15. srpna oslavujeme povýšení Ježíšovy matky do Boží slávy, kde nás jako první z lidí reprezentuje a kam nás naviguje. Dogma o Nanebevzetí Panny Marie není o jejím vzdušném či kosmickém výstupu do výšek, ale o jejím celkovém přijetí v jednotě těla a duše do Božího nadpřirozeného světa.
Už tradičně se čte na tuto slavnost záhadná a velmi symbolická stať z Knihy zjevení 11,19; 12,1-6a.10a. Pro lidi ve starověku byla znamení na nebi rozhodujícími orientačními znaky na cestách pouští nebo na moři. Tak i znamení ženy ve Zj 12 nám dává orientaci do života.
První čtení slavnosti Nanebevzetí
Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.
Boží chrám v nebi se otevřel a ukázala se v něm archa jeho úmluvy. Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. Potom se objevilo na nebi další znamení: veliký ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy a na každé hlavě měl čelenku. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. Ten drak se postavil před ženu, která měla rodit, aby pohltil její dítě, jakmile ho porodí. A porodila syna, chlapce, toho, který má vládnout všem národům železným prutem. Avšak její dítě bylo uchváceno do nebe k Bohu, k jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde měla místo připravené od Boha. Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: „Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému.“
Kontext perikopy
Ježíšova matka, Panna Maria se nepřímo naznačuje skrze motiv "ženy" v apokalyptickém znamení na nebi. Kniha Zjevení patří do tzv. Janova díla (
corpus ioanneum) a tedy souvisí s
Janovým evangeliem a třemi Janovými listy. Marii titulem žena oslovoval sám Ježíš v Janově evangeliu v Jn 2,4 a 19,26. Jestli je pravdivý postřeh, že v tom evangeliu Ježíš vyjadřoval svou podstatu ve vztahu k lidem přes obrazné kristologické formule: Já jsem chléb, ... světlo, ... pastýř, ... vinný kmen, tak se také potvrzuje, že Ježíš obecným oslovením "žena" u své matky odkazuje na její roli vůči nám lidem. Děje se to i v Knize zjevení, kde je žena kolektivní postavou (je matkou, Církve či Božím lidem zároveň)!
Kniha Zjevení patří k literárnímu žánru biblické apokalyptické literatury. Autor knihy používá obrazy a symboly ( "vidění", "doslechu") blízké Knize Daniel, zde však mají jinou funkci: slouží poselství o Kristu a posilují křesťanskou víru. Symbolicky se zde používají čísla, barvy, zvířecí symboly, které odkazují na teologické pravdy a skutečnosti. Samotná stať ve Zj 12 o ženě rodičce a matce mesiášského syna patří do celku o budoucích věcech, resp. prorocké interpretace dějin ve Zj 4,1-22,5, přičemž někteří učenci považují oprávněně celek Zj 12-14 za těžiště celé knihy. Kapitola 12 se opírá o dva konflikty: první je mezi ženou a drakem a druhý konflikt je mezi vojskem Michaela a vojskem draka v nebeském boji. Všechno, co Jan vidí v nebi, odráží nějakou zásadní pozemskou skutečnost. Na základě literárního členění se stať Zj 12 dělí na tři části: 1) Žena a drak (12, 1-6); 2) Mezihra v nebi (ve. 7-12); 3) Úděl pravého Božího lidu a jeho členů (v. 13-18).
Rozbor čtení
Podrobně si přiblížíme první část (v. 1-6), kde se popisuje vzhled a úloha ženy rodičky, ve třetí části se popisuje utrpení a Boží ochrana ženy po zrození syna. Dosah obou těchto okrajových částí lze pochopit díky střední části, kde se naplňuje poslání Pomazaného syna, Ježíše Krista a hymnicky se oslavuje a vyhlašuje jeho dopad na spásu lidí. V textu Zj 12 je velmi mnoho odkazů na Starý zákon a židovské texty a dokonce i na mýtické prvky z jiných kultur. Otevřený Boží chrám a archa úmluvy v něm odkazuje na trvající vztah Boha s lidstvem.
Znamení na nebi v podobě ženy má dvě roviny, obrazovou a zvukovou: žena je oděná sluncem, s měsícem pod nohama a na její hlavě věnec z dvanácti hvězd, avšak žena křičí od skličujících porodních bolestí (Zj 12,1b-2). Symbolicky účinným způsobem inspirovaným textem Gn 1,14-18 a možná i mýtickými podáními se stanovil kosmický kontext jedinečné rodičky, její hodnost a úkol, které přesahují celý vesmír. Sluncem zářící vzhled ženy znamená plnost Božího světla a slávy, jaké měl i oslavený Kristus ve Zj 1,16 "
V pravé ruce měl sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvojsečný meč a jeho tvář byla jako slunce, když svítí v plné síle."
Největší a nejzářivější vesmírné těleso Slunce je oděvem ženy. Měsíc pod nohama je symbol a ukazatel času, ale i znak nestálosti i starobylý symbol mateřství, což poukazuje na vznešenou a nezměnitelnou pozici této ženy jako matky Božího Syna a krále nad pozemskou proměnitelností a nestálostí. O ženě ozdobené dvanácti hvězdami se mluví v perské mytologii, kde hvězdy na její hlavě stvořil bůh světla a dobra, Ahuramazda. To by mohlo naznačovat, že i tato apokalyptická žena je korunována dvanácti hvězdami Bohem samotným; hvězdy odkazují na Boží světlo, přičemž jejich počet je číslo Božího lidu: starozákonního lidu Izraele sestávajících z 12 kmenů, ale i jako číslo nového Izraele díky dvanácti apoštolům.
Žena trpí porodními bolestmi jako pramáti Eva (Gn 3,16) a podobají se porodním bolestem Izraele. V Mich 4,10: "
Svíjej a válej se v křečích jako rodička, sijónská dcero, neboť teď musíš vyjít z města a bydlet na poli .." V rabínské literatuře představovaly porodní bolesti u zrodu Mesiáše běžný motiv. Situaci rodičky stěžuje drak, jehož identita souvisí s hadem Gn 3; chce zničit dítě. Nejtěžší hodina ženy je zároveň největší chvílí. Nelze zde nevidět vztah s textem Gn 3,15 (
nepřátelství mezi tebou a ženou, mezi tvým símě jejím, ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu). Drak má velkou šanci zvítězit, chystá se zničit dítě dříve, než by ho ono zničilo. Drak ve všech kulturách symbolizoval chaotickou moc a sílu. I zde je odkazem na sedmihlavého draka v babylonských a kanaánských mýtech, který se jmenoval Leviatan (zmiňuje se v žalmech a prorocích).
Svatopisec ho však spojil s hadem ze zahrady Eden. Zmínkou o tom, že smetl třetinu hvězd, se odkazuje na jeho obrovskou sílu, přičemž hvězdy představovaly duchovní zástupce pohanských sil. Drak má zjevně strach z dítěte, že ho oloupí o jeho vítězství. Proto ho chce sežrat a úplně zničit. Dítě je Mesiáš, který má být zničen v momentě jeho narození. Popisuje se nejen nepřátelství zlého ducha vůči Ježíšovi, ale i proti Církvi, kterou zachraňuje sám Bůh. Celá pozornost se zaměří na porod ženy. Žena porodí "
syna, chlapce", což je narážka na Iz 7,14 a 66,7, kde je řeč o panně, která
počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, ale i o městě: "
Hora Sion: Porodila dřív, než kvílela, dříve než ji obklíčily bolesti, porodila chlapce."
Dítě je Pomazaný král, t. j. Mesiáš, kterému má být podle Ž 2,8 darovaná vláda nad všemi národy. Když Jan mluví o narození Mesiáše, nemá na mysli jeho zrod, ale zde jde jako v prorocích o dosazení na trůn, právě tak, jako je to v žalmu 2,7 ve slovech "
Ty jsi můj syn. Já jsem tě dnes zplodil", kde je odkaz na intronizaci krále. Pomazaným synem je pro autora Zj jednoznačně Ježíš Kristus. U Ježíše je zrodem kralování kříž, kterým byl dosazen na trůn. Na pozadí celého úryvku Zj 12 je úplně janovská představa: Ježíšova smrt je jeho oslavením a také okamžik satanova útoku, ale i jeho porážka. Ježíš smrtí na kříži porazil draka a usedl po Boží pravici.
V Janově evangeliu není zmínka o pokušení Ježíše na poušti, ale satan usiluje zaútočit v závěru působení Ježíše, když podněcuje Jidášovu zradu (Jan 13,2 "
Při večeři, když už ďábel vnukl Jidášovi, synu Šimona Iškariotského, aby ho zradil ... v. 27 A hned po této Šmidke
vešel do něho satan. Ježíš mu řekl: "
co chceš udělat, udělej co nejdříve."). Mesiáš je ve Zj 12,5b uchvácen do nebe, což je odkaz na Ježíšovo nanebevstoupení (Sk 1,9) a jeho vítězství, které způsobilo pád ďábla a jeho svržení z nebes, čili omezení moci. V Jan 12,31: Ježíš řekl: "
Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven." Žena byla zachráněna na 1260 dní, což je tři a půl roku. Je to pozemský čas Církve, který se jednou skončí. Místem záchrany je paradoxně poušť. Poušť je již ve Starém zákoně dvojznačná, není jen místem smrti, hadů a štírů, ale i útočištěm pronásledovaných (např. pro Mojžíše v zemi midjánských Ex 2,15; pro Eliáše u potoka Karit 1 Kr 17,2-3).
Bezprostřední inspirací je tu kniha Exodus, kde poušť je místem ochrany a dvě křídla ve v. 14 odkazují na Boží vedení v Ex 19,4 "
Vy sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům a jak jsem vás nesl na orlích křídlech a přivedl sem k sobě." Pobyt ženy v poušti označuje období trpící Církve, které po určitém čase skončí ( Zj 12,6.14). Verše druhé části (v. 7-12) o bitvě Michaela s drakem na nebi jsou nebeským odrazem pozemské skutečnosti kříže. V žid. tradici byl Michael pokládaný za nejsilnější bytost po Bohu a ochránce Izraele (Dan 10,21; 12,1), přičemž přes něj zasahoval sám Bůh. Ve v. 10 se vyhlašuje definitivně vítězství Krista a Boha Otce nad silami zla.
Různé způsoby interpretace ženy
V dějinách interpretace se v důsledku nastíněných skutečností ve Zj 12 nabízely nejméně čtyři výklady:
1) Legitimní mariologický výklad vidí ženu v duchu Zj 12,5 jako matku Mesiáše, na kterého odkazuje citát mesiášského žalmu 2,9 ("
Budeš nad nimi panovat žezlem železným a rozbiješ je jako hrnce hliněné"). Mariánské chápání ženy se prosadilo zejména prostřednictvím výkladu círk. otců, liturgie a křesťanského umění. Symbol ženy zásadním způsobem odkazuje na vlastní matku Ježíše, rodičku Mesiáše, ačkoli celkový obraz ženy přesahuje samotnou Pannu Marii a přesahuje ji, protože pronásledovaná žena ve Zj 12 má i jiné děti, t. j. věřící křesťany. Možný kolektivní mateřský rozměr Marie, která je matkou jiných členů Církve, se v janovském díle znamenitě shoduje s matkou-ženou pod křížem, která se stává v Jn 19,26-27 matkou učedníků ("
Ženo, hle tvůj syn" - "
Hle, tvá matka").
2) Druhý typ interpretace vidí v ženě Boží lid Izrael. Ve Zj 12,7-12 vystupuje archanděl Michal, obhájce Božího lidu (srov. Dan 10,13.21). Vystoupí jako obhájce rodičky a lidu Izraele. V obrazné řeči žena symbolizuje určité společenství či lid, např. v pojmu dcera Sionu.
3) Ve třetím typu interpretace je žena Ježíšova Církev, chápaná jako eschatologická obec spásy, jako pokračovatelka vyvoleného Božího lidu, kde narození, působení a zejména oslavení Syna je symbolem nové éry spásy.
4) Poslední, nejrozšířenější typ spojené interpretace vidí v ženě symbol lidu Izraele a také novozákonní Církev.
Žena ve Zj 12 je kolektivní postavou, jejíž identita se zakládá na pohyblivé totožnosti mezi zastupujícím jednotlivcem a kolektivem, přičemž takovýto typ symbolu existuje díky neustálému přechodu od jednotlivce ke skupině a naopak.
Oprávněně však lze říci, že žena vystihuje i matku Ježíše. Maria je totiž dcerou Božího lidu Izraele a díky její blízkosti k Ježíši je zároveň prvotinou Ježíšovy Církve a matkou všech Ježíšových učedníků, protože jedná v náš prospěch, jak to efektivně rozvíjí čtvrté evangelium. Pomáhá na svatbě a stává se univerzální matkou pod křížem. Žena zde v Apokalypse je Maria a zároveň více než Maria. Panna Maria však nikdy není mimo Církev, naopak, je její prvotinou, prvním plodem, který náš inspiruje v boji proti zlu v sobě a kolem sebe, přičemž její poníženost a blízkost ke Kristu je i pro nás výzvou napodobovat ji.
Modleme se:
Pane, ve starověku byla znamení na nebi rozhodujícím orientačním znakem. Děkujeme ti za znamení ženy, které nás orientuje v životě. Dítě a žena byly uchráněné tvou mocí před mocí draka. Ďábel však zůstává zkoušet zde na zemi nás, členy tvého Božího lidu. Dej nám odvahu a sílu kráčet správnou cestou. Panna Maria souhlasila s povoláním od tebe a přijala službu dítěti a celému Božímu lidu. Proto je dnes v tvém jasu a pod tvou ochranou. Opakem ženy je jiné znamení: drak i nevěstka ve Zj 17, která je na straně draka a odmítá ti sloužit, přičemž si žije jen pro sebe. Pomoz nám, Pane, vybrat si správné znamení. Žena na nebi nám, co kráčíme životem, odkazuje, že je třeba se rozhodnout, a nabízí nám jasnou orientaci.
Panno Maria, vypros nám odvahu a svobodu být na straně vztahu s Bohem, být zapojeni do služby a zažít Boží ochranu a společenství!
P. Jozef Jančovič
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 14. 8. 2021 naleznete
zde