za oltářním stolem. Petr pozvedne misku a obětuje. Vzápětí chleby požehná a odloží je na vrch skřínky. Potom Juda Alfeův, klečící vedle Jana, podává Petrovi kalich, který vyndal ze skřínky, a vzápětí i dvě amfory. Část vína z amfor nalévá Petr do kalicha, který pak pozvedne a obětuje podobně, jako předtím obětoval chleby. Potom kalich požehná a položí ho na vrch skřínky ke chlebům. Následuje modlitba. Po ní Petr před hluboko skloněným davem rozlamuje chléb tak, aby byl dostatek kousků pro všechny přijímající. Z Petrových úst zaznívá formule: „
Toto je moje tělo. Toto čiňte na mou památku.“
Začíná přijímání. Petr vychází zpoza oltářního stolu, držíc misku s proměněnými kousky těla Páně a přistupuje k Panně Marii, která přijímá jako první. Pak se postaví před stůl Páně a podává přijímání těm, kteří k němu postupně přicházejí. Pár kousků zůstane na misce, kterou apoštol klade na skříňku.
Nato Petr bere do rukou kalich a jde mezi přítomné, přičemž jim dává pít z kalicha. První je na řadě opět Matka Spasitele. Jan a Juda následují Petra s amforami v rukou, a když se kalich vyprázdní, dolijí do něj nejvzácnější tekutiny z amfor tak, aby se dostalo každému přijímajícímu. Vždy po dolití vína z amfor do kalicha Petr opakuje pozvednutí, obětování a konsekraci nápoje. Je třeba připomenout, že v dobách raně křesťanské Církve se zásadně přijímalo pod oběma způsoby. Po Druhém vatikánském koncilu i Římskokatolická církev umožnila návrat k tomuto způsobu svatého přijímání a tento krok koncilních otců je třeba kvitovat s uznáním a porozuměním. Vraťme se však ke mši, celebrované apoštolem Petrem před dvěma tisíciletími.
Když už přijali všichni, kteří chtěli přijímat, apoštolové konzumují zbylé tělo a krev Páně. Následuje zpěv dalšího žalmu, či hymnu. Posledním úkonem Petra je závěrečné požehnání davu, který se pak začíná pozvolna rozcházet.
Panna Maria, která dosud klečela, vstane a přibližuje se ke skříňce. Nakloní se přes stůl Páně, čelem se dotýká skříňky a pak ji políbí. Ten polibek je projevem hluboké úcty ke kalichu a talířku z Poslední večeře, i k relikviím, které jsou ve skříňce uložené. Nato Jan zamyká skříňku a klíček předává Nejsvětější Bohorodičce, která si ho opět zavěsí na krk.
Takto italská mystička Valtorta popisuje průběh první mše svaté, kterou celebroval první papež před dvěma tisíciletími. Je to pro nás vzácné svědectví i trvalá inspirace při zvelebování liturgie v budoucnosti.
Karol Dučák
Pramen: Valtorta, M.:
Evanjelium, ako mi bolo odhalené. 10. diel. Prvé vydanie. Bratislava: JACOBS LIGHT COMMUNICATION, 2011. ISBN 978-80-89386-11-06. 480 s.
