Mělo to být jen pár slov, popřání dobré chuti ke svátečnímu, svatebnímu obědu, které jsem jako otec nevěsty dostal za úkol. Ale vznikla z toho promluva, která vytryskla ze srdce a (prý) oslovila, dotkla se srdcí těch, ke kterým byla pronesena. A tak ji, i když je docela osobní, nabízím dál. Možná osloví, povzbudí i vás.
Předkládám vám ji tak, jak jsem ji měl nachystanou na papíře. Okolnosti ale způsobily, že tato moje promluva nemohla být pronesena před obědem, ale těsně po něm, což se nakonec ukázalo výhodou. Jen jsem musel hlavně v úvodu a na konci svého povídání trochu improvizovat, protože přání dobré chuti k už snědenému obědu jaksi nebylo ani aktuální ani na místě.
Celkový obsah a jádro toho, co jsem cítil jako potřebné říct, se tím ale nezměnil.
Milí novomanželé, rodino,
duchovní otcové, přátelé,
vážení hosté.
Sešli jsme se tady dneska na hostinu, na oběd. A je mým úkolem Vám všem popřát dobrou chuť. Ale dříve, než se pustíme do jídla, dovolte mi, abych využil čas, tj. asi 3 minuty, které mi byly dány k tomu, abych k Vám promluvil a ještě chvilku navíc, tedy čas, o který ony tři minuty protáhnu.
Řekl jsem, že jsme se sešli k obědu, k oslavě. Ale je pravdou, že řízek dnes není nějaká velká vzácnost a může si ho každý sníst i doma. A důvodů k oslavám může být 1000 a jeden, a když není, dá se vymyslet. Jako záminka, aby bylo proč slavit, jíst a pít….
Proč jsme teda dneska tady?
Důvodem zde není žádná záminka. Důvodem je dnes moje jediná dcera Maruška a Michal. (O něm tedy nemohu říct, že je mým synem, ale už tak nějak jím i je). A jejich rozhodnutí spojit své životy a vstoupit do manželství. A to je jistě oprávněným důvodem k tomu, abychom to oslavili, abychom se z jejich rozhodnutí radovali, jedli, pili, tancovali a byli veselí. To však jistě neznamená uvést se do stavu, kdy někteří leží pod stolem, jiní oslovují psa „slečno“ anebo spoléhají na pomoc kamarádů – "dejte mi ruce na zem, já už dojdu…".
Rozhodnutí našich mladých je krásné a zároveň odvážné rozhodnutí. V dnešní době zvlášť. Mnozí totiž dnes - buď z arogance nebo nevědomosti a nepochopení – manželství nepovažují za důležité s odůvodněním, že žádný „cár papíru“ ke společnému životu nepotřebují, žijí bez závazku, bez požehnání ...
Jiní se zase dožadují něčeho, co by chtěli nazvat manželstvím, ale manželstvím z podstaty být nemůže asi tak, jako nemůže být čtverec kolečkem. A obě tyto formy soužití, degradující manželství a rodinu, jsou dnešní společností stále více přijímány a akceptovány, což přispívá k její destabilizaci a rozkladu.
O to víc si vážím rozhodnutí Marušky a Michala, kteří dnes veřejně deklarovali své rozhodnutí a vstoupili do společného života jako manželé. Spojili tak své životy vzájemným slibem lásky, úcty a věrnosti. Ne, že si jeden druhého vzal (jako spotřební věc ze skladu), ale je zde trvalý závazek vzájemného odevzdání se jeden druhému a přijetí sebe navzájem.
Bůh Otec totiž dobře věděl, proč ustanovil manželství jako TRVALÝ a nerozlučný svazek jedné ženy a jednoho muže.
O svatbách si totiž ženichové myslívají, že jejich nevěsta je tou nejhezčí a nejhodnější princeznou a chtěli by ji do konce života na rukou nosit. Nevěsty v nich zase vidí rytíře bez bázně a hany, se kterým život bude pohádkou.
Po nějaké době, spíš dříve než později, však manžel zjistí, že nosit ženu na rukou není jen tak. Vždyť 60 kg je 60 kg.
Žena vypozoruje, že jejímu rytíři nějak roste brnění a přilbice na hlavě je stále více lesklá …. Vlastně ne, on je to pupek! A ta rytířská přilbice nebude přilbice, ale pleška…
A také se projeví vrtochy a ty horší vlastnosti jednoho i druhého. Může se pak stát, že svoje rozhodnutí olitují, připadají si nekompatibilně, neslučitelně a ztracení. Toho druhého by nejraději viděli někde …. hodně daleko nebo raději neviděli vůbec.
V těchto těžkých zkouškách, kdy člověk jako jediné řešení této šlamastiky vidí ve vzájemném rozchodu a ukončení vztahu, by měl dostát svému slibu a zůstat věrný Bohu, svému partnerovi i sobě. Stojí to zato.
Mám velkou radost z toho, že se mladí rozhodli uzavřít své manželství před Bohem. A že to není kvůli fotkám, které jsou z kostela hezčí než z úřadu (a doufám, že to není ani kvůli mně, starýmu fotrovi, který by to těžce snášel) – že se rozhodli kvůli Bohu, který je a kterého uznávají jako Pána a dárce pokoje a chtějí kráčet životem s Ním. Vždyť skrze Něho a pro Něho je všechno a lidské srdce nemůže najít opravdové štěstí než v Něm. Platí také slova žalmu (která jsme měli na svatebním oznámení my.:) „Nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají ti, co ho stavějí.“ i to, že „bez Božího požehnání je marné lidské namáhání“. Vidíme to i v dnešním světě, který opustil Boha, ale skutečný pokoj a mír nenachází…
A tak Vám přeji, milí novomanželé, abyste kráčeli životem spolu, spolu budovali vztah, vzájemnou důvěru, přátelství, lásku a úctu, abyste pracovali na jejich růstu, neboť co neroste, to zakrní.
Abyste pamatovali na to, že celý život je jako mozaika, skládá se z maličkostí, z drobností, které se ani nezdají být důležité, ale zapadají do celku a vytvářejí obraz, utvářejí život. A tak z malých drobných skutků lásky vyrůstá něco velkého a krásného, ale z těch špatných vyrůstá příšera, která může zničit všechno.
Myslím, že jako rodiče jsme Tobě, Maruško, i Ondrovi a Peťovi, ukázali obojí. Ne všechno bylo (a je) v našem vztahu „ťutimuti ok“, byly chvíle pěkné i nepěkné, kdy to mezi námi škaredě skřípalo. Ne všechno jsem jako manžel a taťka zvládl a zvládám, nadělal jsem mnoho chyb a i Tobě, Maru, někdy ublížil. A tak tě chci nyní, kdy sama stojíš na počátku nové etapy svého života, poprosit o odpuštění.
Stůjte, Maru a Míšo, při sobě. Vždy. Jste manželé, patříte k sobě. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem,“ píše se hned v první knize bible. Spolu tvoříte manželský pár, věřím, že přijde den a budete rodina…
A tak, ať je pro Tebe, Maruško, Michal a pro Tebe, Michale, Maruška vždy na 2. místě! Ano, na 2. místě. Hned po Bohu. Je-li totiž Bůh na 1. místě, potom i všechno ostatní bude na svém, správném místě.
Budujte si k Němu důvěrný vztah společnou modlitbou, častou účastí na mši svaté, přistupováním ke svátostem… Ať pro Vás není víra jenom souborem zvyků, pouček a omezujících přikázání, ale vztahem důvěry a lásky, ke kterému povedete i svoje děti. Hledejte Jeho vůli pro Váš život a držte se jí, i kdybyste za to měli být svým okolím vysmíváni. Bůh je věrný. Řekl, „hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno“. A také. „co prospěje člověku, kdyby celý svět získal, ale ztratil svou duši?“ Kdyby ji totiž nadobro ztratil, ztratí vše, sebe i věčnost a nenaplní, promarní svůj život…
Kéž Vám na Vaší společné cestě spolu a s Bohem a k Němu pomáhá svou přímluvou i světec dnešního dne,
Maxmilián Kolbe .
Ten zemřel právě 14. srpna, po tom, kdy zůstal poslední živý v bunkru hladu v koncentračním táboře v Osvětimi. Tam se přihlásil dobrovolně jako náhrada za jiného muže, za otce rodiny…
Celý svůj život věnoval oslavě té, která je Boží maminkou a vedl k lásce k Ní, k Té, která vede k Ježíši.
Velmi rád rozdával
její medailky, právě takové, které vám za chvíli rozdám.
Zítra slavíme její velkou slavnost, její nanebevzetí. Kéž Vás chrání svým mateřským pláštěm a provází svou přímluvou. Obracejte se k ní a utíkejte jako k mamince, do ochrany Jejího Neposkvrněného srdce, které je bezpečným útočištěm v těžkých dobách, které přijdou.
Nyní ale slavíme dobu radostnou, den svatby Marušky a Michala. Tak přeji veselou zábavu, dobrou chuť a prosím otce Pavla o požehnání nejen těchto řízků ….
* ** * ** *
