Liturgie 21. neděle v mezidobí nám nabízí úryvek z Listu Efesanům (5,21-32), který se nám dnes neposlouchá snadno.
Efezanům. 5, 21 - 33
V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým:
ženy svým mužům jako Pánu,
protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.
Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.
Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval,
aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem;
tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.
Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe.
Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev;
vždyť jsme údy jeho těla.
‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘
Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.
A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.
Dnes si dovolím být méně exegetický a více úvahový. Pravidla vztahů v rodině, jejichž část posloucháme o dnešní neděli z listu Efesanům, na první pohled velmi nepasují do současné západní mentality rovnosti pohlaví a rovných příležitostí. Máme opravdu i dnes vykládat tato Pavlova slova tak, že manželka se má podřizovat muži, a dokonce "
ve všem" (v. 24), a tak to i doporučovat dnešním párům, ve smyslu: "
tak je to napsáno v Božím slově a tak to tedy platí stále beze změny", nebo je třeba snažit se najít soulad mezi tímto biblickým textem a chápáním vztahu mezi mužem a ženou minimálně v dnešním západním světě? I dnes jsou na světě kultury, které s konceptem submisívnosti žen vůči mužům nemají problém, avšak jsou i takové, pro které je takový koncept nepřijatelný. Toto slovo by mělo být aktuální jak pro jedny, tak pro druhé. Myslím, že i současná západní mysl nemusí posunout tento text na vedlejší kolej jako zpátečnický, ale právě naopak, může ocenit jeho progresivitu.
Je nám jasné, že text potřebujeme vnímat v kontextu doby jeho vzniku. Pro starověký svět byla podřízenost žen vůči mužům běžným modelem chápání uspořádání vztahů mezi pohlavími a to i v manželství a zdá se, že nebylo mnoho těch, které by napadlo takové uspořádání zpochybňovat. Podobnost se zde dá najít s přítomností otrokářského systému v tehdejší společnosti. Ten je však pro nás dnes nepřijatelný. Pavel se však proti němu ve svých listech nevyslovuje kategoricky, ale vnáší do něj Kristovo evangelium, které vztahy mezi pány a otroky radikálně změnilo, a myslím, že můžeme směle říci, že tato změna časem umožnila to, že otrokářský systém dnes rázně odmítáme. A také
myslím, že se dá obdobně uvažovat o konceptu podřízenosti žen vůči mužům v manželství. Pavel ji ještě kategoricky neodmítá (a nebudou ji odmítat ani generace mnoha staletí po něm), ale vnáší do ní novinku, která tento koncept radikálně mění a posouvá na jinou úroveň.
Tou novinkou je znovu Kristus sám, a více specificky jeho vztah s Církví. Jestli Pavel hledal vhodný vzor, vhodné paradigma pro uspořádání vztahů v křesťanském manželství, ve vztahu mezi Kristem a jeho Církví ji našel více než vhodně. Nadřazenost muže vůči ženě v rámci jejich vzájemných vztahů byla pro něj a jeho současníky samozřejmost. Samozřejmostí je i nadřazenost Krista vůči Církvi v jejich vzájemném vztahu. Pro lepší ilustraci tohoto vztahu si Pavel osvojil obraz vztahu hlavy ke zbytku těla, který je známý již z jeho předchozích dopisů. V dnešním úryvku Pavel nejprve použije první analogii ze vztahu Krista a Církve a přenese ji na vztahy v manželství: tak jako je Církev podřízena Kristu, tak má být žena podřízena muži. Zde v podstatě nejde o žádnou novinku.
Tato analogie umožní Pavlovi přenést na vztah muže a ženy další aspekt ze vztahu Krista a Církve, který mění koncept submisívnosti podstatným způsobem.
Pokud je muž hlavou ženy, tak jako je Kristus hlavou Církve, má muž milovat ženu tak, jako Kristus miluje Církev a on ji miluje tak, že za ni položil svůj život. To je radikální požadavek. Analogie podřízenosti ženy jde tak ruku v ruce s analogií požadavky lásky podle Kristova vzoru. Jinak řečeno,
pokud se od ženy žádá podřízenost muži, od muže se rovněž žádá láska k ženě podle vzoru Kristovy lásky k jeho Církvi . Takové chápání vztahů mezi mužem a ženou v manželství do něj vnáší prvek, který podstatně mění pravidla hry. Už to není samozřejmá submisívnost pouze na základě rozdílnosti pohlaví, ale
když vztah podřízenosti, tak jen podle vzoru vztahu Krista a Církve. Protože je těžké očekávat, že muž bude dokonale napodobovat Kristovu lásku, mění se i pohled na samozřejmost konceptu podřízenosti ženy vůči muži.
Myslím, že se dá říci, že velikost požadavku lásky podle Kristova vzoru, narušuje samozřejmost požadavku podřízenosti. Pokud by si nějaký muž chtěl nárokovat podřízenost své manželky, má si nejprve zpytovat svědomí, zda ji miluje tak, jak Kristus miluje Církev. A tak to, co vystupuje do popředí v této Pavlově analogii, je právě vzor Kristovy lásky k Církvi pro vztahy v křesťanském manželství. A to může velmi dobře ocenit i současná západní mysl.
Použití analogie vztahu Krista a Církve pro manželství funguje však i opačným směrem, tedy, že vztah muže a ženy v manželství, tak jak ho zamýšlel Bůh, osvětluje i vztah Krista a Církve. O tom hovoří druhá část dnešního úryvku, kde Pavel používá citaci z knihy Genesis, aby ji aplikoval právě na vztah Krista a Církve. Tak jak se v Božích očích muž a žena v manželství stávají jedním jediným tělem, tak to platí o Kristu a Církvi: spolu tvoří jedno nerozlučné tělo. Tento obraz se velmi vhodně doplňuje s připodobněním Krista k hlavě Církve ke zbytku těla, který autor zmiňuje v první části úryvku. Takovým způsobem se radikálně ilustruje, že tak, jako tělo bez hlavy a ani hlava bez těla nemohou existovat jako živý organismus zvlášť, tak nelze Krista oddělit od Církve, ale tvoří nerozdělitelnou jednotu, má-li být život zachován. To má radikální důsledky na chápání vztahu věřícího ke Kristu.
Když chce Krista znát a milovat celého a živého, neobejde se bez jeho Církve.
Matúš Imrich,
kněz Košické arcidiecéze a člen
Centra pro studium biblického a blízkovýchodního světa. Získal licenciát na Papežském biblickém institutu v Římě, kde v současnosti pokračuje v doktorském studiu.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 22. 8. 2021 naleznete
zde
